Prosinec 2017

Gaaaah

29. prosince 2017 v 17:10 | Rosalie D. ~
Omlouvám se, že jsem opět nepublikovala včas, ale měla jsem své důvody. Po tom příšerném předvánočním učení jsem si Vánoce potřebovala užít a odpočinout si a ačkoliv se to nezdá, psaní povídek je také práce. Teď už jsem zase v jednom kole, tak se pokusím hodit Vám sem do silvestru alespoň ten překlad. DÍKY za pochopení a omlouvám se, mám to zkrátka těžké. Doufám, že jste si užili svátky a kdybych to nestihla, tak šťastný Nový rok! :)


Příliš dobrý lhář - část druhá

16. prosince 2017 v 1:33 | Rosalie D. ~ |  Jednorázovky
Moc děkuji za odezvu, hlavně agatě, která je mojí stálou a oblíbenou zákaznicí - snad tento díl dotojí tvým očekáváním :) Další přibyde snad někdy příští týden, tedy pokud se nezblázním z učení trestního práva procesního - dnes krásných 12 hodin... Tak hezké čtení a příjemný víkend! :)



Když se dostatečně ujistil ve své nadřazenosti, popošel k němu blíž, až na dotek, a rychlým kontrolovaným pohybem mu vytrhl pár vlasů. Díky své mrštnosti se úspěšně vyhnul následným chvatům toho ničím nezajímavého muže, který samým šokem nevěděl, kde mu hlava stojí.

Tupec, pomyslel si Draco znechuceně. Kdyby s ním byla Hermiona, ta by hned věděla, co se děje.

Spolu s pramenem vlasů se spokojeně vrátil do kanceláře. Ze zásuvky stolu následně vytáhl složku a z ní pracovní smlouvu své asistentky, ze které snadno zjistil její adresu. Zatímco přes sklo sledoval poněkud nechutné shledání zamilovaného páru, škodolibě se usmíval. Namíchat mnoholičný lektvar pro něj byla naprostá hračka, dokonce mu ani nevadila jeho měsíční příprava. Alespoň mohl v mezidobí dostatečně vypozorovat chování svých loutek.

Na další poradě, když opět seděla tak blízko něj, poprvé propustil uzdu své fantazii. Díval se na její tvář, aniž by si zakazoval představit si, jak se jí dotýká. Myslel na to, jak hebké asi jsou ty vlasy plné kudrlin, které jí neustále padaly do čela. Pocítil opět ten známý pocit bezpečí. Nicméně musel si neustále připomínat, jaký lektvar se mu doma vaří, a k čemu jej hodlal použít.

Když konečně uplynul onen nekonečný měsíc a Draco do připravené dávky vhodil vlasy toho nekňuby, musel se znechuceně podívat jinam. Tak odpornou barvu ještě neviděl.

Příliš dobrý lhář - část první

14. prosince 2017 v 21:02 | Rosalie D. ~ |  Jednorázovky
Takže! :D Začala jsem spontánně z ničeho nic psát tohle menší dílko - nejspíš bude mít 3 cca takhle dlouhé části, tu další už mám skoro napsanou a jelikož zaprvé chci, abyste už začali číst a zadruhé, by se mi to do jednoho článku nevešlo (zatřetí mám zoufale málo času), tak Vám to sem házím už teď :-) MOC PROSÍM O VAŠE NÁZORY!

PS: Už delší dobu sleduju, že se občas moje povídky objevují na Wattpadu - prosím všechny své čtenáře, aby mi takové případy hlásili do komentářů, neboť k ničemu takovému jsem nedala souhlas a povídky mi dávají spoustu práce. Děkuji! :)


Říká se, že láska a nenávist jsou si tak vzdálené, až mají k sobě blízko. Jakoby jejich vzdálenost nebyla reprezentována přímkou, nýbrž jakýmsi nedokončeným kruhem, jemuž k dokončení chybí setinka. Tak daleko a přesto se téměř dotýkají - tak o těchto citech praví lidé ze všech koutů světa už celá staletí.

Mají toho hodně společného, láska a nenávist. Vášeň, prudké výbuchy hněvu a ten neustálý hlásek vzadu v hlavě, který vám nedá spát… Ano, každý se jednou stane jeho obětí.

Draco Malfoy celý svůj život strávil popíráním tohoto faktu. Nemohl si dovolit něco tak nelogického, nechtěl být otrokem svého srdce. I jeho otec mu v dětství častokrát dokola omílal, jak důležité je, zachovat si za všech okolností chladnou hlavu.

"A co ty s maminkou?" ptával se ho jako malý.

Lucius sebou vždy nepatrně trhnul a pravil: "Já a maminka jsme si byli předurčeni." Tak odpověděl vždy, bez jediné výjimky.

Dracovi několik let trvalo, než rozluštil krutou realitu skrytou za slovy svého otce. Pokaždé v nich hledal lásku, kterou by mohl otcovy teorie o chladné logice smést ze stolu, ale opak byl pravdou. Tehdy, když přišel na to, že jeho rodiče žili v dohodnutém sňatku, tehdy v něm naděje umřela. Zanevřel na city, rozhodnut nikdy tak hluboko nepoklesnout.

Přesto přese všechno, ačkoliv to sám sobě nikdy nepřiznal, byly chvíle, kdy na své přesvědčení zapomínal. Chvíle, kdy snad ani nebyl sám sebou.

Kapitola 9

12. prosince 2017 v 0:03 | Rosalie D. ~ |  Fate Has Its Ways
Originál Fate Has Its Ways od starkids.


Nazítří se Draco vykopal z postele v pomačkaném oblečení a s kručícím žaludkem. Povzdechl si - musel usnout hned poté, co se vrátil ze schůzky s Hermionou. Postavil se a vytočil to směrem k části hotelového pokoje s kuchyní. Tam popadl toust, namazal ho máslem a zrovna se do něj chystal zakousnout, když si něco uvědomil. Krajíc chleba mu málem vypadl z ruky.

Spal celou noc bez jakéhokoliv snu či noční můry. Jeho mysl byla prázdná celý večer. Zhluboka se nadechl, chvíli zvažoval, zda stále nesní, ale ne - byl vzhůru a byl osvobozený od strachu i hrůzy. Cítil se dokonale bezstarostně. Z hlavy mu zmizely všechny věci, které jej po dlouhá léta stahovaly dolů. Draco pociťoval vlnu extáze procházející napříč svým tělem. On se bezesně vyspal - už ani nevěděl, kdy se to stalo naposledy.

Vlastně ne, tu noc si uměl vybavit snadno. Byla to poslední noc bez starostí a problémů, poslední noc v roli normálního dítěte. Předtím, než se nejenom jeho život tak drasticky změnil.

Psal se 23. červen roku 1995, den před posledním úkolem Turnaje tří kouzelníků, tehdy spal naposledy klidně. Mohl si jako normální teenager dovolit mít starosti pouze s tím, zda nepropadne z předmětu přeměňování. A pak, tu následující noc ho osud nemilosrdně hodil do víru dospělosti.

Kapitola 8

6. prosince 2017 v 23:17 | Rosalie D. ~ |  Fate Has Its Ways
Já vím, já vím, nic neříkejte! PS: Jsem napůl mrtvá a mám moc práce se svým životem.
Jo a nečetla jsem to po sobě... Omlouvám se <3

Originál Fate Has Its Ways od starkids.



Ve čtyři hodiny stál Draco před oním "Timem Hortonem" v Youngově ulici. Ruce měl v kapsách, zatímco se houpal na patách, v očekávání Hermionina příchodu. Kudrnatá hlava zatím nebyla nikde v dohledu. Začal se samou nervozitou potit. Musela se přece ukázat, nemohla jen tak znovu zmizet. Každých pět sekund kontroloval úzkostlivě kapesní hodinky. Když to tak učinil po třístédevadesátéčtvrté, někdo mu zaklepal na rameno. Otočil se.

Stála tam Hermiona, s vlasy lehce zdivočelými a jiskrami v očích. Měla na sobě tmavé džíny s pěkným černým tílkem - jednoduché oblečení perfektně rámovalo její postavu. Kadeře měla všude, ale na rozdíl od školních let už to nevypadalo, jako by jí na hlavě pošlo zvíře. Její rozcuch jí v majestátní divokosti rámoval obličej srdcovitého tvaru a velké jasné oči zářily. Nikdy si nevšiml, jak hluboce hnědé byly, skrz její duhovky mohl spatřit její duši, čistou a dobrou. Usmívala se, čímž se svět kolem ní jakoby celý rozsvítil.

Dracovo srdce se zastavilo, párkrát zadrhlo a pak zase zrychlilo, na mnohem vyšší frekvenci než předtím. Zamotala se mu hlava, což bylo naprosto stupidní - vždyť se jednalo o Grangerovou. Zatracenou knihomolku, kterou si celá léta dobíral a která ho praštila do obličeje. Byla to ta u mudlů rozená, jíž mučili u něj doma. Malá šprtka z Nebelvíru, co ho porazila v každém předmětu ve škole. Dívka, kterou si oblíbili všichni učitelé, vyjma Snapea. Šlo o Hermionu Grangerovou. Nemělo by mu vyvádět srdce jen z pohledu na ni. Kruci, nemělo by mu vůbec takhle bušit kvůli čemukoliv, co se s ní pojilo.

Špatné. Divné. Pro tohle nebyl žádný důvod. Vždyť se mu přece nelíbila, ani nic tomu podobného. Ne nyní, ani nikdy předtím. Zachvěl se, z Kanady už šílel.

"Ahoj, Draco," řekla, čímž mu přetrhal snění. Široce se na něj usmála a on jí to bez vynaložení sebemenšího úsilí oplatil.

"Ahoj, Hermiono," nadhodil. "Můžeme?" zeptal se a otevřel dveře do podniku Tima Hortona.

"Jistě," odpověděla a s kývnutím hlavy vešla dovnitř. Následoval ji.

"Jaký si měl den?" zajímala se, když čekali ve frontě na kafe. Draco nasál do nosu vůni onoho obchodu, krom kavárny to byla též pekárna a jemu se začaly v ústech sbíhat sliny na koblihu, kterou viděl za sklem. Vypadala báječně.