Kdyby Kruma nebylo... 6/?

19. listopadu 2016 v 2:31 | Rosalie D. ~ |  Kdyby Kruma nebylo...

Bylo už pozdě, někteří by mohli tvrdit, že až příliš pozdě. Srpek měsíce se vznášel vysoko na obloze a svým měkkým světlem ozařoval školní pozemky. Vítr se proplétal korunami stromů, hrajíc tichou melodii v souznění se smyčcovou hudbou, která se právě rozléhala hradem.

Ples na počest Turnaje tří kouzelnických škol byl v plném proudu, studenti se bavili, tančili, a sbližovali...

Téměř všichni účastníci té velkolepé slavnosti se nacházeli ve Velké síni, pár jich bylo rozptýleno v zahradách a ještě míň po školních nádvoříčkách, byl tu však pouze jeden pár, který si to všechno prohlížel z vrchu.

Hermiona a Draco opustili sál před nedlouhou chvílí. Bloudili po hradu ve snaze najít perfektní místo, a tak se nějakým záhadným způsobem ocitli na astronomické věži.

"Je to tu tak jiné než při hodinách," vydechla Hermiona. Noční vánek si pohrával s hedvábnou látkou jejích šatů.


"Proč myslíš?" zajímal se její společník.

Důkladněji se zabalila do saka, které jí přehodil přes nahá ramena. "Však ty víš, co myslím," prohlásila tajemně a po očku na něj mrkla.

Stáli velice blízko sebe, oba měli ruce položené na zábradlí, ale ani jeden z nich se neměl k tomu dotknout se toho druhého. Panovalo mezi nimi podivné, spalující dusno.

"Chtěl bych zastavit čas... Teď v tuhle chvíli, přál bych si být už navždy takový, jaký jsem, když jsem s tebou," přiznal potichu. Normálně by taková slova nahlas nikdy neřekl, avšak tehdy cítil téměř povinnost mluvit s ní upřímně. Přeci jen to mohla být jeho poslední příležitost.

Otočila se na něj. Jeho tvář, jakkoliv bezstarostně se snažil působit, odrážela přesně tu těžkost, jakou ona cítila v srdci. "Kéž by to šlo," přitakala. "Mám pocit, že dnešní večer všechno změnil... A přitom je to právě naopak." Jakmile vyslovila tato slova nahlas, vyhrkly jí slzy. Představa toho, jak se věci vrací do starých kolejí, zabolela jako zásah mučivé kletby.

Viděl její slzy, zrcadlily se jí v očích a odrážel se v nich třpyt měsíce. "Nemysli na to," hlesl, ačkoliv on sám na to musel myslet neustále.

Odvrátila se od něj. "Je to příliš těžké," povzdychla si. "Celý dnešní večer je tak perfektní a já nechci, aby to tím skončilo!"

"Já to chápu, ale přece jsme do toho šli právě s onou myšlenkou nebo ne?" Přál si vidět její tvář, aby z ní mohl něco vyčíst.

Konečně se na něj otočila, mračila se. "Co z toho vlastně máš, Draco? Jedna noc a konec? To ti stačí?"


Její rozčilení ho mátlo a děsilo zároveň, nejvíc proto, že na takové otázky neměl odpovědi. Poprvé v životě si dovolil nepřemýšlet, řekl to první, co mu přišlo na jazyk. "Já si jen přál být chvíli šťastný..."

Hleděli si navzájem do očí, teplý karamel se vpíjel do chladivé oceli. Draco se bál její reakce. To co řekl, jakkoliv upřímně to myslel, nemohlo být více sobecké. V podstatě přiznal, že ji využil pro svůj dobrý pocit a soudě podle toho, jak ztuhla na místě, si o něm asi nekreslila zrovna pěkný obrázek.

Měsíc byl nyní přímo nad nimi a jeho svit, dopadající na kouzlem začarované šaty, jakoby rozsvítil celý vrcholek věže. "Vím, že se to teď asi nehodí," spustil opatrně, "ale v tomhle světle vypadáš vážně nádherně."

Čekala všechno, jen ne taková slova. Ani nevěděla jak, najednou se usmívala. Radost, kterou v ní jeho lichotka vyvolala, si zkrátka musela vydobýt cestu ven.

Stáli od sebe asi dva metry a poprvé za dobu, co osaměli, v sobě Draco sebral odvahu a přistoupil k ní blíž. "Zlobíš se na mě?" zajímal se.

Zavrtěla hlavou. "Není to tvoje chyba," konstatovala prostě.

"Není?" odvětil pochybovačně.

Povzdychla si, neměla zrovna náladu vysvětlovat mu své pocity, ani ona sama je totiž tak úplně nechápala. "Ztrácíme čas tím, že řešíme předem hotovou věc," usoudila.

Měla pravdu, věděl to. Mávnutím hůlky k nim přesunul širokou lavici, která původně stála u zdi. "Pokud tu hodláme zůstat, bude asi lepší si sednout."

Poděkovala mu nenápadným pousmáním a pak se posadila. Pohled dolů z věže stál opravdu za to, pozemky hradu měli jako na dlani a k tomu byli blízko ke hvězdám.

"Jaké je tvé oblíbené místo? Myslím tady v Bradavicích," chtěl vědět.

Svou otázkou ji trochu zaskočil, přerušil totiž zmatený tok myšlenek prohánějící se její hlavou. "O tom jsem nikdy nepřemýšlela," přiznala. Podívala se na něj, ale on hleděl kamsi do dálky. V obličeji neměl žádný z výrazů, které na něm běžně vídávala.

"Já mám rád Velkou síň," nepřítomně si odpověděl na vlastní otázku. "Líbí se mi, když je plná lidí a světla, stoly se prohýbají pod náloží jídel a nad námi se vznáší hořící svíce."

"Proč mi to říkáš?" zareagovala na jeho zasněné svěření. "Nechápej mě špatně, vážím si toho, ale i tak by mě zajímalo, co tě to popadlo." Připadala si jako v jiném světě, když jí to povídal. Tak nějak vytušila, že Draco nepatřil zrovna k lidem, kteří by o svých pocitech běžně mluvili.

"Je spousta věcí, které v sobě držím a nepouštím je na povrch, sžírá mě to. Rád bych se ti s některými z nich svěřil, pokud ti to nevadí," potvrdil její teorii.

Zdálo se jí, jako by jeho hlas, stejný hlas, který denně produkoval desítky sprostých urážek, tehdy na té věži slyšela poprvé.

"Asi mám nejraději naši společenskou místnost," vypustila z úst, aniž by k tomu mozek dal povel. "Miluju zvuk ohně v krbu, ty červené sedačky a večery strávené nad knihami..."

Při jejím popisu nebelvírských komnat se nevědomky usmíval. "To je hezké," okomentoval to stručně. "Chybí ti rodina?"

Připadala si nepatřičně, vedla nezávaznou konverzaci s pohledným, tak trochu zlým Zmijozelem a co hůř, její srdce při každém zájmu z jeho strany trochu poskočilo. "Jistěže ano, tobě snad ne?" pokusila se převést pozornost k němu.

Trochu si odfrkl, takovou reakci míval pokaždé, když si vzpomněl na svého otce. "Vlastně ani nevím," přiznal upřímně. "Moji rodiče jsou to poslední, o čem bych teď chtěl mluvit."

Ačkoliv ji tohle téma zajímalo, rozhodně ho nechtěla nutit o tom hovořit, a tak kvapně prohodila: "Co bys tedy rád probral?"


Cítila, že se na ni podíval, ale raději svůj zrak urputně směřovala k jedné obzvlášť zářivé hvězdě. "Chci tě poznat takovou, jakou tě znají Potter s Weasleym," slyšela ho říkat. Najednou měla sucho v puse a navzdory zimě panující kolem nich, také zpocené dlaně.

"Taková jsem právě teď," zamumlala a pak mu po dlouhé chvíli začala opětovat upřený pohled, "měl bys vědět, že já se nikdy nepřetvařuju. Každou vteřinu, kterou jsme spolu strávili, jsem byla sama sebou, přesně tou ošklivou holkou, kterou si vždycky tolik nenáviděl."

Její slova, vyslovená s tak strohou upřímností, mu brala dech a zároveň ho bodala do srdce. Viděl všechnu tu bolest skrytou za její rádoby klidnou tváří. Najednou pochopil, jak moc jí jeho urážky ubližovaly. "Mrzí mě to, vážně. Není nic, čím bych svoje chování mohl vzít zpět, ale měla bys vědět, že jsem si nikdy, ani na jedinou chvíli, nemyslel, že jsi ošklivá." Pozorně sledoval, jak sebou během jeho přiznání párkrát škubnula. "Je ti zima? Chceš jít dovnitř?" staral se, ale ona to ignorovala.

"Proč si to dělal?" vypadlo z ní trochu plačtivě. "Proč si mě nenechal být?"

"Nemohl jsem," vydechl okamžitě. To poslední, co by v ten okamžik dokázal snést, byl její smutek.

"Nemohl?!" zopakovala po něm nevěřícně.

"Copak to pořád nechápeš? Přitahovalas mě k sobě a já se musel bránit! Přiznávám, zvolil jsem vážně ten nejhorší možný způsob, ale uznej sama, my dva bychom neměli žádnou budoucnost." Jakmile skončil, Hermiona se prudce nadechla a pak přestala na čas dýchat úplně. Vypadala jako tehdy v druhém ročníku, kdy ji baziliškův pohled proměnil v kámen.

Draco se nepokoušel říci nic dalšího, věděl, že toho na ni muselo být krapet moc, a tak pouze trpělivě vyčkával chvíle, kdy opět sama promluví. Zatím na něj neposlala žádnou zakázanou kletbu, což se zdálo jako dobré znamení.

"Máš rád pohádky?" zeptala se znenadání.

Přišlo mu to jako nanejvýš podivná otázka, ale s radostí na ni odpověděl: "Moc jsem jich neslyšel, abych pravdu řekl. Těžko říct, proč tě to zajímá?"

"Jako malá holka, jsem měla moc ráda jednu mudlovskou pohádku," sdělila mu polohlasem a hrála si přitom s prsty.

"O čem byla?" Napětí předchozího vážného rozhovoru se pomalu vytrácelo.

"O jedné dívce s velice smutným osudem, která musela celé dny snášet nadávky a ponížení, byla služkou ve svém vlastním domě." Jak mu to tak vyprávěla, úplně zapomněla na všechno špatné, co je dva čekalo, soustředila se pouze na ten příběh. "Její nevlastní matka se svými dcerami jí dělali peklo na zemi, div se z toho nezbláznila..."

"To nevypadá na veselou pohádku," konstatoval zamyšleně.

"Počkej si," napomenula ho s lehkým úsměvem. "Jelikož ta dívka musela často uklízet, mívala špinavou tvář, a proto jí přezdívali Popelka. Jednoho dne pozval princ z nedalekého království ty tři ďáblice na ples, kde si měl vybrat budoucí královnu."

Napjatě poslouchal, kam to povede a neodpustil si poznámku: "Ples? To mi něco připomíná..."

"Malfoyi, mohl bys chvíli mlčet?" pokárala ho znovu a tentokrát ho i žďuchla do ramene.

"Promiň, pokračuj," vyzval ji.

"Samozřejmě, Popelka měla zakázáno tam jít, a aby si to macecha pojistila, zničila její jediné šaty po matce. Chvíli to vypadalo vážně beznadějně, ale objevila se víla kmotřička a až do půlnoci Popelce přičarovala krásné šaty i kočár s kočím." Zprvu si nebyla jistá, zda by mu to měla vyprávět, ale pozornost, se kterou visel na každém jejím slově, ji utvrzovala v tom, že ho to vážně zajímalo. Na okamžik zmlkla, aby si rozmyslela, jak příběh co nejstručněji dokončit.

"Co bylo dál?" vypadlo z něj okamžitě.

Tehdy ji napadlo něco bláznivého. "Dej mi ruku," vyzvala ho klidně. Stálo ho to pár zmatených pohledů, ale nakonec udělal, co po něm chtěla. Hermiona jej vzala za zápěstí a opatrně otočila jeho ruku dlaní vzhůru. Pak, když už se tvářil vážně skepticky, přiložila k jeho dlani tu svou. Vedle jeho dlouhých prstů, vypadaly ty její jako prsty dítěte.


"Máš malou ruku," řekl na to potichu.

"Ne, to ty ji máš velkou," nedala se.

"Dopovíš mi tu pohádku?" Stále svou dlaň nestáhl zpět, právě naopak, propletl své prsty s jejími v důvěrném gestu.

Srdce jí uhánělo jako o závod, když se nadechovala k pokračování. "Když Popelka dorazila na ples, princ ji zpozoroval. Nikdy neviděl krásnější dívku a téměř ihned se do ní zamiloval. Tančili spolu celý večer, až do půlnoci. S úderem dvanácté kouzlo pominulo. Naštěstí se Popelce povedlo utéct, ještě než spatřil její ušmudlanou tvář. Princi po ní zůstal pouze jeden jediný střevíček, za to tak malý, že nikomu jinému nemohl padnout."

Za celou dobu Hermionina vyprávění, nepouštěl Draco její prsty a palcem něžně kroužil po hřbetě její ruky. Bylo to téměř jako by se dostala do své pohádky. Chvěl se jí hlas, když ten příběh dokončovala. "Princ prohledal všechny domy v království a přinutil každou ženu i dívku, aby si ten střevíc vyzkoušela, až ji nakonec skutečně našel. Ačkoliv byla celá špinavá od prachu, byla to ona, dívka jeho snů a on si ji vzal za ženu."

S koncem pohádky, se znovu vrátila do reality. Draco Malfoy seděl tak blízko vedle ní, že si mohla prohlédnout každý rys v jeho tváři. Své hluboké modré oči směřoval na jejich stále spojené ruce a koutek úst měl pozdvižen v úšklebku. "Co bylo pak?"

Polkla. "Žili šťastně až do smrti..."

Aniž by cokoliv řekl, chytil i její druhou ruku a chvilku si s ní zamyšleně pohrával. Tou pohádkou mu toho o sobě prozradila víc, než vůbec tušila. "Šťastné konce ale nejsou skutečné, víš?" prohlásil pak něžně.

Užívala si jemných dotyků jeho rukou a nevnímala, co se jí snažil sdělit. Pro ni neexistovalo nic, než oni dva a nebe plné hvězd, nebyla žádná budoucnost, v její hlavě se čas zastavil.

"Chtěl bych něco zkusit, než se kouzlo rozplyne," nadhodil, stejně měkkým hlasem jako předtím.

"Jen do toho," podpořila ho, aniž by věděla, o čem mluvil.


Vzápětí se jí zatajil dech, když se k ní pomalým pohybem naklonil. Jestliže předtím viděla každý detail jeho tváře, nebylo to nic v porovnání s tím, co přišlo.

Zavřela oči, aby se jí z toho nezamotala hlava. Jeho dech ji šimral na tváři, cítila, jak se blížil, až si nakonec jeho rty našly ty její.

Poprvé za celý svůj život měla v hlavě prázdno, veškeré myšlenky se rozutekly kamsi do neznáma a jediné, co dokázala vnímat, byl jeho polibek. Ruka jí automaticky vylétla k němu do vlasů a na zátylek, jak se ho k sobě snažila přitáhnout blíž.

Ani Draco nebyl zcela připraven na pocity, které se s jeho činem dostavily. Prohloubil jejich polibek, líbal ji bezostyšně a s vášní, o které netušil, že ji v sobě má. Zbožňoval způsob, jakým se její měkké rty poddávaly těm jeho. Hermiona byla jeho princeznou, nic jiného vědět nepotřeboval.

Podařilo se jim od sebe odtrhnout, až když hodiny nad nimi začaly odbíjet půlnoc.

"Kouzlo skončilo," zašeptala mu do ucha. Stále ho přitom jemně hladila po vlasech a krku.

Jakmile ale hlasité zvuky zvonu ustaly, nebylo už na věži živé duše. Skoro by se dalo říci - zazvonil zvonec a pohádky byl konec.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Sčítání lidu:

Byl/a jsem tu :)

Komentáře

1 enytaly | 20. listopadu 2016 v 1:59 | Reagovat

Doufám, že to není konec :-D Doufám, že to bude mít pokračování, protože je to super! (P.S. Myslím to vážně, protože já komentáře normálně zásadně nepíšu :-) )

2 Bori | 20. listopadu 2016 v 8:52 | Reagovat

Moc pěkná povídka, taky doufám v pokračování ;) Bori

3 Bbb | 20. listopadu 2016 v 15:55 | Reagovat

Kdybys to teď ukončila, tak... by to bylo smutný... pro mě. :-(

4 nena | 21. listopadu 2016 v 14:22 | Reagovat

ohromná poviedka, myslím, že prvá, ktorú som začala na tomto blogu čítať. :) Rovnako ako ostatní pevne verím, že to nie je koniec, pretože spísať čo bolo nasledujúce dni si to priam pýta :) takže sa teším :))

5 Thalia | 21. listopadu 2016 v 22:55 | Reagovat

Pane bože je to tak doknalí a doufám že to nesknčilo. Takže se těším na další kapitolu. :-D

6 Zuzka | 22. listopadu 2016 v 21:36 | Reagovat

Nádhera... :-) Povídka mi už moc chyběla, jsem moc ráda, že v ní pokračuješ... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama