Kdyby Kruma nebylo... 8/?

5. prosince 2016 v 2:00 | Rosalie D. ~ |  Kdyby Kruma nebylo...
Tři slova: vůbec nic nestíhám.


"Hermiono, mně tohle prostě nepřijde správné," zopakovala Ginny nejméně posté. Seděly společně u snídaně a jako vždy, když se jim podařilo osamět, probíraly Draca.

Hermioně z toho už šla hlava kolem. "Říkám ti, že mi bez něj bude líp a konec debat!" zvolala kapku podrážděně. Za poslední dva dny spolu tuhle konverzaci vedly tolikrát, že by to ani spočítat nedokázala.

"Promiň," omluvila se Ginny ukřivděně a zahleděla se do svého šálku bílé kávy.

Její společnice hned pocítila bodnutí viny. "Nemyslela jsem to tak, vždyť to víš. Já jen... Musím na něj zapomenout, prostě musím, dokážeš to pochopit?"

"Budu se o to snažit, kvůli tobě, ale nerada bych tě viděla smutnou," řekla na to zrzka a pohladila svou kamarádku po paži. Jedině ona viděla skrytou bolest v jejích očích.

"Nemám na vybranou, ale moc ti děkuju za to, co pro mě děláš. Někdy zapomínám, že jsi mladší než my, na svůj věk jsi velmi vyspělá." Obě dívky se na sebe navzájem usmívaly.


"To víš, když se tě pokusí zabít deník, rázem zestárneš o deset let," zavtipkovala Ginny. Už jí nedělalo problém tropit si z toho žerty a doufala, že její přítelkyně brzy dosáhne podobného smíru.

Bylo brzké ráno, 28. prosince, proto se krom nich ve Velké síni téměř nikdo nenacházel a Hermionin smích se tak rozléhal halou jedna báseň. Brumbál sedící na svém obvyklém místě se pro sebe pod vousy poškleboval, zatímco si sladil heřmánkový čaj a stejně tak se ušklíbl mladý blonďatý chlapec, který právě vstoupil.

"Asi by ses neměla otáčet," sykla náhle Ginny, ale Hermiona ji zbrkle neuposlechla.

Jakmile stočila svůj zrak ke dveřím, ihned toho zalitovala, neboť tam stál on, zdroj jejího neštěstí. Jejich oči se setkaly a pohledy zakotvily do sebe, nedalo se uhnout. Když se tak stalo, měli oba stejný pocit jako tehdy na věži, znovu se vše zdálo chvíli perfektní. Přese všechnu touhu vstát a jít k němu, v sobě Hermiona sebrala dostatek rozumu, aby od něj svůj zrak odtrhla.

"Prosím tě, pojďme pryč," hlesla tiše. Kamarádka ji nenechala trpět déle, než bylo nezbytně nutné, okamžitě ji čapla za paži a zvedla z lavice.

K jejich smůle se Draco ze dveří nehnul, ani když se ony dvě chystaly odejít. Využil příležitosti a chytil Hermionu za druhou paži ve chvíli, kdy se ji kolem něj Ginny snažila protáhnout.

"Musíme si promluvit," prohlásil pevně, přesto zněl jeho hlas o poznání příjemněji než jindy.

Mladší z děvčat se okamžitě ujala slova: "Dej od ní ty pracky pryč, hamoune!"

Draco se nad tím jen pousmál. "Milerád Weasleyová, nejdřív však potřebuju něco zpět. Říká se tomu šaty...?"

Zmínka o večerní róbě přiměla Hermionu krapet se vzchopit, úplně zapomněla na tu nádheru, která jí stále visela přes postel. "Já na to úplně zapomněla, promiň mi to, Draco."

Při zvuku svého jména sebou viditelně trhnul a zrovna tak ona, přece jen mu obvykle křestním neříkala. Dusno mezi nimi způsobilo, že se Ginny začala cítit poněkud nepatřičně. "Já je donesu," nabídla se a byla pryč dřív, než mohl kdokoliv něco namítnout.

Poprvé od plesu se ocitli o samotě. Stáli tam mezi dveřmi jako dva hlupáci a ani jeden pořádně nevěděl, co v takové situaci říct. "Ummm, jak se máš? Všechno dobrý?" zeptala se Hermiona ve snaze přerušit napjaté ticho.

Pohled, kterým ji vzápětí obdařil, by dokázal i zabíjet. "To myslíš vážně?"

Už tak dlouho nezakusila jeho jedovatost, že nedokázala skrýt svůj šok. "Proč ten tón, Draco? Nikdo tu není," opáčila ublíženě. Nechtěla ho nechat chovat se k ní znovu tak odporně jako předtím.

Surově ji uchopil za zápěstí a odtáhl k výklenku pod schody, aby na ně nikdo z Velké síně neviděl. "Jen se nedělej, máš přece zakázáno se se mnou dál bavit!" vyštěkl zuřivě.

Nic nedokázalo uvést Hermionu do varu víc, než když jí někdo kázal o tom, co může a nemůže dělat. "Tak to není, Malfoyi!" odporovala mu stejně navztekaně. Jejich výškový rozdíl nehrál zrovna v její prospěch.

"Aha, tak jsme zpátky u příjmení, to je mi novinka!" vpálil jí do obličeje.

"Kdyby ses nechoval jako idiot, možná bychom nebyli! Dovol mi ti připomenout, že to byl jen a jen tvůj nápad, abychom nebyli přátelé a Harryho podmínka přišla až pak, takže ti vlastně jen nahrál do karet!" Takhle rozčilená se už dlouho necítila, během svého hlasitého vyčítání do něj dokonce praštila pěstí. Sevřel obě její ruce ve svých a přitáhl ji těsně k sobě. Svou bezprostřední blízkost dokázal hravě umlčet její rozčilení, především proto, že se jí z něj motala hlava. "Co to děláš?" Hlas měla najednou slabý.

"Řekni mi, jak snadné to pro tebe bylo," vyzval ji nelítostně.

"Nevím, o čem mluvíš," opáčila. Svým silným sevřením nemilosrdně drtil její ruce.

"Tak ty nevíš? Ani za pohled ti nestojím, ale nevíš, o čem mluvím... Fakt úžasné!"

Na jednu stranu si cenila jeho zájmu, to nemohla popřít, na druhou však jeho chování nedávalo smysl. Několikrát spolu mluvili o období po plese a on se vždy tvářil lhostejně, tak proč mu nyní tak vadilo, že byla schopná se posunout dál? "Malfoyi, laskavě mě pusť, bolí to!" upozornila jej taktně. Poslechl ji, i když velmi neochotně, pohled z ní však stále nespouštěl. "O co ti vlastně jde? Proč se zajímáš?" chtěla vědět.

Jakoby si teprve s její otázkou uvědomil, co se mezi nimi právě dělo. Jeho výraz se změnil, nasadil onu ledovou masku, kterou dával najevo svou nedostupnost a Hermiona ho znala natolik, aby věděla, že už z něj nic upřímného nevypáčí. "Neboj se, jakmile dostaneš zpátky svoje pitomý šaty, už se mnou nikdy nemusíš prohodit ani slovo," vyjela na něj dotčeně.

"Kde je ta tvoje neschopná kamarádka tak dlouho?" odsekl ignorantsky.

Hermioně se náhle zamlžil pohled. Ačkoliv se je s velkým úsilím snažila zadržet, nahromadily se jí v očích slzy a ona nebyla s to je zadržet. Odvrátila se od něj, bylo to tak ponižující.

"Ty… Brečíš?" slyšela jej říkat.

"Kvůli tobě nikdy!" bránila se okamžitě, ale hlas ji zradil.

"Poslouchej mě," povzdychl si a počkal, dokud se na něj pomalu neotočila, "věř tomu nebo ne, zase se chovám nepříjemně z těch nejhloupějších důvodů…"

"A ty jsou?"

Zrovna se nadechoval k odpovědi, když se k nim přihnala udýchaná Ginny nesoucí v náruči zabalené šaty. "Tak jsem tady!" zvolala, jak nejhlasitěji mohla. "Proč se tu tak schováváte?"

Aniž by Draco řekl jediné další slovo, popadl svou kořist a odkráčel od nich mílovými kroky pryč. Hermiona ho sledovala odcházet a přemítala, zda se ještě někdy dozví to, co se jí chystal říct.

"Zmetek! Takhle hrubě se přece s děvčaty nezachází!" stěžovala si Ginny. "Doufám jen, že se k tobě choval lépe, když jsem tu nebyla."

"Jistě, vše je přesně tak, jak má být," zalhala Hermiona pohotově. Dokázala už ovládnout své slzy.

Obě dívky se vzápětí odebraly do nebelvírské společenské místnosti, kde se hodlaly po zbytek dne věnovat svátečním radovánkám. Přece jen to byly první Vánoce, které netrávili v pohodlí domova, ačkoliv Bradavice k tomu měly blízko.

Ron s Harrym si dávali se vstáváním dost načas, proto měly dívky dostatek prostoru jedna pro druhou. Posadily se společně na sedačky před krbem a pustily se do domácích sušenek od paní Weasleyové.

"Chceš o tom mluvit nebo ne? Ptám se jen proto, že už možná nebudeš mít příležitost," nadhodila Ginny opatrně a vzápětí si nacpala tváře mandlovým těstem.

Hermiona se na ni zahleděla, pihatá tvář posetá drobky ji upřímně rozesmála. "Já vlastně nevím, jestli je vůbec o čem," přiznala pak sklíčeně. "Nejspíš to bylo naposledy, co jsme spolu byli o samotě..." Najednou pocítila nával horka, v duchu to svedla na plameny v krbu a tlustý weasleyovský svetr, který měla přehozený přes ramena.

Ginny se nad tím chvíli pozastavila, bylo vidět, že o tom přemýšlí. "Nemyslím si," pronesla důležitě.

"Promiň, ale co přesně si nemyslíš?" Mladá Weasleyová ji uměla vtáhnout do konverzace, ať už chtěla nebo ne.

Hluk kolem jim dával prostor k rozpravě, nikdo je totiž nemohl slyšet - prváci v rohu sledovali druháky hrající Řachavého Petra a zbytek osazenstva společenské místnosti byl ponořen do svých vlastních problémů a konverzací.

"Malfoy se mi nikdy nezdál stejně hloupý jako ostatní kluci..."

"Proč myslíš? Podle mě se od jiných v ničem neliší! Naplánuje všechno do těch nejmenších detailů, koupí mi drahé šperky a boty a vynese mě až do výšin euforie, jen aby mě pak mohl sledovat, jak padám zpátky dolů!" Rozvášnila se mnohem víc, než měla v plánu. Myšlenka na to, jak si s ní Malfoy celou dobu jen hrál, ji neskutečně vytáčela.

"Uklidni se," vyzvala ji Ginny klidně. Rozhlédla se kolem, aby se ujistila, zda se po nich lidé neotáčí a teprve pak Hermionu šeptem ujistila: "Všechny holky, tebe nevyjímaje, mají takový šestý smysl na prokouknutí intrik opačného pohlaví, tuhle teorii mi potvrdila i mamka. Zamysli se, toho večera na plese, měla si snad pocit, že by něco nemyslel upřímně?"

Tahle otázka ji zastihla nepřipravenou. Kdykoli si v hlavě přehrávala onu noc, jediné, čeho si doopravdy všímala, byly jeho oči, dokázal jimi říct cokoliv. Vybavovala si, jak pevně ji držel během tance, jak se ochotně nabídl půjčit jí sako, s jakou vervou odporoval Harrymu s Ronem a hlavně, stále vnímala dotyk jeho rtů, když se spojily s jejími. "Nikdo nemůže být tak dobrý herec," šeptla, oči zabodnuté kamsi do dáli.

"Pak je to jasné. Nečekal nic z toho, co se stalo a teď se odmítá smířit s tím, že tě k sobě pustil tak blízko," zhodnotila Ginny situaci, jako kdyby šlo o výběr sirupu na palačinky.

"Jaktože se v mezilidských vztazích vyznáš lépe než já?" nestačila Hermiona žasnout. Vysvětlení, které jí přítelkyně poskytla, trochu utěšilo její srdce, stále pošlapané po rozhovoru s Dracem.

Ginny na její otázku ovšem hned tak neodpověděla, ze zatáčky schodů se totiž vzápětí vymotal ospalý Harry. Na sobě měl tlustý pletený svetr s velkým písmenem H, nepochybně Mollyino dílo a zíval na celé kolo, zmaten denním světlem.

"To se ti jen zdá," hlesla zrzka smutně. Dávno už vzdala svou snahu Harryho zaujmout, o to víc se jí však líbil.

"Nic není ztraceno, to zase můžeš věřit ty mně," ujistila Hermiona svou nejlepší přítelkyni. Znala Harryho jako své boty a věděla, že si dříve či později uvědomí, jak moc má Ginny ve skutečnosti rád.

"Pottere!" napodobila Hermiona věrně Dracův posměšný tón. Harry sebou okamžitě škubnul a zamžoural jejich směrem tak komicky, až se dívky na gauči smíchem málem udusily.

"To jsou mi vtipy po ránu," postěžoval si hned, jak k nim došel. Jeho vlasy byly ještě neposlušnější než kdy jindy, pokud to vůbec ještě šlo.

Zdálo se, že se vyspal do růžova, soudě podle vzoru polštáře obtisklého na jeho obličeji. "Přinesla jsem ti pár vdolečků od snídaně," řekla Ginny medovým hlasem.

"Ty jsi poklad," odvětil Harry, kterému se při pohledu na čokoládové vdolky sbíhaly sliny. Nešlo přehlédnout, jak moc mu fakt, že nemusel kvůli snídani sejít několik pater schodů, zvedl náladu.

Hermiona pozorovala oba své přátele a v duchu se smála ironii celé té situace. "Kde jsi nechal Rona?" zeptala se, aby řeč nestála.

Harry jí mlaskavě odpověděl, pusu plnou sladkého pečiva: "Pokud není mrtvý, tak ještě spí. Ze spaní říkal něco o splašených pavoučích nohách, znělo to zajímavě." Konečně si přisedl k nim na gauč, Ginny z něj přitom stále nespouštěla zrak.

"Následky ze setkání s Aragogem si nejspíš ponese navždycky, chudák malá," okomentovala to Hermiona se smíchem. "A teď mě omluvte, chci vyplnit následující hodinu rekreačním čtením," sdělila následně svým dvěma společníkům a vzápětí jim zmizela za knihou.

Od mamky k Vánocům totiž dostala román z edice klasické anglické literatury, po kterém už dlouho toužila a také nechtěla být páté kolo u vozu, málokdy měli ti dva příležitost povídat si jen spolu. Znovu a znovu četla první odstavec své nové knihy, ale ani jednou se na něj pořádně nesoustředila. Myslela na jiné věci, na školu, na svou rodinu, a i když se vší silou snažila činit opak, myslela i na Draca.

Zadumaně hleděla na stránky plné textu, napůl zaposlouchaná do plynného rozhovoru Harryho s Ginny, napůl zaměstnaná svými nekontrolovatelnými myšlenkami.

Ron dorazil o další hodinu později, nevrlý stejně jako kdyby vstával brzo ráno. Všichni čtyři pak seděli namačkaní na pohovce u krbu a vyměňovali mezi sebou sladkosti, které jim poslali příbuzní. Uvolnili se, žertovali a chovali se jako malé děti, kterými v nitru stále byli.

Vánoce v Bradavicích Hermioně utekly jako voda, zčásti i proto, jak skvěle se celá jejich nebelvírská parta bavila. Bohužel po Vánocích přišlo až příliš ledové probuzení ve formě blížících se pololetních zkoušek a nastal čas se na nějakou tu dobu nastěhovat do knihovny. Kdo by byl tušil, kolik zajímavých setkání tam na ni čekalo.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 agata | 5. prosince 2016 v 6:41 | Reagovat

Krásné čtení! Doslova hladí po srdíčku!
Je to tak milé a veselé, jak si tak oba srdnatě lžou do kapsy a stejně tak oba v hloubi duše vědí, že jim to nevydrží.
Knihovna je výborný tah. TAM je Harry a Ron určitě pronásledovat nebudou! A knihovna je velká, plná tmavých zákoutí, a sekce s omezeným přístupem prakticky trvale liduprázdná...!
Moc se těším na pokračování!!
Děkuji!!!! :D  :D  :D  :D  :D

2 ;-) | 7. prosince 2016 v 15:34 | Reagovat

Je to suprové, už se nemůžu dočkat, jak to dopadne. Snad bude pokračování co nejdřív. ;-)

3 Bbb | 7. prosince 2016 v 21:09 | Reagovat

DÍKY!!!!! A dalších sto vykřičníků. Popravdě řečeno jsem tenhle pár nesnášela doukud jsem nenarazila na tvoje stránky. Teď ho miluju. Ještě jednou díky.

4 nena | 12. prosince 2016 v 21:44 | Reagovat

Súhlasím, knihovna je super nápad, kde sa budú nápady tvoriť samé! :D :D Teším sa na pokračovanie :))

5 Ahoj | 13. prosince 2016 v 18:13 | Reagovat

Skvělá kapitola.
Těším se na další :-)

6 Lilia | 19. prosince 2016 v 15:53 | Reagovat

Zatím nejlepší povídka! A to jsem za 4 dny přečetla asi všechno, co tady na blogu máš.

7 Eliška | E-mail | 3. ledna 2017 v 0:37 | Reagovat

Takže, tahle povídka je opravdu krásná. Líbí se mi, jak rádoby odpudivě se k sobě chovaj, je to sladký, když vědí, jak to dopadne, že to nevydrží (doufám, že to tak dopadne i v téhle povídce, protože by byla škoda tuhle povídku zakončit smutně :-) )... Jinak byla bych moc ráda, kdyby bylo, co nejdřív pokračování... Píšeš nádherně. :-P a dost mě zajímá ta knihovna, jakoby je zřejmě jasný, koho tam potká, ale jak to dopadne... Navrhuji oddělení s omezeným přístupem, však víte na co, na jejich usmíření ;-)

8 Libi | E-mail | 8. února 2017 v 18:03 | Reagovat

Na tvůj blog jsem narazila nedávno, hltám jednu povídku za druhou, jsem tak trochu závislák :) Prosím o další kapitolu nemůžu se dočkat jak se to mezi nimi bude vivíjet dál :)

9 Libi | 8. února 2017 v 18:05 | Reagovat

[8]: omlouvám se za tu strašnou hrubku
*vyvíjet

10 Klára | 14. února 2017 v 20:29 | Reagovat

Ahoj. Když jsem si přečetla název myslela jsem si že se tam nějakým způsobem zaplete i Krum ale nepřiplet se. Když jsem četla dál ani jsem skoro u toho nedýchala když přišla část na astronomické věži bulela jsem jak želva prostě jednoduše

11 Klára | 14. února 2017 v 20:32 | Reagovat

[10]:
Strašně moc krásný je ten příběh a už ho čtu po pátý ale bohužel tu není víc Kapitol tak nevím jak to dopadne tim pádem se tě chci zeptat kdy buď další kapitolka nesmírně se těším.
Tvoje věrná čtenářka :-)

12 Adreen | 4. dubna 2017 v 22:49 | Reagovat

Bozi bozi bozi!! Prosim dal!!!!!

13 Tereza | 4. dubna 2017 v 22:50 | Reagovat

Ahoj, celou tuhle kapitolovku miluju! Pises opravdu nadherne! A ten pribeh je proste genialni!!! Jses uzasna a prosim hodne rychle zas neco napis! :-D

14 Ana | 4. dubna 2017 v 22:51 | Reagovat

Nadherny! Moc me to bavi a uz se nemuzu dockat na dalsi!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama