Příliš dobrý lhář - část druhá

16. prosince 2017 v 1:33 | Rosalie D. ~ |  Jednorázovky
Moc děkuji za odezvu, hlavně agatě, která je mojí stálou a oblíbenou zákaznicí - snad tento díl dotojí tvým očekáváním :) Další přibyde snad někdy příští týden, tedy pokud se nezblázním z učení trestního práva procesního - dnes krásných 12 hodin... Tak hezké čtení a příjemný víkend! :)



Když se dostatečně ujistil ve své nadřazenosti, popošel k němu blíž, až na dotek, a rychlým kontrolovaným pohybem mu vytrhl pár vlasů. Díky své mrštnosti se úspěšně vyhnul následným chvatům toho ničím nezajímavého muže, který samým šokem nevěděl, kde mu hlava stojí.

Tupec, pomyslel si Draco znechuceně. Kdyby s ním byla Hermiona, ta by hned věděla, co se děje.

Spolu s pramenem vlasů se spokojeně vrátil do kanceláře. Ze zásuvky stolu následně vytáhl složku a z ní pracovní smlouvu své asistentky, ze které snadno zjistil její adresu. Zatímco přes sklo sledoval poněkud nechutné shledání zamilovaného páru, škodolibě se usmíval. Namíchat mnoholičný lektvar pro něj byla naprostá hračka, dokonce mu ani nevadila jeho měsíční příprava. Alespoň mohl v mezidobí dostatečně vypozorovat chování svých loutek.

Na další poradě, když opět seděla tak blízko něj, poprvé propustil uzdu své fantazii. Díval se na její tvář, aniž by si zakazoval představit si, jak se jí dotýká. Myslel na to, jak hebké asi jsou ty vlasy plné kudrlin, které jí neustále padaly do čela. Pocítil opět ten známý pocit bezpečí. Nicméně musel si neustále připomínat, jaký lektvar se mu doma vaří, a k čemu jej hodlal použít.

Když konečně uplynul onen nekonečný měsíc a Draco do připravené dávky vhodil vlasy toho nekňuby, musel se znechuceně podívat jinam. Tak odpornou barvu ještě neviděl.


Měl to velmi dobře promyšlené - nasadil na Hermionu jednoho ze svých domácích skřítků, aby ji nepozorovaně sledoval po dobu přípravy lektvaru. Díky tomuto chytrému tahu věděl přesně, co obvykle po práci dělala a k jeho štěstí se to pravidelně opakovalo. Věděl, že ve čtvrtek večer chodil ten prašivý slizoun k ní do bytu, ale nevyzvedával ji v práci jako obvykle - chodil totiž na kurz jógy, z čehož se Draco lámal smíchy, kdykoliv si na to vzpomněl.

Nicméně, v ten osudný čtvrtek se schoval v uličce vedle jejího domu. Věděl, v kolik hodin chodil přítel pablb kolem, a jakmile jej zpozoroval, rychlým omračovacím kouzlem jej vyřadil z provozu. Cesta byla volná.

Najednou se mu začaly potit dlaně. Překonal ten nesmyslný pocit nejistoty tím, že si pořádně zavdal mnoholičného lektvaru. Jestli jeho barva byla odporná, s chutí se to vůbec nedalo srovnat.

Neměl příliš mnoho času, a tak rychlými kroky vyběhl schody vedoucí k Hermioninu bytu. Otevřela mu hned po prvním zaklepání. "Denisi!" zvolala nadšeně. Aha, tak se ten pinďour jmenuje, pomyslel si Draco pobaveně.

Z jejího zmateného výrazu mu došlo, že by měl asi odpovědět. "Kdo jiný by to byl," vyhrkl podobným tónem.

Pozvala ho dál. Musel se na chvíli pozastavit nad vkusným zařízením jejího bytu, to by od ní nečekal. Neodpustil si úšklebek nad fotkou Pottera s Weasblbem vystavenou na poličce.

"Dáš si něco k pití?" zajímala se.

Znervózňovala ho její bezprostřední blízkost. Nikdy si ji nepustil k tělu a najednou stála těsně vedle něj, s rukama obmotanýma kolem jeho pasu, nechal se tím trochu rozptýlit. "Nemáš whisky?" zeptal se s nadějí v hlase.

Podle překvapeného výrazu, jenž nasadila, soudil, že Denis byl spíš čajíčkový typ. Modlil se, aby to tím celé nepokazil. Nicméně, nebyla by to ona, kdyby neměla svá tajemství. Potutelně se usmála a pak z jedné skříňky v obýváku vytáhla z půlky vypitou láhev zlatavého moku. "Těžký den?" vyzvídala při nalévání do skleniček.

"I tak by se to dalo říct," zamumlal. Tu whisku zatraceně potřeboval. Sebejistota Malfoyovic rodu ho zrovna v tak důležité chvíli musela opustit. Jakmile do sebe kopli slušnou dávku kvalitního alkoholu, cítil, jak se dostává zpátky do role. Přece jen, čas mu neúprosně běžel.

Udělal krok směrem k ní. Stála k němu zrovna zády, něco povídala a u toho vracela flašku zpátky na místo. Byl těsně za ní, když se náhle otočila.

"Ahoj," šeptla a její dech mu ovanul tvář. Cítil ohnivou whisky, jejíž vůni zbožňoval. Takhle blízko ji toužil mít už neskutečně dlouhou dobu, ale teprve tehdy si to uvědomil. Uchopil ji v pase a přitáhl ještě blíž, až se jejich rty nepatrně dotýkaly.

"Víš ty vůbec, jak jsi nádherná?" zamručel. Neměl vůbec v plánu cokoliv říkat, chtěl pouze konat, ale nemohl si pomoct.

Překvapivě to byla ona, kdo inicioval polibek. Ani v té nejlepší představě by si nedokázal vysnít pocit, který ho vzápětí přepadl. Jako by najednou nalezl své srdce. Políbil jí nazpět s veškerou vášní, co se v něm za ta léta nashromáždila, dal do toho všechnu frustraci ze školních let, až potichu zasténala. Ten zvuk ho přivedl na pokraj šílenství.

Popadl ji prudce do náruče a opřel o nejbližší stěnu. Líbal ji dál na její sladká ústa a vychutnával si každou vteřinu. Měla to být pomsta, to si původně nalhával, nyní však musel uznat, že v tom bylo mnohem víc. On ji miloval.

Jakmile si to uvědomil, Malfoy v něm ho přiměl od ní odstoupit, ačkoliv ho to stálo mnoho sil. Vypadala tak nádherně po polibku, se rty nateklými od doteku těch jeho. Jenže mu nepatřila a on měl natolik rozumu, aby věděl, že ani nikdy nebude. Natáhl ruku a prsty jí přejel po tváři, chtěl si naposledy užít měkkost její pokožky.

"Děje se něco?" ptala se udýchaně.

"Nic. Jen tě miluju." Vypadlo to z něj tak přirozeně, ani si to nestačil uvědomit. Neměl čas čekat na odpověď, která nepatřila jemu, neboť dokázal vycítit rychle ustupující účinky lektvaru. Musel zmizet.

Místo slov ji ještě rychle políbil a pak, aniž by své chování jakkoliv objasnil, odešel z jejího bytu. Denise našel přesně tam, kde ho zanechal. Lehká úprava paměti zajistila, aby měl jeho vzpomínky a Hermiona tak nepojala žádné podezření.

Ještě chvíli postával v oné postranní uličce. Všechno se to semlelo tak rychle, že vlastně ani nevěděl, jak by se měl cítit. Raději se přemístil domů, rozhodnut uvažovat o tom raději tam. Jenže to tak úplně nedomyslel. Zanedlouho poté, co dorazil do svého bytu, mu někdo zběsile tloukl na dveře.

Zrovna vylezl ze sprchy, a tak šel otevřít jen v teplácích a ručníkem kolem krku. Po otevření dveří musel nečekaně čelit nasupené Hermioně Grangerové. Svůj šok se mu podařilo úspěšně skrýt. "Ano?" protáhl to slovo víc, než bylo nutné.

Protáhla se kolem něj dřív, než ji v tom stihl zabránit. "Prosím, jen pojď dál," poznamenal poněkud zbytečně. Trochu ho děsilo, že zatím neřekla jediné slovo.

Našel ji pochodovat tam a sem ve své pracovně, kam normálně hosty nebral. Nakonec se zastavila a upřeně se zahleděla na láhev skotské, kterou měl okatě vystavenou na poličce. Nahlas polkl, něco bylo velmi špatně.

Všiml si, že se od jejich dostaveníčka stihla převléknout. "Tak o co jde, ženská? Nemám na tebe celý den," nadhodil sebevědomě.

Pohled, který mu věnovala, by mohl klidně nahradit smrtelnou kletbu. "Řekni, myslíš si, že jsem pitomá?" promluvila potichu.

"Cože? Proč?" hrál nevinného.

V očích se jí nahromadily slzy vzteku. "Skutečně si měl za to, že jsem celé ty roky nevěděla, o tvé skrýši v knihovně?"

Chystal oponovat nějakou chytře namířenou poznámkou, ale vyschlo mu v ústech. Co to právě řekla? To přece nemohla být pravda! "Nevím… Já ne… O čem to…" Ani jednu z těch lží nedokázal dokončit, nemělo to žádný smysl. Z hořké upřímnosti v jejím hlase nebylo pochyb, že už dlouho znala pravdu.

"Jak?" zeptal se tedy. Voda mu kapala z mokrých vlasů na odhalenou hruď, ale vůbec to necítil.

"Co sis chtěl dokázat tím dneškem, Malfoyi?" pokračovala plačtivě místo odpovědi.

"Jak?!" zopakoval svou otázku o něco důrazněji.

Přešla těsně k němu, nebojácně mu čelila, přestože byl o více než dvacet čísel vyšší. "Tak znovu: myslíš, že jsem pitomá?"

Draco se po pár vteřinách vzpamatoval a pohotově reagoval. "A co když jo?" zeptal se chladným hlasem. "Vůbec nic o mně nevíš, tak se mě neopovažuj soudit!"

Zuřila, dávala to jasně najevo. Narozdíl od něj nebyla nikdy moc dobrá ve skrývání svých emocí. "Ty o mně víš ještě míň, přesto si troufáš tvrdit, že mě miluješ," zasyčela.

"Vím toho dost. Navíc je od tebe dost pošetilé myslet si, že jsem to myslel vážně." Musel lhát, aby ochránil sám sebe. Svou nechuť k němu dávala znát z každého pohledu, kterými do něj vypalovala imaginární díry. Nemohl jí ukázat, jak moc se v její přítomnosti cítil slabý.

Najednou se stalo něco, co by nečekal ani ve snu. V očích Hermiony Grangerové, jedné z nejhrdějších žen, které znal, se objevily slzy. "Proč prostě nejdeš k čertu, Malfoyi?!" zakřičela na něj.

"Protože jsem odtamtud právě přišel," řekl na to rezignovaně. "Víš, že nejsem dobrý člověk."

"To ale neznamená, že můžeš ubližovat ostatním, jak se ti zlíbí!"

Odfrkl si. "Jako by ti na tom záleželo."

Odvrátila se od něj. "Nezasloužíš si mojí upřímnost, ale já ti i tak povím, co mám na srdci," začala opatrně. Po jejím vzteku náhle nebylo ani stopy. "Ptal ses mě, jak jsem o tobě věděla… Když jsi tam vysedával tak často, určitě sis musel všimnout, že jsem pravidelně vynechávala v jeden konkrétní den, vždy ve stejný čas."

Měla pravdu, uvědomil si. "Středa odpoledne," šeptl.

"Ano," s tím slůvkem se na něj znovu otočila. Chtěl z jejího výrazu vyčíst jakoukoliv nápovědu, ale neviděl v něm nic než zranitelnost. "Harry měl v tu dobu tréninky famfrpálu a Ronald tam chodil s ním, proto…" Zadrhla se. Vypadalo to, že váhá, zda se mu opravdu svěřit.

"Pověz mi to," vydechl. Přešel rychle k ní a chytil jí za ramena. "Prosím."

Potichu popotáhla a vykroutila se z jeho sevření. Bral si to trochu osobně, nicméně neměl jí to za zlé. "Půjčovala jsem si potají Harryho neviditelný plášť a chodila jsem si sedat jen pár metrů od tebe," vysypala ze sebe na jeden nádech.

Zatočila se mu hlava a vyschlo mu v krku. Nemohl uvěřit tomu, co právě řekla. Celé ty roky, každý týden, sedávala jen pár metrů od něj?! Když o tom tak uvažoval, párkrát si všiml, že třeba bezdůvodně spadla kniha nebo se trochu otřásl regál, ale to v kouzelnické škole pokládal za normální jev. "Ale… Ale proč?" zajímal se.

"Co já vím…" Pousmála se. "Neuměla jsem si to logicky odůvodnit, tak jsem nad tím radši vůbec nepřemýšlela. Vím jen, že z nějakého důvodu pro mě byla tvoje přítomnost velmi uklidňující."

Couvnul několik kroků vzad, aniž by k tomu jeho mozek dal pokyn, a opřel se o těžkou dubovou skříň s knihami. "Tak proto ses na mě tehdy v kavárně usmála?" vydechl.

Založila si ruce na prsou. "Možná jsem na chvíli zapomněla, že už na sobě ten plášť nemám… Anebo jsem doufala v nějaký pokrok ve tvém nedospělém chování." Nahlas si povzdechla.

"Poslyš," začal, "nevadilo by ti dát si ještě jednoho panáka? Začíná toho být krapet moc." V hlavě měl takový nepořádek, jako ještě nikdy v životě, v uších mu hučelo a viděl lehce rozmazaně. Takhle vypadal záchvat úzkosti?

"Chystala jsem se ti navrhnout to samé," opáčila pobaveně. "Je ti dobře?"

"Jo," zavrčel. Jednou rukou už se natahoval po láhvi, když jej najednou zarazila.

"Vzal by sis laskavě něco na sebe? Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě absence tvého trička nerozptyluje. Běž se obléct, já to zatím naliju." Normálně by proti jejím pokynům zásadně protestoval - nikdo mu přece neměl co rozkazovat - nyní se však vzdálil více než dobrovolně.

V ložnici se na chvíli posadil na postel. Přemýšlet mu v tu chvíli příliš nešlo, ale jedním si byl jistý - nemohla to být náhoda. Sice nevěřil na osud a láska se mu hnusila, přesto na vlastní kůži pociťoval jejich sílu. Jeho bezhlavé počínání přeci muselo mít svůj důvod.

Skoro by v samém zmatku zapomněl na Hermionu, kdyby na něj po pár minutách nezavolala. Hodil na sebe v rychlosti černé triko a vrátil se do pracovny.

"Co jsi tam dělal tak dlouho?" zeptala se téměř starostlivě.

"Do toho ti nic není," odsekl svým nechvalně proslulým nepříjemným tónem.

Podala mu skleničku whisky, byla o něco plnější než obvykle. "Pij nebo tě budu muset proklít," vyzvala jej se smíchem. A tak Draco už podruhé během chvíle udělal, co po něm chtěla, smočil rty v jantarové tekutině a pil, dokud ve skleničce nic nezbylo. Velice dobře znal pocit, který jím projel po požití alkoholu, ale tentokrát se cítil jinak. Něco se mu na tom nezdálo.

"Co si myslíš o mém příteli?"

Jednoduchá otázka, na kterou existovala jednoduchá odpověď. "Je to úplný bezpáteřní idiot a chodí na jógu - takže ke všemu nejspíš gay." Slova z něj vypadla, aniž by se vůbec rozhodl promluvit a navíc řekl přesně ty věci, o nichž nechtěl, aby je věděla. Udělalo se mu nevolno. "Pravdu a nic než pravdu co? Ty jedna malá mrcho!" Její výraz mu potvrdil to, čeho se bál - v jeho pití bylo Veritasérum.

"Zajímavý pocit, že? Muset říkat jen pravdu," vysmívala se mu, zatímco popíjela svou neposkvrněnou dávku alkoholu. "Pověz Draco, proč se pořád schováváš za tu svojí nepřístupnou masku?"

Chtěl si sáhnout do krku a vyrvat si hlasivky, seslat na sebe Silencio, cokoliv, jen ne: "Nechci, aby se lidi dozvěděli moje slabiny a mohli mi ublížit." Tohle bylo zlý…

Zato Hermiona si to vyloženě užívala. Posadila se na jeho pracovní stůl se širokým úsměvem na tváři. "Takže ty lidem ubližovat můžeš, ale tobě nikdo, říkám to správně?" Vyžívala se v tom a on ji za to v duchu proklínal.

Snažil se psychicky zabránit sám sobě v mluvení, i když věděl, že to nemá cenu. "Ano," souhlasil nakonec. Bál se každé další otázky, zvlášť s její vysokou inteligencí.

"Proč k sobě nikoho nepustíš?" uvažovala nahlas. Konečně do sebe kopla poslední zbytky panáka.

Chytil se za kořen nosu. To snad ne, pomyslel si. Jedna věc byla odpírat si jakékoliv city, ale vysvětlovat někomu proč, to byl opravdu očistec. "Otec mě tak vychoval, stačí?!" zvýšil hlas.

"Ne, nestačí. Chci vědět víc." Rozhodla se ho mučit.

Chtěla na to jít po zlém? Nic pro něj nemohlo být snazší. "Do háje, Hermiono! Já nevím, proč jsem takový! Věř mi, že někdy bych se nejradši vrátil v čase a začal znovu, ale nejde to. Mám to v sobě zakořeněný. Nedokážu lidem věřit." Poprvé za celou tu dobu jí zmizel úsměv z obličeje. Litovala ho a to nemohl vystát. "Takhle to bude probíhat celou dobu? Ty mě budeš vyslýchat a já se nic nedozvím?"

Potutelně se usmála. "Můžeš se taky ptát. Když usoudím, že jde o podnětnou otázku, odpovím ti." Vysmívala se mu.

"Tohle není fér," postěžoval si nahlas. "Čekal bych to od někoho ze své koleje, ale myslel jsem, že vy z Nebelvíru jste čestní."

Snažil se ji vyprovokovat, ale ona to prokoukla. "Tímhle ničeho nedosáhneš, Malfoyi," upozornila ho s naprostým klidem.

Zamračil se, manipulovat s lidmi, kteří nebyli hlupáci, nebyla žádná sranda. "Ty jsi hrozná mrcha!"

Zasmála se. "Vážně? Co si o mně myslíš doopravdy?"

Nahrbil se. Tohle byla teda pořádná podpásovka, ale co mohl čekat, když si tak nešikovně naběhl. "Obdivuju tvojí inteligenci, bystrost a odvahu. A taky se mi líbíš, vždycky to tak bylo." Nejradši by se po těch slovech do země propadl, nic tak ponižujícího ještě nezažil. Dal to najevo náležitě sprostým slovem.

Hermiona se dobře bavila a neobtěžovala se to skrývat. "Myslela jsem si to. Slyšet tě říkat to nahlas, to je fakt hudba pro moje uši," chvástala se nestydatě.

"Tohle nemusím poslouchat!" zařval frustrovaně. Nejradši by po ní něčím mrsknul, kdyby mu v tom nezabraňovaly společenské standardy. "Odcházím!" zavrčel a zuřivě za sebou práskl dveřmi. Zakotvil v obýváku, kde se posadil na gauč.

Netrvalo dlouho a pohovka vedle něj se prohnula pod další osobou. "Promiň, vím, jak je to pro tebe nepříjemné se někomu otevřít," zamumlala omluvně. Přece jen z ní Nebelvír promluvil…

Nepodíval se na ni, když zasmušile konstatoval: "Zasloužím si to. Jsi plně v právu, zvlášť po tom, co jsem ti dneska provedl. Jak jsi na to vůbec přišla?"

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 agata | 16. prosince 2017 v 17:55 | Reagovat

Páni, to byl hotový ,drtivý dopad'!
Perfektní čtení!!
Konečně dialog dvou dospělých a mentálně si rovných lidí. Dracova kosa tady pěkně padla na kámen, co? Určitě se bude snažit jí to vrátit! Nebo nebude? Celkem se jí už ke všemu přiznal a ona jemu zhruba taky, takže by mohl zavládnout i mír? Nebo aspoň příměří? A bude o ni Denis bojovat nebo ho Draco diagnostikoval správně?
Hermiona mě s tím pláštěm dojala a taky to, jak je vzájemná blízkost vždycky uklidňovala.
Tahle povídka je doslova hltavě čtivá! A to jsem založením snamionkářka.
Teď mám jenom jednu otázku:
JAK SAKRA NA TO HERMIONA PŘIŠLA???
Moc děkuji, že píšeš dál! Je to krása, číst něco tak zábavně chytrého a přitom tak dobře napsaného!!
Nemůžu se dočkat, jak to celé dopadne, ale hlavně!se těším na jejich další slovní palbu! Inteligentní, jiskřivou a vždy do černého! ;-) :-D  :-P

2 Clary | 16. prosince 2017 v 21:56 | Reagovat

Povídka je opravdu skvělá, má moc zajímavý námět a moc krásně jsi to zpracovala. Děkuji za zlepšení nálady a prosím další kapitolku! :')

3 emma | 18. prosince 2017 v 18:23 | Reagovat

musíš to do háje ukončit v tom nejlepším? :-( Vím, že toho máš pravděpodobně hodně, ale vážně bych byla ráda, kdyby tady za chvilku (budu doufat, že třeba do Vánoc :-D ) Bude pokračování, protože tvým Dramionkám se nic nevyrovná

4 Katty | 29. prosince 2017 v 19:02 | Reagovat

Krásný! Už se moc těším na další díl😻

5 Martina | 14. ledna 2018 v 23:47 | Reagovat

Dalsiiiiiii O_O

6 Sima | 29. ledna 2018 v 20:58 | Reagovat

To bolo úžasné už sa neviem dočkať ďalšej:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama