Příliš dobrý lhář - část první

14. prosince 2017 v 21:02 | Rosalie D. ~ |  Jednorázovky
Takže! :D Začala jsem spontánně z ničeho nic psát tohle menší dílko - nejspíš bude mít 3 cca takhle dlouhé části, tu další už mám skoro napsanou a jelikož zaprvé chci, abyste už začali číst a zadruhé, by se mi to do jednoho článku nevešlo (zatřetí mám zoufale málo času), tak Vám to sem házím už teď :-) MOC PROSÍM O VAŠE NÁZORY!

PS: Už delší dobu sleduju, že se občas moje povídky objevují na Wattpadu - prosím všechny své čtenáře, aby mi takové případy hlásili do komentářů, neboť k ničemu takovému jsem nedala souhlas a povídky mi dávají spoustu práce. Děkuji! :)


Říká se, že láska a nenávist jsou si tak vzdálené, až mají k sobě blízko. Jakoby jejich vzdálenost nebyla reprezentována přímkou, nýbrž jakýmsi nedokončeným kruhem, jemuž k dokončení chybí setinka. Tak daleko a přesto se téměř dotýkají - tak o těchto citech praví lidé ze všech koutů světa už celá staletí.

Mají toho hodně společného, láska a nenávist. Vášeň, prudké výbuchy hněvu a ten neustálý hlásek vzadu v hlavě, který vám nedá spát… Ano, každý se jednou stane jeho obětí.

Draco Malfoy celý svůj život strávil popíráním tohoto faktu. Nemohl si dovolit něco tak nelogického, nechtěl být otrokem svého srdce. I jeho otec mu v dětství častokrát dokola omílal, jak důležité je, zachovat si za všech okolností chladnou hlavu.

"A co ty s maminkou?" ptával se ho jako malý.

Lucius sebou vždy nepatrně trhnul a pravil: "Já a maminka jsme si byli předurčeni." Tak odpověděl vždy, bez jediné výjimky.

Dracovi několik let trvalo, než rozluštil krutou realitu skrytou za slovy svého otce. Pokaždé v nich hledal lásku, kterou by mohl otcovy teorie o chladné logice smést ze stolu, ale opak byl pravdou. Tehdy, když přišel na to, že jeho rodiče žili v dohodnutém sňatku, tehdy v něm naděje umřela. Zanevřel na city, rozhodnut nikdy tak hluboko nepoklesnout.

Přesto přese všechno, ačkoliv to sám sobě nikdy nepřiznal, byly chvíle, kdy na své přesvědčení zapomínal. Chvíle, kdy snad ani nebyl sám sebou.


Za svých studií v bradavické škole čar a kouzel strávil spoustu času v knihovně, strategicky skryt vzadu mezi těmi nejstaršími knihami, aby jej nikdo nerušil. Bylo to místo, kde nikdo neviděl jeho, ale on viděl všechny. A přesně tam, mezi zaprášenou kouzelnickou poezií, kterou nikdo nečetl, ho skepticismus opouštěl. Odtamtud totiž pozoroval ji.

Sedávala jen kousek od jeho tajné skrýše. Za stolkem plným knih a papírů působila tak drobným dojmem, přestože v jejích očích se zrcadlila velikost ducha. Když přemýšlela, přejížděla si koncem brka po tváři a volnou rukou si pohrávala s prameny svých vlasů.

Tak rád se na ni díval, aniž by u toho přemýšlel. Protože myslet a usmívat se při pohledu na ni si nikdy nedovolil. Vždyť tu dívku nenáviděl více než kohokoliv jiného! Přesto… Způsob, jakým si při přemýšlení kousala ret a tichá melodie, kterou si broukala při psaní esejí, byly vjemy, které činily jeho dny snesitelné.

Nejvíce času takto strávil v šestém ročníku. Právě v časech, kdy nejvíce trpěl, mu pohled na ni nejvíce pomáhal. Pozorovat ji, jak se rozčiluje nad něčím, čemu nemohla přijít na kloub, mu dávalo sílu ve chvílích, kdy už nemohl dál. Občas míval dokonce pocit, jakoby o něm věděla. Mnohokrát očima nepřítomně zabloudila směrem k jeho úkrytu, byl si však jist, že jej nespatřila.

Vtipné na tom celém bylo, že nikde jinde než právě v knihovně, o Hermionu Grangerovou pohledem nezavadil, a když už se tak stalo, neobešlo se to bez zlých slov. Nenáviděla ho úplně stejně jako on ji, o tom nebylo pochyb.

Nedokázal si tedy vysvětlit, proč se to dělo. Proč byla v jeho očích tak krásná, když o něm nevěděla? Proč tolik potřeboval vidět, jak se radovala, když něco našla v knize? Proč se mu o ní zdálo, když ve spánku nikdy nesnil? Tyto otázky si po skončení války dlouhá léta nekladl. Celé roky se bez toho obešel, aniž by musel zpochybňovat to, v co celý svůj život věřil a tak byl nadmíru spokojený - nebo si to aspoň myslel.

Popíjel zrovna kávu v jedné londýnské kavárně a pročítal noviny. Venku právě začínal padat sníh, což značilo brzký příchod první adventní neděle. Kavárna byla kolem poledne vždy trochu rušnější, a tak zvonek nad dveřmi cinkal každých pár minut. Ani jednou od chvíle, co přišel, nevzhlédl, až najednou sebou při otevření dveří nečekaně trhnul. Na rukou mu ihned naskočila husí kůže. Jelikož strávil tolik času pozorováním její maličkosti, dokázal vycítit, když vstoupila do místnosti.

Tak dlouho ji neviděl, a přesto přesně dokázal určit s nepochybnou přesností, kdo právě vešel dovnitř. Pohledem neomylně zakotvil na nově příchozí mladé ženě ve světle šedém kabátu. První čeho si všiml, bylo, že vypadala jinak. Bohužel pro něj jinak v jejím případě znamenalo lépe.

Chvíli si oklepávala z kabátu sněhové vločky, což mu dalo čas na ni zírat, aniž by to zpozorovala. Vlasy měla stále stejně kudrnaté, ale přece jen o něco uhlazenější než za dob studií. Módní vkus, který dřív absolutně postrádala, se stal její novou zbraní. Když si rozepla kabát, všiml si splývavých šatů po kolena v barvě meruněk a musel v duchu uznat, že byla tím nejhezčím stvořením, co za celý týden spatřil.

"Dám si jedno cappuccino, prosím," poručila si s úsměvem na baru a pak teprve se porozhlédla po místě k sezení.

Jeho okamžitou reakcí bylo zakrýt si obličej novinami. Sice se na ni rád díval, ale to neznamenalo, že toužil po tom s ní mluvit. Měl štěstí - nevšimla si ho a posadila se jen pár stolů od něj. Co na té ženské sakra bylo? Proč ho dokázala tak rozhodit?

Draco byl na sebe naštvaný, ba co víc téměř zuřil. Takového času strávil budováním svého charakteru a pověsti, šperkoval si svou osobnost do nejmenších detailů a snažil se být takovým mužem, jakého si v duchu vykreslil. Když o sobě četl v novinách a časopisech, mluvili o něm jako o "chladném, rozvážném, logickém" nebo též "schopném, pohledném a ambiciózním", což byla přesně slova, o která se tak snažil.

Roky dřiny ho dovedly tam, kde byl teď. Stal se plně nezávislým na jméně Malfoy - pracoval na vlastní pěst, podařilo se mu vyšplhat na jedno z předních míst ve firmě, aniž by jedinkrát využil dědictví své rodiny. Měl právo být na sebe hrdý.

A pak si z ničeho nic do jeho života nakráčí ona… Mrsknul novinami na stůl tak prudce, až to zadunělo. Periferním viděním zaznamenal, jak sebou při tom zvuku škubla, a v duchu se tisíckrát proklel. V následující chvíli se na sebe navzájem podívali - z jeho očí šlehaly blesky, zatímco její byly laskavé.

Když počáteční šok opadl, usmála se na něj. Čekal nespočet reakcí, ale úsměv mezi nimi nebyl. Copak si to něčím zasloužil? Nebo že by ho nepoznala? Vztek z něj rázem vyprchal a zůstal čirý údiv. Zíral na ni jako smyslů zbavený, dokud se smíchem nespustila zrak.


Tak zmateně se už dlouho necítil. Vždy měl za to, že ačkoliv se ženami vztahy nepěstoval, tak rozuměl jejich uvažování. Jak bylo vidno, asi se šeredně pletl. Nebylo možné, aby ho nepoznala, přeci jen se od sedmnácti příliš nezměnil. Najednou se v něm opět probudil vztek - jaké měla právo se na něj usmívat?!

Už se chystal zvednout ze židle a konfrontovat ji, když v tom si k ní přisedla jiná osoba, přesněji řečeno jiný muž. A nebyl to Weasley ani Potter, nýbrž někdo úplně cizí. Díky tomu, že v kavárně byl navzdory vyššímu počtu lidí poměrně klid, mohl s vynaložením úsilí slyšet, o čem se spolu baví.

"Tak jak to šlo, drahá?" oslovil ji muž s vlezlým úsměvem. Cože? Drahá?!

Hermiona se nejprve napila své kávy, než mu dala odpověď - skoro jakoby naschvál zdržovala. "Skvěle! Myslím, že jsem na ně udělala slušný dojem. Prý se ozvou nejpozději v pátek."

Nejspíš mluvili o nějaké pracovní nabídce, pomyslel si Draco a přestal poslouchat. Neodpustil si ale pohled na onoho muže. Z přespříliš přátelského chování, které působilo až téměř falešným dojmem, soudil jediné. Ten muž, ať už to byl kdokoliv, chodil s Hermionou Grangerovou. Spolu s tímto uvědoměním ho bodlo na hrudi tak palčivě, až nadskočil. Co to mělo znamenat? On tomu chlapovi snad záviděl?! Dřív než stihl napáchat ještě větší škodu na své dlouholetou dřinou vybudované osobnosti, raději zaplatil svou útratu a rychlými kroky odtamtud odešel.

Později, když skončila pauza na oběd a on opět seděl nad hromadou papírů, které zoufale potřebovaly protřídit, si v hlavě stále dokola přehrával její podobu. Snažil se najít na její tváři všechno to, co se mu kdysi hnusilo, ale ono to tam nebylo. Způsob, jakým jí šaty zdůrazňovaly štíhlou postavu a vlasy rámovaly půvabný obličej, mu učaroval.

Čím víc na ni myslel, tím víc se nenáviděl. Ponořit se do usilovné práce se zdálo jako jediné východisko z téhle naprosto beznadějné situace. Skrz prosklenou stěnu své kanceláře sem tam propichoval očima zaměstnance, kteří měli tu smůlu, že pracovali pod ním. Ten den svého šéfa nesnášeli o trochu víc než obvykle.

Pomalu ale jistě se ze středy stal čtvrtek a z něj zase pátek. Draco dělal, co mohl, aby svou náhle chorou mysl rozptýlil - křičet na nic netušící podřízené ho vždy trochu rozveselilo. "Pane Malfoyi, měl bych Vám asi něco sdělit," oslovil ho v pátek ráno jeho šéf, když ráno přišel do práce.

Tohle nevěstilo nic dobrého. "Ano, pane?" procedil to oslovení mezi zuby a úspěšně skrýval své opovržení.

"Už nějaký čas jsem o tom se svými bratry diskutoval," zde je nejspíš na místě zmínit, že Draco pracoval v rodinné firmě Nimbusových, "a došli jsme k závěru, že vaši pozici rozšíříme."

"Co tím myslíte?" zeptal se mladý Malfoy vyděšeně (původně v té větě bylo ještě sakra).

"Najali jsme vám asistentku," oznámil mu šéf vesele, jako kdyby to byla ta nejlepší věc na světě.

Polil ho studený pot. "Pane, není třeba, já to všechno zvládám více než slušně. Výsledky mi dávají jasně za pravdu, vždyť-"

A zrovna ve chvíli, kdy se chystal šéfovi vysvětlit, jaký pokrok se jeho týmu za poslední rok podařilo ve firmě udělat, objevila se za zády pana Nimbuse ona. Jakmile ji spatřil, okamžitě ztratil nit. Nakráčela do jeho kanceláře takovým způsobem, jako by jí to tam celé patřilo a ke Dracově smůle, vypadala zatraceně skvěle. Zase měla na sobě šaty, tentokrát upnuté, které zdůrazňovaly její dlouhé štíhlé nohy. "Grangerová," podařilo se mu vykoktat.

"Ahoj, Malfoyi," řekla s úsměvem. Sladký tón, jehož k pozdravu použila, se vůbec nehodil k jejich nepřátelské minulosti.

"Vy dva se vlastně znáte, že? Skvělé, tím míň práce pro mě. Tady," podal zkoprnělému Dracovi do rukou jakýsi pergamen, "je stanoveno, co všechno za vás může asistentka vykonávat. Ušetří vám to spoustu práce, papírování přece nemá nikdo rád." S těmito slovy pan Nimbus odešel a zanechal je tak společně ve velmi nepříjemném tichu.

"To jsi udělala naschvál?" zeptal se podrážděně.

Rázem se zamračila - tento výraz alespoň důvěrně znal. "Nevím, o čem to mluvíš, Malfoyi. Když mě laskavě omluvíš, mám vedle v kanceláři spoustu práce. Kdybys ode mě cokoliv potřeboval, stačí zakřičet, tebe je slyšet všude," odpověděla. Vychrlila to na něj tak rychle, že vůbec nestačil zareagovat a jakmile se vzpamatoval, otočila se na podpatku a zmizela.

"Ta malá potvora!" ulevil si rozzuřeně. Nejradši by celou místnost vyhodil do povětří.


Nemohl zkrátka uvěřit tomu, co se právě stalo. Jeho zaměstnání byl celý jeho život, považoval ho skoro za druhý domov, své kariéře obětoval všechno, trávil v práci dlouhé hodiny a nic ho nemohlo rozhodit… Tedy až do toho zpropadeného dne. Ze všech kouzelníků světa museli vybrat zrovna ji - zrovna tu jedinou, která dokázala rozhodit vše, v co věřil během jediné vteřiny.

Nic už nemělo být stejné jako dřív, tím si mohl být jistý. Měl jediné štěstí, a sice že její kancelář byla skrytá za pevnou zdí a tudíž na ni neviděl jako na ostatní ve svém oddělení. Kdyby tomu tak nebylo, mohl by nejspíš rovnou podat výpověď. I tak mu chvíli trvalo sebrat se z toho šoku, bohudík měl v kanceláři jeden z nejdražších kávovarů na trhu, a tak do sebe na posilněnou kopnul jedno či dvě espressa - kdo by to počítal, že?

Snažil se předstírat, jakoby se nic z toho nestalo. Pokračoval v práci tam, kde předchozí den skončil, občas někoho seřval nebo mu pohrozil vyhazovem, zkrátka Malfoyův denní chléb. Problém přišel spolu s pauzou na oběd. Jakmile totiž vstoupil do své oblíbené kavárny, veškerá jeho snaha se zhroutila jako domeček z karet. Ta proklatá ženská si sedla na jeho obvyklé místo, a aby toho nebylo málo, zároveň s jeho příchodem vzhlédla a zamávala na něj. Podařilo se jí ho vytočit ještě víc než ráno.

Nasupeně přešel ke stolu, kde tolik let sám obědval místní saláty. "Dělat mi ze života peklo je tvoje hobby nebo co?" zavrčel na ni.

"Uklidni se, chci uzavřít smír," prohlásila. Už zase hovořila sladce jako med.

Podezřívavě si ji změřil pohledem. "Řekneš mi už konečně, o co ti jde?"

Lehce teatrálně si povzdechla a ukázala na volnou židli naproti sobě. "Posaď se, prosím."

"Dobře," odsekl pochybovačně. Přehodil kabát přes opěradlo a udělal, jak řekla. "Tak co v tom je?" zeptal se znovu.

Chvíli si jej prohlížela. Pod jejím zkoumavým pohledem si přišel nesvůj, neboť prozatím byl pozorovatelem vždy on a nyní se role obrátily. Nelíbilo se mu to. Než začala mluvit, naklonila se blíž k němu, což ho přimělo udělat opak. "Ty se mě bojíš?" okomentovala to s úsměvem.

"Ne, jistěže ne!" zareagoval automaticky. Ve skutečnosti však neměla daleko od pravdy. "Spusť už!"

"Pro Alfonse Nimbuse jsem pracovala několik let jako obchodní zástupce, konkrétně pro jednu menší firmu, kterou sám založil. Abych byla přesná, náplní mé práce byla především zahraniční spolupráce s podniky stejného zaměření - uzavírání smluv, vyjednávání a tak podobně, hodně jsem cestovala. Nakonec byl podnik natolik obchodně úspěšný, že se jej Alfons rozhodl prodat, a tak mi navrhl, pokud jsem s prací pro něj spokojená, zúčastnit se pohovoru na tuto pracovní pozici. Nabídl mi práci pro největší společnost zastřešující prodej závodních košťat v celé Anglii a takovou příležitost bych neodmítla, ani kdyby mi v cestě stálo tisíc nepříčetných Malfoyů, chápeš?" Během svého monologu zvyšovala hlas, až na něj nakonec skoro křičela, což bylo poprvé během spousty let, kdy si to někdo dovolil.

Nemohl jinak, než se ušklíbnout. "Co se hned tak rozčiluješ, Grangerová?"

"Tak hele, ty jeden opičí ksichte," tímto ho přiměla vyprsknout kávu, kterou právě obdržel od servírky, "nejsi můj nadřízený a nebudeš si ze mě dělat srandu!"

Draco zrudl vztekem. "Jak nejsem? Vždyť mi máš přece asistovat!"

"Kdyby sis laskavě přečetl ten pergamen, co ti dal ráno tvůj šéf, tak bys to věděl - jsem odpovědná jen a pouze bratrům Nimbusovým. Takovou privilegii jsem si vysloužila dlouholetou dřinou!" Když to dořekla, chytila se za kořen nosu ve snaze zmírnit svůj hněv. "Poslyš, nechci se už hádat," šeptla pak sotva slyšitelně.

"Prosím?" nevěřil svým uším.

"Budeme vedle sebe muset pracovat a nevím, jak to máš ty, ale pro mě je moje kariéra velice důležitá."

Sám by to neřekl lépe a musel uznat, že pro něj by bylo také lepší vyhnout se každodenní konfrontaci. Opřel se do židle, hodlal ji chvíli napínat soustředěným výrazem. "Navrhuji tohle," začal pak, "v práci se k sobě budeme chovat, jak bych to nejlépe poddal - lidsky? To znamená, že ty si nebudeš hrát na všeználka a já si zas odpustím svoje narážky na tvou osobu, co ty na to?"

"To zní rozumně," podotkla s úsměvem. Draco se musel přinutit podívat jinam, protože ten úsměv jí až zatraceně slušel.

"Mám ještě jednu podmínku," dodal.

"A to je?" zeptala se, pohled upřený do jídelního lístku.

"Vypadneš od mého stolu."

Ublíženě se na něj podívala. "To myslíš hned teď?"

Mozek na něj křičel, ať ji prostě vyhodí, ale jak ho tak sledovala, nějak se k tomu nedokázal přimět. Zavrtěl tedy hlavou, aby nemusel nic říkat a vzápětí se schoval za noviny, které si vždy pro všechny případy bral s sebou. "Jen protentokrát," zahuhlal zpoza nich.

Od onoho oběda byl opět Dracův život o něco jednodušší. Hermiona se v následujících týdnech zaběhla ve své práci, seznámila se s chodem firmy a on, i když nerad, musel uznat kvalitu jejího výkonu. Nikdy by to nahlas nepřiznal, avšak v duchu musel souhlasit se šéfem, že mu její pracovní pozice ulehčovala spoustu zbytečné administrativní činnosti.

Díky odděleným kancelářím se s pohledem na její půvaby musel vypořádávat opravdu minimálně - největší problém měl na poradách, které se konaly každý měsíc. Hermiona tam jakožto jeho asistentka sedávala po jeho boku, tak blízko, že cítil její parfém a to mu zatemňovalo mysl. Vracel se zpátky do těch chvil v bradavické knihovně, přepadal ho znovu ten pocit bezmoci, dokonce snad ještě silněji než kdy dřív. Nenáviděl ji, nenáviděl sebe, všechny nenáviděl.

Jelikož každý den končívala o něco dřív než on, musel skrz prosklenou stěnu sledovat, jak na ni u výtahu čekal ten pitomý, ulízlý, nagelovaný frajer, se kterým chodila. Každý den přesně ve čtyři, bylo to peklo. Protože si celé ty roky zakazoval cokoliv cítit, neuměl se nyní vypořádat s přívaly pocitů a emocí, s nimiž se potýkal. Stále častěji se mu stávalo, že na ni myslel mimo práci a to na něj už bylo moc.

Na čtvrté firemní poradě se rozhodl sehnat si ženu, jen aby odpoutala jeho pozornost od Grangerové a jemných rysů v jejím dokonalém obličeji. Proč jenom nosila ty náramně lichotivé šaty?! Ještě ten večer šel do baru - díky svému půvabnému zevnějšku netrvalo dlouho a už si domů vedl krásnou čarodějku. Po noci strávené s ní, se k ránu vrátil domů, kde na sebe půl hodiny zíral do zrcadla. Neuměl si vysvětlit, proč se cítil tak mizerně.

A tak týdny plynuly dál, stále ve stejném duchu, až se z toho stala rutina. Draco si tak nějak zvyknul na to, že v něm Hermiona vzbuzuje cosi podobné citům, ale rozhodl se nedávat to najevo. Naopak, když už s ní musel mluvit, nechoval se k ní o nic příjemněji než k ostatním zaměstnancům a ona to tiše trpěla.

"Přeji hezký den, mrzoute," pozdravila ho vesele, když mu jednoho rána nesla papíry.

Zle se na ní podíval, s úmyslem odseknout něco hodně ošklivého, ale slova mu nějak nešla z úst. Hermiona se tyčila nad jeho stolem v unikátním modelu, který mu vyrazil dech. Smaragdová halenka podtrhla krásnou barvu její pleti tak, až téměř zářila a sepnuté vlasy dávaly zase vyniknout labutí šíji. Jak tak na ni hleděl, neschopen cokoliv říct, začal se mu v hlavě rýsovat důmyslný plán.

"Potřebuješ ještě něco?" položila jednoduchou otázku.

No to si piš, odpověděl na ni v duchu. "Nene, bude to dobrý, teda chci říct všechno," vysoukal ze sebe. Už byla mezi dveřmi, když o poznání jistěji dodal: "A nevzpomínám si, že bych ti dovolil mi tykat."

Jeho poznámce se okázale zasmála. "Mnoho let zpátky si s tím začal sám," připomněla mu. Přísahal by, že to dělala naschvál, když při odchodu zavlnila boky více než obvykle.

"Tak a dost," zařekl se rozčileně. Ta žena s ním hrála nebezpečnou hru na kočku a myš, vybrala si ale špatného spoluhráče. Malfoyové neměli ve zvyku prohrávat. Proč by si měl stále odříkat to sladké pokušení, které představovala? Vždyť existoval způsob, jak vyhrát a zároveň se jí nabažit dosyta. Musel se nahlas smát tomu, jak geniální nápad se mu zrodil v hlavě.

Ještě toho dne, když na ni její mazlíček jako obvykle čekal u výtahů, na sebe Draco hodil zastírací kouzlo a nenápadně se k němu přiblížil. Z dálky byl ten chlap více než průměrný, nedokázal pochopit, co na něm Grangerová viděla, zblízka se mu zamlouval ještě míň. Jisté přednosti však měl - neměl zrzavé vlasy a nebyl to Weasley.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 El | 15. prosince 2017 v 1:42 | Reagovat

Super!!!

2 agata | 15. prosince 2017 v 14:23 | Reagovat

No páni! Tohle je tedy něco! Tvoje povídky čtu velice ráda, ale tohle bude, jak se mi zdá, něco extra! Popsala jsi Malfoye přesně tak, jak jsem si ho vždycky představovala, že byl a je. A Hermiona coby perfektní asistentka taky nemá chybu. První kapitola a jiskry už lítají až strach.
Máš překrásnou češtinu, mimochodem! Hotová čtenářská lahůdka, akorát že smrdí málem. Takže se už nemůžu dočkat další porce!!
Jo, a mám dojem, že s wattpadem nemáš problém jenom ty. Na Hpkizi.sk taky něco takového řeší. Já  wattpad nečtu, ale myslím, že jde o plagiátorství.
Prosím tě, kdy bude další kapitola? Aspoň přibližně, ať tu každý den zklamaně nebloumám! :-(

3 Martina | 14. ledna 2018 v 23:19 | Reagovat

Opět skvělé skvělé skvělé
:-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama