Jedenáctá kapitola {V bezpečí stínu} - Jak vůbec ví, že ji máš rád?

31. prosince 2016 v 2:37 | Rosalie D. ~ |  V bezpečí stínu
Píšu ji už několik dní a ani tak to není ono :/ snad si počtete i tak :)


Převalovala se v posteli, zas a znovu se pokoušela najít pohodlnou polohu, ale ať už si lehla jakkoliv, pokaždé ji něco tlačilo. Samozřejmě to nebyla vina postele, že nemohla usnout, hlavu měla až po okraj plnou nejrůznějších myšlenek. Přeci jen za sebou měla perný den, během kterého konečně vytáhla na světlo své tajemství.

Byl to tak zvláštní pocit, nosila své břímě tak dlouho sama a najednou... Jakoby kámen na jejím srdci puknul v půli a ona se o něj podělila s Dracem.

Draco... Co pro ni vůbec znamenal, jakými přezdívkami ho mohla v duchu označovat? Byli snad přátelé?
"Ano," vydechla potichu do nočního klidu.

Znělo to tak zvláštně, Draco Malfoy, přítel... Tolik se změnil od doby, co škola skončila. Ten bezpáteřní povýšený kluk s nosem nahoru zmizel, nahradil ho muž, muž se srdcem na pravém místě a dostatkem ochoty pomáhat ostatním.

Náhle se její myšlenky stočily trochu jiným směrem. "Co když jsem se mu znechutila?" vyslovila otázku, aniž by čekala odpověď. Neměla nejmenší důvod si to myslet, zachoval se k ní tak hezky, až si myslela, že se jí to zdá, přesto se toho bála. Nesnesla by to, kdyby jej ztratila, nechtěla si ani zkusit představit svůj život bez něj.

Už nedokázala dál ležet v posteli, musela se zvednout. Když vylezla z peřin, okamžitě jí naskočila husí kůže.

"Fujfujfuj," spustila a vyštrachala hned v šupleti tlustou deku, kterou si přehodila přes ramena. Zima panující v pokoji k ní ani tak nebyla milosrdná, což ale nebylo nic, co by se nedalo spravit jednoduchým zahřívacím kouzlem.

Opustila ložnici, jak nejtišeji svedla. Obývák byl zahalen do tmy a vypadal celkem ponuře, to jí na náladě moc nepřidalo. Došourala se tedy ke dřezu, kde si napustila do sklenky trochu vody.

Zahleděla se na konferenční stolek, měla pocit, že se tam stále třpytí zbytky její vzpomínky, ačkoliv to nemohla být pravda. "Asi už blázním," povzdychla si.

Slyšela vítr, který venku foukal, narážel do oken, až se jemně třásla. V tu chvíli ji napadlo něco šíleného.

Draca z lehkého spánku probudil zvláštní zvuk a trvalo mu jen sekundu uvědomit si, co znamenal. "Hlavní dveře," zamumlal rozespale. "Ty dveře!" zopakoval pak o něco hlasitěji.

Jako blázen vyskočil z postele přímo na nohy. Hermiona odešla? Kam šla? S panikou zapsanou v každém pohybu rozrazil dveře mezi jejich pokoji, v posteli sice nebyla, ale její věci zůstaly nedotčeny.


Trochu si oddechl, nicméně strach o ni ho stále sžíral, pálil jako kyselina. Zuřivě se snažil probudit svůj mozek, pokusit se vymyslet, kam by tak v tuhle dobu mohla jít - vždyť byly čtyři hodiny v noci!

"Střecha!" napadlo ho náhle. To uvědomění přišlo jako blesk z čistého nebe, ale tušil, že je správné. Když se naposledy na té střeše ocitla, chtěla přece... Ani raději svou myšlenku nedokončil a už na sebe soukal mikinu a papuče.

"Já tu bláznivou holku snad příště zamknu," brblal si pod vousy, když celý rozespalý a rozcuchaný poklusem vybíhal tři patra schodů. S námahou otevřel těžké dveře vedoucí na betonem vystlanou střechu. Ihned ho zasáhl závan ledového větru, až mu z toho zuby zacvakaly. Bez přemýšlení kolem sebe vykouzlil tepelnou bariéru.

Posílen příjemným pocitem hřejivého kouzla vykročil dále směrem k okraji a spěšně se kolem sebe rozhlédl. Samozřejmě, jeho instinkt jej nezklamal. Hermiona o něm buď nevěděla, nebo to alespoň předstírala. Seděla na samém okraji, nohy přes něj měla ledabyle přehozené a zírala do dálky.

Býval by na ni zavolal, ale když to udělal posledně, málem skončila dole na dlažbě, rozhodl se proto jít na to trochu jinak. Přiblížil se k ní zezadu a místo slov ji rovnou uchopil kolem pasu a zvedl jako panenku. Překvapila ho její klidná reakce.

"Nečekala jsem tě," pronesla hlasem tak vyrovnaným, až ho tím šokovala.

Odtáhl ji kousek od kluzkého kraje, jen tak pro jistotu. Stáli u sebe tak blízko, že se jejich ochranná kouzla spojila v jedno. "Jak to myslíš, nečekala? Málem mě kleplo, probudit se do prázdného bytu!" Mluvil sice vyčítavě, ale starostlivý výraz v jeho obličeji vypovídal o něčem jiném.

Kolem nich poletovaly jemné vločky, možná poslední té zdánlivě nekonečné zimy. Třpytily se ve světle měsíce, a jelikož se k nim nemohly dostat, klouzaly po kouzelné bariéře jako po klouzačce. Hermioně chvíli trvalo, než promluvila - Dracova přítomnost ji zaskočila, ačkoliv to vůbec nedávala znát. Aniž by k tomu její mozek dal povel, šťastně se usmála.

"Promiň mi to, nechtěla jsem tě vzbudit," sdělila mu s hraným klidem. Ani si neuvědomovala, že se k němu tiskne, brala to jako samozřejmou věc, tak přirozenou jako dýchání.

"Co tu vůbec pohledáváš?" vyptával se.

"Já nemohla usnout," přiznala bez okolků. "Navíc, když už umíme ovládat ta kouzla, není od věci je občas použít, nemyslíš?"

Stáli tam jako dva idioti, ve sněhové vánici, jen v domácím oblečení a prohlíželi si matné obrysy spícího Londýna. V tomhle čase vypadal velice klidně, ačkoliv sem tam nějaké auto ulicemi projelo. Střechy okolních domů byly namrzlé, některé dokonce stále nesly tíhu vánočních světýlek.

"Koukni tamhle!" zvolala náhle Hermiona. Rukou ukazovala na protější budovu, po které se lážo plážo procházela mouratá kočka.

"Vypadá skoro jako McGonnagalka, že?" zažertoval Draco, ale pro jistotu na ni oba dva zaostřili své zraky.

"Chybí ti škola?" vypadlo z Hermiony. Stála ke Dracovi nyní zády, společně se dělili o jednu deku, jelikož víc jich k dispozici neměli.

Nad její otázkou se krátce pozastavil. Nevěděl, jak odpovědět a zda vůbec povědět pravdu. "Ne, nechybí," vydechl nakonec upřímně. Cítil, jak sebou v jeho náruči škubla.

"Asi vím proč... Věřil si tam vůbec někomu? Měl si tam někoho rád?" Náhle ji napadala spousta otázek, toužila vědět o něm víc. Na to jak dlouho spolu bydleli, toho o něm moc nezjistila.

"To je na dlouho," pokusil se ji odradit, předem však tušil prohru.

Přesně jak si myslel, dívka od něj energicky uskočila. "Teď by na mě Minerva byla hrdá," mumlala si pro sebe, zatímco proměňovala kousek dřeva v prostornou lavičku. "Posaď se u nás," pokynula pak svému společníkovi s úsměvem.

"Skoro jako sezení u cvokaře," poznamenal Draco. Nedůvěřivě si její dílko prohlédl, ale nakonec se opatrně posadil. Hermiona si ihned přisedla k němu.

"Jsem ráda, že jsi tu se mnou." Teprve teď si všimla jeho rozčepýřených vlasů. Nosil je delší než za svých mladých let, tudíž se daly i více rozcuchat. "Pěkné," okomentovala účes ala postel a zadržovala přitom smích.

"V klidu, jen se pobav na můj účet, já to unesu. Není nad to mít ve tři v noci bojový budíček."

S omluvným výrazem ve tváři mu rukou vlasy trochu uhladila. "Cením si tvého utrpení," s těmito slovy si mu lehla do klína.

"Ne abys usnula!" varoval ji předem. Říkal to spíš jen z legrace, dokázal by si s ní hravě poradit. Připadal si zvláštně, když tam spolu uprostřed noci seděli. Jelikož se tak už dlouho necítil, chvíli mu trvalo si uvědomit, že to byla radost.

"Zpět k tématu," zaslechl jakoby z dálky Hermionin hlas.

"Promiň, cože?"

"Chci o tobě vědět víc," objasnila mu situaci. Z dálky k nim doléhala siréna, nejspíš ze záchranky a světla lamp pomalu bledla, jak se chystala scéna pro sluneční světlo.

"Není toho moc k vědění, vše podstatné už stejně víš." Zrak upíral na jediné rozsvícené okno v dálce a ona se mezitím přetočila tak, aby na něj viděla.

"Jsme přátelé?"

Její otázka ho nijak nepřekvapila. Sám si s tímto slovem v hlavě několikrát pohrával. "Já nevím, jsme?"

"Řekla bych... Ano?"

Uchechtl se její nejistotě. "Pak tedy jistě." Hladil ji po rozvrkočených vlasech.

"A máš ještě nějaké přátele kromě mě?" Šla na to opatrně, to se jí muselo nechat.

Zamyslil se. "Pravdivou nebo společensky přijatelnou odpověď?"

Pozorovala jeho rysy, nyní už v nich dokázala rozpoznat city, skryté za jeho věčně ledovou maskou. Bolelo ho to, o tom uvažovat. "Řekni mi pravdu," vyzvala jej jemně.

"Nejsem typ člověka, který má přátele," prohlásil prostě.

S tím nemohla souhlasit. "Ale mě si pomohl," podotkla. "Jsi teď úplně jiný než si býval, co ta náhlá změna?"

Ani nevěděl jak, ale najednou se rozpovídal: "Ta změna nebyla tak úplně náhlá, přišla naopak velmi postupně. Kdysi jsem byl zcela zaslepen aristokratickými ideály a názory svého otce jsem bez mrknutí oka přejímal. Tolik jsem Potterovi záviděl jeho slávu a nejen to, záviděl jsem mu přátelství, které našel v tobě a ve Weasleym. Když jste všem zas a znovu ukazovali svou loajalitu vůči němu, těžko jsem to nesl, neboť tím víc jsem si uvědomoval svou vnitřní prázdnotu a to mě nutilo chovat se čím dál hůř. Válka mě jen přiměla konečně vidět jasnýma očima, to ale neznamená, že jsem předtím nepochyboval."

"Věřím ti... Teď už Harrymu nic závidět nemusíš, nebo ano?" vyptávala se zvědavě. Líbilo se jí, když mluvil o svých pocitech, chtěla nést jeho strasti stejně, jako on nesl její.

Usmál se na ni, jeho úsměv byl velice vzácný a o to krásnější. "Když mám tebe? Nikdy."

"A nevadí ti, že jsem poškozené zboží?" vyhrkla bez přemýšlení. Vytanulo jí to na mysli tak rychle, že na nějaké zvážení všech pro a proti nezbyl čas.

Zaskočila ho. Nejprve se jen mračil, ale to se postupně přešlo ve vyslovený vztek, dokonce Hermionu zvedl do sedu, aby mu hleděla do očí. "Tohle už nikdy neříkej, ani si to nemysli. Není to pravda. Jestli je to vůbec ještě možné, jsi naopak vylepšenou verzí svého starého já."

Zírala na něj jako na svatý obrázek. "Ale vždyť-"

"Ne! Žádné ale! Ty za nic nemůžeš, to ten hnusnej parchant, a jestli mi někdy padne do rukou, s radostí ho zabiju!"

To bylo poprvé v jejím životě, kdy se za ni někdo takhle postavil. Vyhrkly jí slzy radosti a v minutě už Dracovi visela kolem krku. "Děkuju ti," brečela mu do mikiny dojatě.

"Vždyť o nic nejde," utěšoval ji. Jemně ji poplácával po zádech jako malé dítě. "Myslím, že bys měla jít na ten Potterovic křest," napadlo ho zčistajasna.

Zmateně na něj pohlédla, očima plnýma slz. "Cože?" zvolala překvapeně.

"Ještěže ti ty slzy nemůžou zamrznout," poznamenal pobaveně na účet jejího pláče a pak pohotově přešel k věci: "Chybí ti, dokážu to poznat. Budeš o tom alespoň uvažovat?" Během jeho proslovu si neustále hrála s nehty.

Jakmile domluvil, zatvářila se značně nesouhlasně. "Já nevím, zda je to dobrý nápad..."

"Kvůli mně?" zkusil to.

Důkladně okázale si povzdychla a nezapomněla ani protočit oči v sloup. "No co mám s tebou dělat," řekla pak na to.

Láskyplně ji k sobě přitáhl. Jak si tak položila hlavu jemu na rameno, začal v hlavě spřádat malé nitky plánů, ze kterých pro ni hodlal postupně umotat šťastnou budoucnost. Chtěl její štěstí víc než cokoliv jiného, pomáhat jí pomáhalo i jemu.

Hermiona cítila, jak na ni postupně jde spánek. Nejprve tomu celkem statečně vzdorovala, ale víčka jí těžkla každou vteřinou víc a víc, až se to nakonec nedalo přemoci. "Promiň, usnu," šeptla tiše těsně předtím, než se nechala pohltit říše snů.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ;-) | 31. prosince 2016 v 20:31 | Reagovat

Je to krásné, snad bude co nevidět pokračování, protože se už nemohu dočkat. :-)  :-)  :-)

2 skitlska | 31. prosince 2016 v 22:55 | Reagovat

Pekne doufam v pokracko!!! :-D

3 Barbara | 2. ledna 2017 v 15:27 | Reagovat

Super! Snad bude pokracovani brzy:).

4 agata | 3. ledna 2017 v 5:58 | Reagovat

Dobrá kapitola. Určité věci musely být řečeny. Jsou přátelé, ale do lásky mají myslím ještě pěkný kus cesty. Hlavně, že už se ho nebojí, věří mu a dokáže s ním mluvit. A on s ní! Teď se trochu bojím, jak to dopadne s Harrym; on je Ronův skalní kamarád a pokud s ním bude držet basu, mám obavy, že jī odmítne dát prostor. Poví jim Hermiona, co se jí stalo? Možná by mohli pomoct hledat toho násilníka? Ale možná by to Ron nevydýchal a považoval by to za její vinu?
Děkuji za kapitolu a těším se na další!! :-)  :-)  :-)

5 Roicie | 3. ledna 2017 v 16:27 | Reagovat

Jako vždy úžasné, naprosto miluji tvé povídky a neustále kontroluji, jestli jsi něco nepřidala. Dříve jsem byla jen tichý čtenář, ale konečně jsem si řekla dost a jdu komentovat, protože sama vím, že komentáře dodávají elán :-D Najít si čas na psaní je občas docela těžké, ale i tak doufám v brzké pokračování. ;-)  :-)

6 Vixene | 8. ledna 2017 v 8:47 | Reagovat

Je to supeeer :) tesim se na pokracovani :)

7 nena | 8. ledna 2017 v 17:49 | Reagovat

Krásna časť :) Uvedomujem si Dracovu potrebu mať v blízkosti Herm, takže verím, že šok, ktorý dostal, keď ju našiel opäť na streche, musel byť poriadny :D Som rada, že si ujasnili, že si môžu navzájom veriť, a povedať si čokoľvek.. :) Teším sa na pokračovanie :D

8 Gjjgf | 19. ledna 2017 v 21:22 | Reagovat

Moc prosím vydej další kapitolu, tvoje povídky sou naprosto skvělé

9 Libi | 8. února 2017 v 0:47 | Reagovat

Už se nemůžu dočkat další kapitoly. Doufám že tu bude brzy :-)

10 Lil | 8. dubna 2017 v 13:06 | Reagovat

Bude prosím další kapitola? :-(

11 Elizabeth | E-mail | 2. října 2017 v 11:00 | Reagovat

Kdy bude další kapitola? Nutně ji potřebuji... Prosím, prosím... :-)

12 pisalkov | 18. října 2017 v 11:20 | Reagovat

Je stále aktuální táto povídka? Je úžasná, bylo by jí opravdu škoda. :-(

13 Martina | 20. ledna 2018 v 16:20 | Reagovat

Proooooosiiim dalsi..jsem zavisla na tve stránce...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama