Kdyby Kruma nebylo... 7/?

21. listopadu 2016 v 23:54 | Rosalie D. ~ |  Kdyby Kruma nebylo...
No samozřejmě jsem to nemohla tak blbě ukončit, to dá rozum! Přináším vám novou kapitolu už dnes, protože v následujících dnech budu nejspíš brutálně vytížená. Opravdu jsem se snažila, aby to bylo co nejlepší, ale jsem poslední dobou dost unavená, tak na to prosím při čtení myslete. Jo a jinak, tahle povídka je oficiálně povídkou kapitolovou! :)

PS: Děkuji Vám za vaši úžasnou podporu a čas, který jste mi poskytly, moc si toho vážím! Pokud mě škola nezabije, budu se snažit přidávat, co to půjde <3


Hermionu probudily sluneční paprsky jasného zimního rána. Obvykle ihned vyskočila z postele, aby toho za den stihla co nejvíce, tentokrát se ale převalila na druhý bok a znovu zavřela oči. Dýchala zhluboka, ve snaze nasát čerstvý ledový vzduch, který do ložnice pronikal otevřeným oknem. Po pokoji se rozléhalo spokojené pochrupování ostatních děvčat, očividně stále lapených ve svých snech, některé z nich se ze spánku i sem tam chichotaly.

Nějakou dobu trvalo, než si uvědomila, co se vlastně předchozí večer dělo a že to nebyl jen sen. Jakmile jí na mysli vytanul Draco Malfoy, už nedokázala udržet oči zavřené - zrak jí okamžitě padl na plesové šaty, nedbale pověšené přes nebesa postele.

"Páni," uniklo jí z úst potichu. Ten ples naplnil všechna očekávání, dokonce i ta, o kterých ani nevěděla, že je vůbec měla, tak proč se cítila tak mizerně?

Nemohla dostat Draca z hlavy, ačkoliv se nejméně stokrát zapřísáhla na něj víckrát nepomyslet. Jak se na ni po tom všem budou dívat její spolužáci? A jak on? Vrátí se do jeho očí ten ledový pohled?

Čím více otázek si kladla, tím méně se jí chtělo vylézt z postele. Myšlenka soboty strávené v peřinách ji sice velmi lákala, ale bohužel měla spoustu práce do školy. Jen velmi nerada se posadila a pohlédla na kouzelný budík, který jí daroval Ron k loňským Vánocům. Vzpomněla si na jeho raněný výraz a víc než dřív si uvědomovala, jak moc se na ni musel zlobit. Hodiny ukazovaly sedmou ranní, což jejímu plánu tak akorát hrálo do noty.

Oblékla se a prsty prohrábla vlasy, stále natočené do pohledných kudrlin. Ušklíbla se, když objevila pár rozčepýřených kadeří - věci se pomalu vracely do starých kolejí. S povzdechem posbírala všecky učebnice potřebné ke studiu a tiše se vypařila z ložnice.


Ve společenské místnosti narazila na skupinku prváků hrajících si s kanárčími piškoty od Freda a George. Už otevírala pusu, že jim je zabaví, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. Přece jen nechtěla být zase takovou sucharkou jako dřív.

Zamyšleně prolezla tunelem ven a ani ji nenapadlo pozdravit Buclatou dámu, která se následně velice urazila. Nepřítomně si to štrádovala do Velké síně, míjela zbylou plesovou výzdobu a ignorovala veškeré pohledy postav z pohyblivých obrazů. Byla připravená čelit všemu, hodlala se chovat jako by se včerejšek vůbec nestal.

Zatím měla štěstí - na snídani téměř nikoho nepotkala a v knihovně, kam zamířila pak, už vůbec ne. Posadila se ke stolku až úplně vzadu a vrhla se do studia kouzelných formulí. Profesor Kratiknot se na poslední hodině tvářil velice podezřele, vůbec by se nedivila, kdyby jim dal nečekanou písemku. Ponořit se do učení pomáhalo ulevit mysli od všetečných úvah. Když soustředila veškerou svou pozornost na text, neměla potřebu zabývat se hloupostmi.

Milovala studium, bavilo ji získávat stále nové poznatky o světě, v němž byla relativním nováčkem. Někdy měla strach, že se jí to všechno jen zdálo a dříve či později, ji měla dostihnout realita v podobě obyčejného mudlovského života. Každý den v duchu děkovala Merlinovi za ten úžasný dar, který dostala. Možná právě proto se na hodinách tolik snažila být nejlepší - stále měla pochyby o tom, zda byla vůbec hodna studia čar a kouzel.

Čím déle času v knihovně strávila, tím lépe se cítila. Byla ve svém živlu, listovala starými výtisky nejrůznějších titulů a shromažďovala všechny informace, které považovala za důležité. Jakmile skončila s učením kouzelných formulí, smočila špičku brku v inkoustu a nadepsala si čistý pergamen nadpisem příhodným pro pojednání zabývající se vznikem zákona o utajení kouzelnické komunity.

"Děvenko," zaslechla skřehotavý hlas madam Pinceové.

Zvedla tedy hlavu od psaní a spatřila starou knihovnici stojící přímo nad jejím stolkem. "Ano, madam?" opáčila zdvořile, přece jen z té dámy šel někdy strach.

"Nerada tě ruším z tvého bádání, ale je čas oběda." Takové laskavé chování nebylo u ní běžné, a tak si Hermiona nedovolila odporovat.

S nervózním úsměvem sbalila své věci, vypůjčila si pár potřebných knih a kvapně knihovnu opustila. Sice neměla na jídlo ani pomyšlení, ale musela si dát od učení krátkou pauzu a oběd se zdál jako dobrá volba.

Chodbami hradu nyní procházelo mnohem víc studentů než ráno. Sklopila pohled k zemi, aby neviděla všechny ty zvědavce a vydržela nevzhlédnout, dokud nepotřebovala najít své kamarády v přeplněné Velké síni. Nebelvírské lavice přímo vynikaly počtem hladových krků, u žádného jiného stolu neviděla tolik hlav jako tam.

Zhluboka se nadechla na uklidnění a vydala se k Harrymu, jehož kštici jí nedělalo problém zaměřit, seděl totiž vedle jistého nepřehlédnutelného zrzka. Jak šla uličkou, pomalu se na ni otáčela spousta tváří. Některé se mračily, k její úlevě se však ve většině obličejů odrážela spíše zvědavost. Přece jen to všechny muselo dost šokovat, když se dívka z jejich koleje paktovala zrovna s tím nejhorším Zmijozelem.


"Ahoj," pípla nesměle, jakmile dorazila ke svým přátelům, Ron ji okamžitě probodl pohledem. "Můžu si přisednout?"

Na malý okamžik se vážně bála odmítnutí, ale v Harryho očích kupodivu nenašla ani stopu po rozčilení. "Jistě, proč by ne?" odpověděl vesele a dál se tím nezabýval.

Posadila se tedy naproti nim, ačkoliv Ronald stále neřekl jediné slovo. Téměř slyšela všechny ty nadávky, které se mu musely honit hlavou, a rozhodla se raději vynechat veškeré zmínky o plese. "V kolik jste vstávali?" začala konverzaci a nabrala si trochu rýžového nákypu.

Harry chvíli mlčel, zjevně nechával prostor pro Ronovu odpověď, která se však neozvala. Zrzek si cpal do úst brambory a naprosto ignoroval její dotaz. "Kolem desáté myslím, šli jsme spát docela pozdě."

"Na jisté osoby to ale ani zdaleka nemělo," zavrčel Ronald nečekaně.

Všem u stolu bylo jasné, na co tím narážel a Hermiona to raději nekomentovala. Harry nenáviděl, když se jeho dva nejlepší přátelé hádali, a tak se znovu ujal slova. "Byla jsi v knihovně?"

"Ano, jistě," potvrdila mu Hermiona pohotově, hodlala se chytit jakékoliv šance. "Pročítala jsem si látku ke Kratiknotovi," dodala.

Reakce na tuhle větu se dostavila ihned, dokonce i nejmladší z Wesleyovic kluků zapomněl na svou ublíženou pýchu a spolu s Harrym naráz vykřikli: "My budeme psát?!"

Nemohla jinak, než se zasmát. "Mám takové podezření."

Ron si podle svého výrazu uvědomoval, že na ni právě promluvil - mračil se, div si obočím nezakrýval oči. "To bude planý poplach," zabručel nabubřele.

"Já ti nevím, kamaráde, víš stejně dobře jako já, že Hermiona má na tyhle věci čich," řekl na to Harry.

Kudrnatá dívka je oba napjatě sledovala. "Můžu vám s tím pomoci, kdybyste chtěli," navrhla bez dechu. Nic si nepřála víc, než aby se všichni tři k sobě chovali stejně jako dřív.

"Uznej, Rone, že bez její pomoci budeme nahraní," tlačil Harry na svého kamaráda.

Zrzek se přiměl kouknout na Hermionu a nespouštěl z ní zrak, když v tom se náhle zadíval kamsi za její ucho. "Tvůj nápadník na nás zírá," procedil mezi zuby se značným podrážděním v hlase.

"Tak se soustřeď na mě, ne na něj," vyzvala jej dívka neochvějně, "navíc, není to můj nápadník. Mohl by ses jednou chovat jako můj kamarád a ne jako osina v zadku?" Slova z ní padala jako na běžícím páse, tohle mu prostě musela říct.

Na Ronově tváři se postupně vystřídalo několik emocí - nejdřív se naštval, pak o tom zapochyboval, trochu se zklidnil a nakonec jej dostihlo překvapení. Hermiona s ním nikdy takhle nejednala, napůl čekal, že se nedá a bude se hádat, ale ona se s ním skutečně chtěla usmířit. "A co Malfoy?" nemohl si odpustit.

Stálo ji to hodně úsilí a sebeobětování se přemoci, nakonec však řekla, co chtěl slyšet: "Ten pro mě od nynějška neexistuje." Nechtěla to myslet vážně, ale myslela. Nemohla dopustit, aby se cokoliv postavilo mezi ni a její přátele.
"Fajn," vypadlo z Rona potěšeně. "A teď k té písemce…"

Zbytek oběda strávili plánovaním učení na odpoledne, a když odcházeli z jídelny ven, Hermiona na sobě jasně cítila Dracův pohled. Jistěže na ní hledělo vícero párů očí, jeho pohled však nevysvětlitelným způsobem pálil. Měla nutkání jej v davu vyhledat, zasloužil by si to, ale měla-li se přes něj přenést, musela být silná. Ignorovala tedy oheň, kterým ji spaloval, a úspěšně vyklouzla dubovými dveřmi ven.


Draco se navzdory veškeré snaze tomu zabránit cítil ublíženě. Nedávalo to smysl, sám po ní chtěl, aby na něj zapomněla, jen to nečekal tak rychle. Uběhlo teprve pár hodin od chvíle, kdy se po plese rozloučili a ona už se zase bratříčkovala s Potterem. Ačkoliv se za to peskoval, tak trochu doufal, že Weasleyho hněv chvíli vydrží a tím pádem Hermionu od nich oddělí. Nestalo se.

Nenáviděl ten den do morku kostí, nemohl vystát to krásné počasí venku a nejvíc nesnášel všechny, kteří se jej snažili vyzpovídat. Už od rána se z něj jeho takzvaní přátelé snažili dostat, proč doopravdy Grangerovou na ten ples pozval. Většina z nich si myslela, že za tím stojí nějaký jeho mistrovský plán, jak dostat Pottera a on si dokonce přál, aby to tak býval skutečně zamýšlel.

Na jejich otázky jim nemohl dát uspokojivou odpověď, protože výjimečně neměl špatné úmysly. Chtěl jen strávit večer s dívkou, která se mu líbila, stejně jako každý normální kluk. Problémem ovšem bylo, že to nešlo, ne pro něj. Nemohl si hrát na normálního, v sázce bylo příliš mnoho.

Netrvalo dlouho, než ho všichni kolem začali štvát, proto zanechal jídla a vydal se do společenské místnosti. Crabbe s Goylem, Zabini a k jeho neskutečnému neštěstí také Parkinsonová se zvedli spolu s ním. Neposlouchal jejich bezduché řeči, raději se ponořil do vlastních myšlenek.

Doufal, že bradavický ples nebyl tak důležitou událostí, aby se výběr jeho partnerky donesl až k Luciusovi. Hněv svého otce uměl ustát, naučil se to už dávno, respekt k němu ze sebe však dostat nedokázal. Odmalička se ho bál, snášel neúnosnou míru ponižování, někdy i bití, navenek se ale vždycky choval jako vzorný a milující syn.

Otcova posedlost čistokrevností ho doháněla k šílenství, chlubil se jí, kudy chodil a po svém synovi vyžadoval přesně to samé. Čím starší Draco byl, tím méně se Luciusovi podobal a to ho rozčilovalo. Vyčítal mu to kdykoliv se mu naskytla příležitost a těch bohužel bylo víc než dost.

Jako jediný dědic Malfoyova rodu se musel chovat podle nejrůznějších pravidel, která mu byla už odmalička vštěpována. Někdy se přistihl, jak mudlorozeným závidí jejich volnost a to v něm kolikrát vzbudilo touhu jim ublížit. Nechtěl být zlý, ale copak měl na výběr? Chovej se takhle, nebav se s tímhle, obleč si tohle… Začínal mít po krk všech omezení.

"Draco, co si o tom myslíš?" zaslechl své jméno v konverzaci.

"Cože?" odsekl nezaujatě.

"Bavili jsme se zrovna o tom, jak hrozně dneska Grangerová vypadala," odpověděla mu Pansy. Z jejího výrazu nemohlo být více patrné, že mu nahazuje udičku a chce, aby se chytil.

Za normálních okolností by mu nedělalo problém s ní souhlasit, přece jen by jí to zavřelo pusu a jemu ulevilo od bolesti hlavy, ale tehdy se v něm cosi zlomilo. "O tom se vážně bavit nehodlám," zavrčel a hned na to zalhal, "navíc jsem si jí dnes ani nevšiml."

Nešlo přehlédnout, jak ublíženě se Pansy zatvářila. Přeci jen to byla ona, kdo ho na plese odposlouchával ze křoví a fakt, že se odmítl podílet na pomlouvání Hermiony, ji zrovna dvakrát nepotěšil. "Lháři," sykla tak potichu, aby to slyšely jen Dracovy uši.

"Omluvte mě," prohlásil autoritativně a vzápětí se od jejich skupinky odpojil.

Rapidně přidal do kroku, čímž se do společenské místnosti dostal mnohem rychleji a mohl si tak vybrat zapadlé osamělé místo v rohu. Jakmile se posadil, zahleděl se nepřítomně do plamenů v krbu, zaposlouchal do praskání ohně a vší silou se snažil nemyslet na jistou kudrnatou dívku.

Místo toho, aby se jako všichni ostatní účastníci plesu rozplýval nad událostmi předchozí noci, zoufale se pokoušel o pravý opak. Zatímco ostatní řešili své vztahové problémy, on žádný vztah mít nesměl, alespoň ne takový, který by mu předem neschválily rodiče. Nikdy předtím si neuvědomoval, kolik ze své svobody obětoval pro blaho své rodiny. Být Malfoyem se zdálo jako sen, ale přitom šlo o noční můru.


"Co jen budu dělat?" pomyslel si sklíčeně. Žádné východisko ze své situace nalézt nedokázal, alespoň jednu věc však věděl s naprostou jistotou - ničeho nelitoval.

Hermiona na druhou stranu žádné vnitřní dilema řešit nemusela, její den probíhal překvapivě snadno a rutinně. Celé odpoledne strávila se svými přáteli, zalezlá v nebelvírských komnatách, kde to měla nejraději. Ron se sice sem tam projevil trochu nesnesitelně, zdálo se však, že jej o své věrnosti přesvědčovala s každou minutou o něco více.

Zdálo se to až příliš snadné - nikdo se na ní nehněval a ani výčitky svědomí se nedostavily. Přistihla se nad myšlenkou, zda to měl Draco taky tak. Určitě se vrátil do svého perfektního života, ve kterém ona nebyla, a touhle dobou už se s přáteli smál jejím vlasům.

"Na co myslíš?" zeptal se Harry, když na podezřele dlouhou dobu zmlkla.

"Jen jsem uvažovala nad jedním příkladem z run," hájila se pohotově. Lhát bez mrknutí oka sice nepatřilo mezi její každodenní činnosti, přesto v tom byla podezřele zběhlá.

Od Ronova vyslýchání, k němuž se nadechoval, ji zachránili Fred s Georgem. Připletli se k jejich stolku s nedbalou elegancí a začali se překřikovat: "Musíme uznat, Hermiono, že tohle se ti vážně povedlo, šťavnatější školní drby jsme jaktěživ neslyšeli!"

Jako by situace nebyla už tak dost napjatá, Ron úplně zrudnul a pustil se do velice hlasité výměny názorů se svými bratry. "Omluvte mě prosím," vyhrkla Hermiona spěšně a utekla do bezpečného útočiště - přisedla si k Ginny.

Zrzavá dívka se jako jediná ničemu nedivila, ani nevzhlédla od knihy, když se s úsměvem ptala: "Tak jaký vlastně je ten skutečný Draco Malfoy?" Konečně otázka, na kterou toužila popravdě odpovědět.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 :-) | 22. listopadu 2016 v 17:52 | Reagovat

Nádherné!!!
Už se nemohu dočkat pokračování, doufám, že bude co nejdřív ;-)

2 maky | 22. listopadu 2016 v 22:37 | Reagovat

Ty jsi asi bohyně,jinak si nedokážu vysvětlit tyhle skvosty!
Těším se na pokračování!!!❤❤❤

3 agata | 23. listopadu 2016 v 20:43 | Reagovat

Nádherné, mámivé, až se z toho točí hlava! Ale pochybuji, že pokračování bude stejně krásnē. Nejspíš je čeká drsné procitnutí, žejo :-!  :-!

4 Lily Pottr | 23. listopadu 2016 v 22:23 | Reagovat

Úžasné jsem ráda že při dáváš nové kapitoly.Moc lidí už svojí činnost ukončilo. Povídka je prostě boží!!!!!!!
♡♡♡♡♡♡♡♡♡♡♡♡♡♡♡♡♡♡♡♡♡♡♡♡♡♡♡♡♡♡♡♡♡

5 Nathaniellka | Web | 25. listopadu 2016 v 18:47 | Reagovat

Ó. Můj. Bože!
Ty ještě pořád existuješ!
A pořád píšeš Dramione!
Samou radostí mě snad klepne pepka, vážně. :D Po té neuvěřitelně dlouhé pauze si v tomhle blogovém světě připadám jako cizinec. Staré blogy jsou smazané, autoři jako by se do země propadli... A o to větší mám radost, že ty ne! :-D
Ahh, teď jen dohnat všechno, co jsem za poslední rok(?) zmeškala.

6 Bbb | 27. listopadu 2016 v 9:53 | Reagovat

Je to... hledám to správné slovo. Božské!!!!! To je ono. Jsem hodně zvědavá jak se to vyvine.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama