Fate Has Its Ways

Kapitola 9

12. prosince 2017 v 0:03 | Rosalie D. ~
Originál Fate Has Its Ways od starkids.


Nazítří se Draco vykopal z postele v pomačkaném oblečení a s kručícím žaludkem. Povzdechl si - musel usnout hned poté, co se vrátil ze schůzky s Hermionou. Postavil se a vytočil to směrem k části hotelového pokoje s kuchyní. Tam popadl toust, namazal ho máslem a zrovna se do něj chystal zakousnout, když si něco uvědomil. Krajíc chleba mu málem vypadl z ruky.

Spal celou noc bez jakéhokoliv snu či noční můry. Jeho mysl byla prázdná celý večer. Zhluboka se nadechl, chvíli zvažoval, zda stále nesní, ale ne - byl vzhůru a byl osvobozený od strachu i hrůzy. Cítil se dokonale bezstarostně. Z hlavy mu zmizely všechny věci, které jej po dlouhá léta stahovaly dolů. Draco pociťoval vlnu extáze procházející napříč svým tělem. On se bezesně vyspal - už ani nevěděl, kdy se to stalo naposledy.

Vlastně ne, tu noc si uměl vybavit snadno. Byla to poslední noc bez starostí a problémů, poslední noc v roli normálního dítěte. Předtím, než se nejenom jeho život tak drasticky změnil.

Psal se 23. červen roku 1995, den před posledním úkolem Turnaje tří kouzelníků, tehdy spal naposledy klidně. Mohl si jako normální teenager dovolit mít starosti pouze s tím, zda nepropadne z předmětu přeměňování. A pak, tu následující noc ho osud nemilosrdně hodil do víru dospělosti.

Kapitola 8

6. prosince 2017 v 23:17 | Rosalie D. ~
Já vím, já vím, nic neříkejte! PS: Jsem napůl mrtvá a mám moc práce se svým životem.
Jo a nečetla jsem to po sobě... Omlouvám se <3

Originál Fate Has Its Ways od starkids.



Ve čtyři hodiny stál Draco před oním "Timem Hortonem" v Youngově ulici. Ruce měl v kapsách, zatímco se houpal na patách, v očekávání Hermionina příchodu. Kudrnatá hlava zatím nebyla nikde v dohledu. Začal se samou nervozitou potit. Musela se přece ukázat, nemohla jen tak znovu zmizet. Každých pět sekund kontroloval úzkostlivě kapesní hodinky. Když to tak učinil po třístédevadesátéčtvrté, někdo mu zaklepal na rameno. Otočil se.

Stála tam Hermiona, s vlasy lehce zdivočelými a jiskrami v očích. Měla na sobě tmavé džíny s pěkným černým tílkem - jednoduché oblečení perfektně rámovalo její postavu. Kadeře měla všude, ale na rozdíl od školních let už to nevypadalo, jako by jí na hlavě pošlo zvíře. Její rozcuch jí v majestátní divokosti rámoval obličej srdcovitého tvaru a velké jasné oči zářily. Nikdy si nevšiml, jak hluboce hnědé byly, skrz její duhovky mohl spatřit její duši, čistou a dobrou. Usmívala se, čímž se svět kolem ní jakoby celý rozsvítil.

Dracovo srdce se zastavilo, párkrát zadrhlo a pak zase zrychlilo, na mnohem vyšší frekvenci než předtím. Zamotala se mu hlava, což bylo naprosto stupidní - vždyť se jednalo o Grangerovou. Zatracenou knihomolku, kterou si celá léta dobíral a která ho praštila do obličeje. Byla to ta u mudlů rozená, jíž mučili u něj doma. Malá šprtka z Nebelvíru, co ho porazila v každém předmětu ve škole. Dívka, kterou si oblíbili všichni učitelé, vyjma Snapea. Šlo o Hermionu Grangerovou. Nemělo by mu vyvádět srdce jen z pohledu na ni. Kruci, nemělo by mu vůbec takhle bušit kvůli čemukoliv, co se s ní pojilo.

Špatné. Divné. Pro tohle nebyl žádný důvod. Vždyť se mu přece nelíbila, ani nic tomu podobného. Ne nyní, ani nikdy předtím. Zachvěl se, z Kanady už šílel.

"Ahoj, Draco," řekla, čímž mu přetrhal snění. Široce se na něj usmála a on jí to bez vynaložení sebemenšího úsilí oplatil.

"Ahoj, Hermiono," nadhodil. "Můžeme?" zeptal se a otevřel dveře do podniku Tima Hortona.

"Jistě," odpověděla a s kývnutím hlavy vešla dovnitř. Následoval ji.

"Jaký si měl den?" zajímala se, když čekali ve frontě na kafe. Draco nasál do nosu vůni onoho obchodu, krom kavárny to byla též pekárna a jemu se začaly v ústech sbíhat sliny na koblihu, kterou viděl za sklem. Vypadala báječně.

Kapitola 7

7. července 2016 v 21:45 | Rosalie D. ~
Originál Fate Has Its Ways od starkids.


"Jsi prolhaná mudlovská šmejdka, vím to!"

Zdlouhavý trýznivý křik prořízl ovzduší.

Draco se vymrštil na posteli lapaje po vzduchu. Po obličeji mu stékal pot a třásl se na těle. Schoval svou hlavu do dlaní, zatímco konečky prstů se chytil za vlasy. Dýchej, Draco, dýchej. Stále rozechvěn se postavil a přešel do koupelny, kde si opláchl obličej, klepal sebou jako šílenec. Opřel se o umyvadlo a zachytil pohledem svůj odraz. Vypadal jako duch, kůži měl bílou jako list papíru, pyžamo se na něj lepilo v důsledku potu a oči se mu děsem rozšířily. Prohrábl si rukou vlasy spolu s hlubokým nádechem, snažil se zpomalit tepy svého srdce.

V noci měl další noční můru. Vzhledem k předchozím pár týdnům, kdy nějakým zázrakem odezněly, Draco zapomněl, jaké opravdu byly. Ta noc znamenala ostrou připomínku. Každá chvíle mu připadala skutečná, nemohl tomu utéct, ať už se jakkoliv snažil. Znovu se zhluboka nadechl, vypustil z hlavy, jak příšerné ty zlé sny dokázaly být a tenhle shledával mimořádně strašným.

Musel si znovu prožít ten den na Malfoy Manor, den kdy Potter, Weasley a Grangerová byli zajati a jeho přinutili sledovat, jak Grangerovou mučí. Zesílil stisk rukou na umyvadle, vzpomínky mu znovu procházely hlavou a dočasně zablokovaly jeho zrak. Jakmile bylo po všem, sesunul se na podlahu a hlavu schoval do rukou. Obličej měl od potu celý mokrý. Tenhle typ nočních mur se zdál horší, protože se zakládal na pravdě. Někdy šlo jen o neurčité trýznění a bolest, ale pak někdy zažíval to hořké potěšení ze znovuprožití nejhorších chvil svého života. Ten den na Malfoy Manor k nim bezpochyby patřil, stále slyšel Hermioniny výkřiky, jak se mu odráží v hlavě…

HERMIONA! Události předchozích dní se k němu v tom okamžiku vrátily, čímž mu na chvíli zčernal okolní svět. Opilost, zapomnění, její znovunalezení, rozhovor s ní a plány na shledání - jeho srdeční rytmus znovu zrychlil, nicméně ne kvůli strachu, ale z nadšení. Hermiona Grangerová, mudlorozená knihomolka, členka zlatého tria a válečná hrdinka se už více nepohřešovala.

Draco se usmál, byl to zázrak. Našel ji! Chvíli se bezvýznamně culil na zeď naproti, než si něco uvědomil.

Ano, sice našel Hermionu, ale našel Hermionu bez paměti, Hermionu bez potuchy o tom, že ji někdo hledá. Našel ji pouhých pár týdnů před pohřbem a neměl důvod pochybovat o mučení, kterým si jistě prošla před vymazáním paměti. Ano, měl Hermionu, ale netušil, jak s tím naložit. Draco si povzdychl. Co sakra bude dělat? Nikdy se neocitl v podobné situaci a to jich zažil mnoho. Pochyboval o tom, že se vůbec někdo mohl nalézat v situaci této se alespoň přibližující. Kdo náhodou naběhne na služební cestě do své pohřešující se nepřítelkyně z dětství? To se nikdy nemohlo stát, za žádných okolností! Ale když už k tomu došlo, bylo nevyhnutelné, aby se to přihodilo právě jemu.

Kapitola 6

16. června 2016 v 23:44 | Rosalie D. ~
Originál Fate Has Its Ways od starkids.


Tohle bylo podruhé během dvou dnů. Nestalo se to už tak dlouho a nyní dvakrát za dva dny! Hermiona se tomu mentálně stranila. Nemohla se vystavovat podobným situacím, i když věděla, že by moc chtěla. Byl konec, musela to přijmout. Uběhla už příliš dlouhá doba a ona s tím nemohla nic dělat.

Několik let uplynulo, několik dlouhých těžkých let. Podařilo se jí přebudovat svůj život, ale jen tak tak. Stálo ji to veškerou energii a schopnost nevzdávat se, přestože párkrát k tomu moc nechybělo. Věděla, že ať bude dělat cokoliv, svou situaci tím nezmění. Musela se posunout dál a dařilo se, nemohla to všechno nechat rozpadnout se na kousky jen kvůli tomu jedinému muži. Nemohla to dovolit.

Hermiona upírala oči na muže stojícího před ní. Byl vysoký, možná něco před metr osmdesát, platinové kadeře mu padaly do očí. Kůži měl velice bledou, jeho oči působily jako dva šedivé mraky hledící jí přímo do duše. Jeho postava byla osvalená, atleticky vybudovaná, celkově vypadal velmi atraktivně. Nicméně to nemohl být důvod, aby opustila svá přesvědčení.

Zdálo se téměř nemožné od něj tu předchozí noc odkráčet, stálo jí to všechnu vůli. I nyní věděla, že by měla odejít, snažila se pohnout nohama, přerušit oční kontakt, ale jednoduše to nešlo. Bylo to zbytečné zkoušet.

Nedokázala ho opustit, protože šlo o její minulost, o tu, na kterou se snažila si vzpomenout a zároveň ji nechat být. Neměla možnost volby v tom, co se jí stalo, ale posunout se dál bylo nezbytné. Všechno to vynaložené úsilí se začínalo sypat během jediného okamžiku.

Samozřejmě neměla tušení, kdo ten muž je. Jak se to jen jmenoval? Draco? Oh ano, Draco Malfoy. Byl přesvědčený o tom, že ji znal a možná měl pravdu. Jak by si to mohla pamatovat?

Od její nehody uběhlo několik let. Ona a její rodiče jeli ulicemi Toronta, kam se přestěhovali z malého kanadského městečka. Nechali jí řídit jejich auto, vozila je po okolí a pak odnikud přijel onen náklaďák.

Když se vzbudila v nemocnici, doktoři jí řekli, co se stalo. Její rodiče byli po smrti a to její vinou. Ocitla se v novém prostředí, sama a bez přátel, k tomu i bez rodiny, naprosto osamělá. Nicméně to na tom nebylo to nejhorší.

Celá její paměť zmizela. Nepamatovala si nic ze svého dětství, ani dospívání, dokonce zapomněla i na své rodiče. Nevěděla ani své jméno, dokud jí doktoři neukázali cestovní pas. Jméno Hermiona Masonová a fotka na průkazu, to bylo vše, co měla.

Několik hodin strávila snahou si vzpomenout na svou minulost. Jakákoliv vzpomínka by pro ni byla zlatem, objetí od otce, matčina barva vlasů… Potřebovala důkaz, že existovala i doba před tou nehodou. Nejstarším milníkem v paměti pro ni byla bolest a tu si spojovala se samotnou nehodou. Tu měla také v mlze. Vybavovala si pouze své utrpení a vlastní křik v agónii. Po probuzení v nemocnici byla od hlavy až k patě pokrytá modřinami a řeznými ranami, mnoho kostí utrpělo zlomeniny. Bylo to strašné.

Doktorům rychle došlo, že si nic nepamatuje, brzy poté, co ji přijali. Podle nich se paměť měla časem vrátit, ale nestalo se. Tolik let a stále neměla tušení, co se dělo před oním osudným dnem.

Do nemocnice se dostala druhého července roku 1998, pobyla tam necelý měsíc a pak ji propustili, nebo spíše vypustili zpět do světa. V osmnácti letech už mohla žít na vlastní pěst. Vrátila se na adresu, která jí byla poskytnuta, do bytu, který její rodina údajně čerstvě zakoupila. Byl pěkně zařízen, ale nikde nenašla žádné osobní věci. Opravdu si připadala, jakoby před nehodou nic neexistovalo.

Snažila se přivyknout tomuhle novému životu nebo spíše životu obecně, což se zdálo mimořádně těžké. Neměla rodinu, pomoc, ani vzpomínky, ty věci vzaly za své. Ten první rok se její zapomnění stalo prokletím její existence.

Žít bez minulosti dávalo Hermioně zabrat. Někdy se s tím jen stěží vyrovnávala, chtěla ty vzpomínky zpět, chtěla si pamatovat svůj život a nespočet hodin strávila zíráním do zdi, ve snaze si vzpomenout. Dokonce cestovala do svého starého domova, malého kanadského města, kde se snažila najít spojení se svým starým já. Všichni tam říkali jen to, že Masonovi byli pro ně cizí rodinou a dceru vyučovali doma. Nikdo s nimi pořádně nemluvil, což jí sotva mohlo pomoci. Jejich starý dům byl zničen, po Hermioně Masonové jakoby se slehla zem. Téměř jí to zabilo, kolik energie tomu věnovala. Utápěla se v depresích, neustále rozrušená kvůli svému ztracenému životu. Neměla se čeho chytit, a tak brzo skončila opět v nemocnici kvůli předávkování prášky.

Chtěla jen pryč, cítila se naprosto ztracená. Její život byl zbytečný, bezcenný a nikoho by stejně nezajímalo, kdyby umřela. Nikdo by si toho nevšiml, neměla na světě spřízněnou duši.

Po propuštění z nemocnice se rozhodla navštívit hrob svých rodičů. Rok zpátky se dozvěděla, že byli pohřbeni na hřbitově nedaleko města a ona jej dosud nenavštívila. Nepamatovala si je, ani jejich životy, neměla přece právo plakat nad jejich ztrátou.

Nicméně, poté co málem umřela, cítila závazek podívat se, jaké by to bylo, kdyby tam ležela s nimi.

Kapitola 5

17. dubna 2016 v 16:39 | Rosalie D. ~
Děkuju moc všem, kteří se tak rychle ozvali u minulého vzkazu, držíte mě! :) Proto jsem ukradla část svého vzácného času a přeložila další kapitolu Fate Has Its Ways od starkids. Ať se vám líbí, je to pěkně dlouhá mrcha! :D

"Hermiono?" vydechl zprudka, nevěřil tomu. Dvakrát zamrkal a štípnul se do ruky, ale když se podíval znovu, pořád tam byla. Jeho srdce se zastavilo a prudce restartovalo svou funkci, dýchal se stále vyšší frekvencí. Nemohla to být pravda, musel snít.

Nedokázal tomu věřit. Stála před ním, Hermiona před ním vážně stála. Princezna kouzelnického světa, nesnesitelná knihomolka, srdce zlatého tria a hlavně úžasná žena, byla tam. Její oči jasně zářily, zatímco si jej skepticky prohlížela, na rtech jí pohrával úsměv, jakoby jím rozsvítila celý svět. Rukou si prohrábla kudrliny a pohodila vlasy na záda, obličej měla narůžovělý ze studeného večerního vzduchu. Draco si nemohl pomoct, zíral na ni v úctě jako na svatý obrázek.

Hermiona na něj zvědavě koukala, skoro jako by byl učebnice k nastudování. Jak se zdálo, tahle vlastnost s ní měla navždy zůstat. Její oči, které ho bez přestání pozorovaly, se konečně setkaly s těmi jeho. Draco pocítil další příval elektřiny, ale Hermiona si toho nevšimla. Prostě zvedla jedno obočí a zeptala se: "Známe se?"

Vytřeštil pohled a prohlédl si ji stejně jako ona jeho před malou chvilkou. Rozdíl byl v tom, že jeho oči obsahovaly směs zoufalství, snažily se zapamatovat každý detail, jako by byla pouhou iluzí jeho opilé mysli. Odmítal opominout jediný kousek její postavy. Bylo úžasné, jak se téměř nezměnila. Jistěže vypadala starší, ale klíčové prvky jejího vzhledu tam stále byly, perfektně nedotčené. Vlasy měla stále trochu rozčepýřené, oči hnědé a hluboké. Také její tělo si uchovalo jemné křivky z posledních let v Bradavicích. Vypadala pořád stejně krásně.

No tak! Uvědomil si Draco a oči mu div nevypadly z důlků. Myslel právě na tu knihomolku? Co se to dělo? Nech to plavat, křičelo na něj podvědomí, které se jej snažilo odpoutat od vnitřní bitvy spojené s Hermioninou krásou. V této situaci si musel udržovat priority, musel se s ní vypořádat. Hermiona stála před ním.

Jak to bylo možné? Musela to být jen iluze, to prostě nebyla realita, nemohla být. Nemohla před ním stát uprostřed mudlovské Kanady, ne. Zatřásl hlavou a opět si ji zvědavě změřil. Zdála se tak skutečná, z masa a kostí a hlavně naživu, ale neexistoval způsob, jakým by to mohla být pravda. Je mrtvá, všichni si myslí, že je mrtvá. Nikdo ji už léta neviděl, po válce se vypařila. Vrátila by se k Potterovi a Weasleymu, nikdy by je neopustila. Tohle nemohla být Hermiona, nebelvírská princezna byla ztracená. Tato dívka jí nebyla.

Kapitola 4

24. února 2016 v 21:10 | Rosalie D. ~
Originální autorka starkids, povídka v původním znění ZDE.


Příštích pár dnů stačilo, aby si Draco zvykl na život v Kanadě. Rychle si uvědomil, že každý ze stereotypů, který kdy slyšel byl nechutným způsobem přehnaný. V Kanadě rozhodně nemrzlo po celý rok, překvapivě bylo podzimní počasí téměř příjemné. Tamější lidé nejedli javorový sirup ke každému jídlu, což si původně myslel. Dávali si ho jen na pár pokrmů, přesto bylo očividné nakolik svou sladkou pochoutku zbožňovali. A i poslední z předsudků byl k Dracově zklamání pověrou.

Kanaďané nechovali bobry jako domácí mazlíčky. Kvůli tomu ho dokonce jedna žena na ulici praštila. Nevinně se zeptal, zda by mohl vidět jejího bobra, protože žádného nikdy neviděl. Zatvářila se uraženě, vrazila mu facku a utekla. Draco tam zůstal zmateně stát. "Kanaďani," zamumlal pak.

Mezitím se nová kancelář Malfoy Industries dávala hezky dokupy. Byla přibližně stejně velká jako ta v Moskvě a asi poloviční vedle hlavního ředitelství v Londýně. Cítil se příjemně potěšen jejich progresem. Podařilo se mu do kanceláře najmout několik kanadských kouzelníků, za což byl vděčný. Je potřeba mít pár místních, když se snažíte rozjet novou pobočku, jinak se může dost dobře stát, že vám nedostatek kulturních znalostí z oblasti zničí celý podnik.

Kapitola 3

9. prosince 2015 v 1:01 | Rosalie D. ~
Originální autorka starkids, povídka v původním znění ZDE. MIMOCHODEM překládání je časově i mentálně náročnější, než se zdá! :D

Dalšího dne zašel Draco opět na Ministerstvo, aby se Blaisovi pochlubil svou dobrodružnou výpravou na sever. Představa, že stráví několik týdnů zaseklý ve studené zapomenuté pustině, se mu sice příčila, ale dokázal to spolknout. Přece jen to dělal pro svou firmu a přežil mnohem horší věci. Rychle procházel chodbami na Ministerstvu a vyhýbal se očnímu kontaktu s těmi, kteří na něj zírali. Draco to čekal, přece jen byl Malfoy. I poté, co ho soud zbavil všech obvinění z války, pořád si do životopisu mohl napsat - jeden z nejbohatších lidí v Anglii.

Zachytil pár pohledů od lidí, kteří ho propalovali pohledem. Většinu z nich neznal, ale pár tváří rozpoznal ze svých studií v Bradavicích. To ho přinutilo jít ještě rychleji s očima pevně přilepenýma k zemi, nechtěl s nikým z nich mluvit. Většina ho nenáviděla a navíc zcela oprávněně. Naštěstí ho nezajímalo, co si lidé myslí, už delší dobu ne.

Po pár dalších minutách spěšné chůze dorazil na oddělení bystrozorů, kde se rychle odebral ke dveřím se zlatě provedeným nápisem "Blaise Zabini". Při zabrání za kliku lehce zaváhal, slyšel zevnitř podezřelé zvuky. Blaise k někomu promlouval, ale ten druhý hlas nedokázal Draco skrze zeď rozpoznat. Pak si uvědomil, že mu to vlastně může být ukradené a nakráčel přímo do kanceláře.

Rychle si uvědomil svou chybu, měl přece jen zůstat venku. To, co našel v oné kanceláři si nikdy nemyslel, že během svého života spatří. Na chvíli se šokem zastavil ve snaze pochopit situaci. Přímo před ním seděl plačící Harry Potter s obličejem zabořeným do vlastních dlaní, Blaise se nakláněl přes jeho stolní desku a poplácával ho po zádech, mumlajíce cosi pravděpodobně sloužícího k útěše.

"Vyrušil jsem něco?" zeptal se Draco stále zírajíc na Pottera. Ocitl se mimo svou komfortní zónu, v nerealistickém imaginárním světě. Tohle nebyla scéna, kterou by kdy shledával reálně providitelnou. Nedoufal, že se dožije dne, kdy uvidí Harryho Pottera brečet. Byl svědkem toho, jak zmíněný muž přišel o všechny kosti v paži, snášel ječení profesora Snapea, stokrát padl z koštětě, dokonce sledoval jeho vítězství nad nejmocnějším černokněžníkem všech dob... Zažil Pottera v těch nejtěžších představitelných situacích, jaké svět mohl nabídnout, ale v žádném z těchto případů slzu neuronil.

Potter vzhlédl, oči měl zarudlé a tvář plnou slané vody. Draco nedokázal nezírat, šok mu to nedovoloval. Byl obeznámen s věcmi, kterými si hrdina kouzelníků musel projít, to byl všeobecně známý fakt, ale vždy se zdál být tak otravně silný! Což byl taky jeden z důvodů, proč jej Draco neměl v oblibě. Nic Pottera nezlomilo, nic ho nesrazilo na kolena, vždyť to přece byl Harry zpropadený Potter! Ten Potter, kterého Draco znal a který ho otravoval, však rozhodně nebyl muž sedící nyní naproti němu.

Blaise se ujal slova, v jeho pohledu se zrcadlila jemnost a ve tváři soucit, což by člověk většinou u někoho ze Zmijozelu těžko pohledal. "Ta stopa z minula vedla zase do slepé uličky."

Draco pro změnu zakotvil pohledem na Blaisovi, z jeho slov se mu z nepochopitelného důvodu sevřel hrudník. Proč mu záleželo na tom, že případ nikam nesměřoval? Tím se měl zabývat jen Potter!

Kapitola 2

22. listopadu 2015 v 0:34 | Rosalie D. ~
Připomínám, že je se jedná o překlad, jehož originál najdete ZDE. Tahle kapitola mi dala neobyčejně zabrat, jak svojí délkou, tak obsahem, proto doufám, že se u Vás setká s úspěchem a ohlasem v podobě komentářů! ;)

Po pár drincích v Děravém kotli se Draco cítil blaženě. Alkohol byla jediná věc, která mu to kdy umožnila.

Kývl Blaisovi na rozloučenou, sledujíce jeho klopýtavé pohyby. Vypadal jako šťastný medvěd, přesná podoba. Se slabým chichotáním se Draco přemístil domů.

Temnota noci velice rychle obkličovala Malfoy Manor. Ostrý zářijový vzduch ho řezal do tváře, zatímco vítr profukoval stromy rostoucí okolo sídla, které mu v dětství bylo domovem. Pociťoval, jak se mu hruď náhle stáhla a schopnost dýchat zeslábla, když zíral na blížící se budovu. Okna měla zčernalá a její stín byl velký a hrozivý. Zavřel oči vychutnávajíce poslední chvilku míru. Zhluboka se nadechl, pak přinutil nohy, aby ho donesly ke vchodu. Vzal za kliku, naposledy se rozhlédl po venku a vešel dovnitř.

Haly byly rozsáhlé a strašidelné, ale toho se Draco nebál. Když kráčel chodbami směrem ke knihovně, objevil se pravý zdroj jeho strachu.

Slyšel šeptání naplňující prostor v místnosti, dusilo ho. Byly to hlasy všech, kteří byli zabiti v přijímacím sále. Draco se rozechvěl. V jejich sídle nežili duchové, to si byl jist, šlo spíše o vzpomínku, která se otiskla do vzduchu a naplnila jej zmučenými zvuky. Nikdy to nepřestávalo. Slyšel je každý den i noc, některé hlasy rozpoznával a jiné nikoliv. Bylo jich příliš mnoho, těch umučených, těch zabitých...

Draco se rozeběhl, snažil se utéct od hlasů, které ho pronásledovaly. Nikdy ho nenechaly na pokoji. Jeho matka, jenž stále žila v jejich panství, je nikdy neslyšela, jen Draco ano. Věděl proč, samozřejmě. Narcissa nikomu neublížila, nikoho nemučila ani svou hůlkou nezabila. Draco vraždil a trýznil, a proto měl za zády spoustu duší s přáním se mu pomstít.

Nenáviděl to tam. Kdyby záleželo na něm, odstěhoval by se ve vteřině, kdy Voldemort padl. V době trvání soudního řízení se Smrtijedy měl však nařízené domácí vězení. Po očištění svého jména plánoval opustit zemi, utéct od minulosti. Nebyl z Nebelvíru, chyběla mu odvaha, aby tomu dokázal čelit.

Ale pak Luciuse zavřeli do Azkabanu.

Kapitola 1

16. listopadu 2015 v 22:29 | Rosalie D. ~
ORIGINÁL NAJDETE ZDE!

Draco Malfoy třikrát zaklepal na dveře kanceláře před ním. Ruce měl v kapsách a očima prozkoumával předsíň bystrozorů na Ministerstvu kouzel ve které právě stál.
Velká místnost, přesto dost tmavá, vzhledem k chybějícím oknům - byla to konferenční místnost pro bystrozory ze které vedly cesty do všech kanceláří. Každé dveře nesly jméno bystrozora na zlatém podkladě. Zdi byly pokryté obrázky temných kouzelníků, momentálně na útěku. Bylo jich podstatně méně než v minulosti, jelikož pán Zla byl pryč, mrtvý.

Uběhlo sedm let od bitvy o Bradavice, kde vždy příšerně otravný "chlapec-který-přežil" konečně poslal Voldemorta tam, kam patřil. Všechny ty záhady: nesmrtelnost pána Zla, mnohá zmizení a Potterova falešná smrt byly vyřešeny. Od té doby byl kouzelnický svět pln naděje. Všichni přeživší Smrtijedi byli odsouzeni a posláni do Azkabanu, včetně Dracova otce. Nadřazenost čistokrevných byla vymícena a kouzelnický svět se snesl na kohokoliv, kdo nesl známky fanatismu. Obrtlá ulice byla uzavřena a vypleněna, všechny předměty černé magie byly zničeny.

Svět kouzel zničil všechny způsoby jakými by se zlo mohlo znovu dostat k moci. Dracovi to nijak zvlášť nevadilo. Poslední rok, kdy byl Voldemort u moci pro něj znamenal peklo. Nemohl se vrátit do Bradavic kvůli zapletení do Brumbálovy smrti, takže zůstal trčet se svými rodiči a šílenou tetou v Manoru. Trávil čas mučením věznů a občasnými misemi. Cítil se tak osamělý, pln viny a zlý. Rychle mu došlo, že vše co kdy věděl o čistokrevných a Voldemortovi bylo úplně špatně. Pořád si pamatoval křik mučených, když jim způsoboval neuvěřitelnou agónii...

Zachvěl se. Vrátil se v mysli zpět do přítomnosti. Snažil se za každou cenu vyhnout vzpomínkám na ten rok. Nesnášel to, ty časy reprezentovaly všechno, co kdy nesprávně chtěl a všechny chyby, které udělal. Překvapivě, stále nevěděl jak, se mu podařilo vyhnout Azkabanu, spolu s matkou.

Že tam neposlali jeho matku bylo odůvodněno, lhala Voldemortovi a zachránila Harryho Pottera po nepodařené kletbě v lese. Nyní to byla legenda. Každý znal příběh Narcissy Malfoyové, která nasadila život, aby ochránila Potterův podvod před pánem Zla. Vedlo to ke smrti Voldemorta rukou vyvoleného.
 
 

Reklama