Prosinec 2016

Jedenáctá kapitola {V bezpečí stínu} - Jak vůbec ví, že ji máš rád?

31. prosince 2016 v 2:37 | Rosalie D. ~ |  V bezpečí stínu
Píšu ji už několik dní a ani tak to není ono :/ snad si počtete i tak :)


Převalovala se v posteli, zas a znovu se pokoušela najít pohodlnou polohu, ale ať už si lehla jakkoliv, pokaždé ji něco tlačilo. Samozřejmě to nebyla vina postele, že nemohla usnout, hlavu měla až po okraj plnou nejrůznějších myšlenek. Přeci jen za sebou měla perný den, během kterého konečně vytáhla na světlo své tajemství.

Byl to tak zvláštní pocit, nosila své břímě tak dlouho sama a najednou... Jakoby kámen na jejím srdci puknul v půli a ona se o něj podělila s Dracem.

Draco... Co pro ni vůbec znamenal, jakými přezdívkami ho mohla v duchu označovat? Byli snad přátelé?
"Ano," vydechla potichu do nočního klidu.

Znělo to tak zvláštně, Draco Malfoy, přítel... Tolik se změnil od doby, co škola skončila. Ten bezpáteřní povýšený kluk s nosem nahoru zmizel, nahradil ho muž, muž se srdcem na pravém místě a dostatkem ochoty pomáhat ostatním.

Náhle se její myšlenky stočily trochu jiným směrem. "Co když jsem se mu znechutila?" vyslovila otázku, aniž by čekala odpověď. Neměla nejmenší důvod si to myslet, zachoval se k ní tak hezky, až si myslela, že se jí to zdá, přesto se toho bála. Nesnesla by to, kdyby jej ztratila, nechtěla si ani zkusit představit svůj život bez něj.

Už nedokázala dál ležet v posteli, musela se zvednout. Když vylezla z peřin, okamžitě jí naskočila husí kůže.

"Fujfujfuj," spustila a vyštrachala hned v šupleti tlustou deku, kterou si přehodila přes ramena. Zima panující v pokoji k ní ani tak nebyla milosrdná, což ale nebylo nic, co by se nedalo spravit jednoduchým zahřívacím kouzlem.

Opustila ložnici, jak nejtišeji svedla. Obývák byl zahalen do tmy a vypadal celkem ponuře, to jí na náladě moc nepřidalo. Došourala se tedy ke dřezu, kde si napustila do sklenky trochu vody.

Zahleděla se na konferenční stolek, měla pocit, že se tam stále třpytí zbytky její vzpomínky, ačkoliv to nemohla být pravda. "Asi už blázním," povzdychla si.

Slyšela vítr, který venku foukal, narážel do oken, až se jemně třásla. V tu chvíli ji napadlo něco šíleného.

Draca z lehkého spánku probudil zvláštní zvuk a trvalo mu jen sekundu uvědomit si, co znamenal. "Hlavní dveře," zamumlal rozespale. "Ty dveře!" zopakoval pak o něco hlasitěji.

Jako blázen vyskočil z postele přímo na nohy. Hermiona odešla? Kam šla? S panikou zapsanou v každém pohybu rozrazil dveře mezi jejich pokoji, v posteli sice nebyla, ale její věci zůstaly nedotčeny.

Všecko bude! :D (povídky na přání?)

11. prosince 2016 v 15:32 | Rosalie D. ~

Čauves, bradavičtí nadšenci, nebojte se, myslím na Vás a i tak něco sem tam sepisuju, jenomže jako správný šílenec jsem si dala co možná nejvíc předtermínů a teď ani nevím, kde mi hlava stojí, tak prosím se mnou mějte trpělivost. Pokud se mi to povede všechno sfouknout, měla bych pak mít více času na povídky a i dříve hotové zkouškové, tak mi prosím držte palce (v zájmu svých oblíbených povídek :D)! Kdybych se do Vánoc neozvala (což se snad nestane), tak Vám chci popřád hezké svátky, mnohem klidnější a méně streslé než mám já a děkuji Vám za všechnu podporu, které se mi letos dostalo, opravdu moc si svých čtenářů vážím a vím, že to se mnou nemáte lehké, dělám co můžu, věřte mi :)

PS: Zaznamenala jsem po dlouhé době dvě nové žádosti o povídky na přání, konkrétně od uživatelek Zhu-Zhu a Lea (Ley? :), nápady se mi zdají vcelku nové, nápad Zhu-Zhu by se určitě dal zpracovat, ten od Ley má krapínek odchylku v charakterech postav, avšak určitě by se to dalo upravit, uvidím, co se s tím bude dát dělat. Dám Vám vědět, až na tom začnu pracovat :)

Kdyby Kruma nebylo... 8/?

5. prosince 2016 v 2:00 | Rosalie D. ~ |  Kdyby Kruma nebylo...
Tři slova: vůbec nic nestíhám.


"Hermiono, mně tohle prostě nepřijde správné," zopakovala Ginny nejméně posté. Seděly společně u snídaně a jako vždy, když se jim podařilo osamět, probíraly Draca.

Hermioně z toho už šla hlava kolem. "Říkám ti, že mi bez něj bude líp a konec debat!" zvolala kapku podrážděně. Za poslední dva dny spolu tuhle konverzaci vedly tolikrát, že by to ani spočítat nedokázala.

"Promiň," omluvila se Ginny ukřivděně a zahleděla se do svého šálku bílé kávy.

Její společnice hned pocítila bodnutí viny. "Nemyslela jsem to tak, vždyť to víš. Já jen... Musím na něj zapomenout, prostě musím, dokážeš to pochopit?"

"Budu se o to snažit, kvůli tobě, ale nerada bych tě viděla smutnou," řekla na to zrzka a pohladila svou kamarádku po paži. Jedině ona viděla skrytou bolest v jejích očích.

"Nemám na vybranou, ale moc ti děkuju za to, co pro mě děláš. Někdy zapomínám, že jsi mladší než my, na svůj věk jsi velmi vyspělá." Obě dívky se na sebe navzájem usmívaly.