Desátá kapitola {V bezpečí stínu} - Teď nebo nikdy

13. listopadu 2016 v 0:02 | Rosalie D. ~ |  V bezpečí stínu

Po nepříliš rozměrném obýváku zběsile poletovalo oblečení. Hermiona stála u své skříně a bez obtíží kouzly posílala svršky do kufru, který stál rozložený uprostřed pokoje.

Draco naproti tomu seděl rozvalený na gauči, s máslovým ležákem v ruce a líně pozoroval, jak jednotlivé kusy prádla postupně opouštějí Hermioninu ložnici a přistávají v obrovském zavazadle.

Přestože spory mezi nimi za posledních několik dní zcela vymizely, zůstávala oběma zdravá dávka soukromí v podobě oddělených ložnic. Od noci, kdy si Hermiona omylem spletla postele, uplynul týden a zatím ani jeden z nich neměl náladu o tom mluvit.

"Poslyš, Grangerová," spustil blonďák náhle, přičemž si pořádně zavdal lahodného nápoje, "proč si vlastně nevezmeš něco menšího?" Upíral pohled na komínek oblečení, ladně se hromadící přímo před ním.

Hlava plná rozčepýřených kudrlin se v odpověď objevila ve dveřích. "Menšího?" procedila mezi zuby se zřetelným podrážděním v hlase.

"No však víš, nějaký kufr, který nevypadá, že by zvládnul pojmout hipogryfa…" Poukázal rukou na nemalé rozměry objemné krabice.

Nasupeně si odfoukla pramen vlasů z očí. "Spousta řečí, ale pomoc žádná! To je ti podobné!"

"Jsem zkrátka úžasný," zazubil se na ni. Její zuřivé rozpoložení už ho nevyvádělo z míry ani zdaleka tolik, co dřív.

Měla sto chutí vypláznout na něj jazyk jako malé dítě, ale dovedla se ovládnout. Nedala mu žádnou odpověď a raději se vrátila k nudné činnosti v podobě balení věcí.


"Ty, Grangerová," ozvalo se opět po chvíli z obýváku.

Povzdechla si dost nahlas na to, aby ji slyšel a znovu se objevila mezi dveřmi. "Co je zas?"

Draco se nakláněl nad jejím oblečením a svíral v ruce krajkové spodní prádlo. "K čemu ti na služební cestě bude tohle?" zeptal se drze.

Během několika krátkých okamžiků celá zrudla, a kdyby mohla očima metat jiskry, hořely by Malfoyovi už dávno kalhoty.

"Ty grázle Zmijozelskej!" zaječela nepřirozeně přeskakujícím hlasem.

Jeho výstup měl kýžené následky. Ihned zapomněla, že byla zrovna v plném pracovním nasazení a rychlými skoky se vrhla po svém spolubydlícím. Díky mnoha letem hraní famfrpálu se jejímu vzteklému útoku bez menších potíží vyhnul.

"Dej mi to!" vykřikla a znovu se po něm vrhla. Jelikož se odrazila nohama od pohovky a lehkomyslně skočila přes její opěradlo, nezbývalo Dracovi nic jiného než ji zachytit, nechtěl-li, aby si ublížila.

"Ahaa!" zvolala vítězoslavně, když se oba zřítili k zemi.

"Seš šílená!" obvinil ji Malfoy. Rozplácnul se na parkety zády napřed připomínajíc palačinku a Hermiona přistála obkročmo na něm.

"Věděla jsem, že máš v sobě záchranářské pudy," konstatovala potěšeně.

"Budu mít modřinu!"

"Aspoň se pro příště poučíš nesahat na cizí majetek," řekla se spokojeným úsměvem. Než stihl cokoliv odvětit, vlepila mu rychlou pusu na nos a spolu s ukořistěným kouskem prádla se odebrala pokračovat v činnosti.

Vyvedla ho z míry natolik, že tam ještě řádnou chvíli ležel. "Opovaž se znovu dotknout mého kufru!" zaslechl vzdáleně její hlas.

S úšklebkem se zaposlouchal do svištění, které vydávalo oblečení plující vzduchem. Představa následujících dní strávených bez ní mu připadala zvláštní. Zvykl si na to, že v bytě nebydlel sám a ačkoliv mu to přišlo absurdní, zvykl si i na Hermionu Grangerovou. Dokázala v něm probouzet dobré vlastnosti, dělala z něj muže, kterým se vždy toužil stát a on si víc než cokoliv jiného přál jí to oplatit.

"Draco!" ozvalo se jeho jméno už potřetí v řadě a vzápětí nad sebou spatřil její tvář. "Hodláš se z té podlahy zvednout ještě dneska?"

S úšklebkem pro něj tak typickým se pomalu sebral. "Potřebuješ mě snad k něčemu?"

"Když o tom mluvíš, vlastně ano," nadhodila tajemně. Obešla pohovku a postavila se před něj s podivným pohledem v očích, čímž ho trochu vyvedla z míry. Zároveň s tím položila ruku na jeho hruď, kde ho provokativně hladila.

"A co to má být, drahoušku?" napojil se na její nepochopitelnou vlnu, aby snad nezůstal pozadu.

Netrvalo dlouho a její vážný výraz zcela zmizel v záchvatu smíchu, který ji následně popadl. Sotva se mohla nadechnout, jak moc se smála. "Měl by ses teď vidět," podařilo se jí vykuckat.

Draco sice předstíral uraženost, ale ve skutečnosti miloval její smích, a tak mu ani moc nevadilo, když si z něj střílela. "Tak co chceš, Grangerová?"

"Sepsala jsem ti seznam domácích prací, které bych ocenila, kdybys splnil, zatímco budu pryč," prohlásila naprosto neochvějně.

Znechuceně si změřil hustě popsaný list papíru, který mu vrazila do ruky. "A to je všechno? Žádné slzy ani smutná slova?" zeptal se pohoršeně.

Náhle její chichotání utichlo, napjatě k němu vzhlédla. "Budeš mi chybět," ujistila ho zcela vážně. Dlaň měla stále přitisklou na jeho košili, tentokrát mu to však přišlo jako zcela odlišný dotek.

Objal ji. "Však se brzo vrátíš, navíc za oceánem nutně musejí vidět, jak se dělá pravá novinařina." Přitulila se k němu blíž.

"Já vím… Ale mám strach být sama." Byly časy, kdy by se styděla před ním něco takového přiznat, ovšem ty byly dávno pryč. Neexistoval nikdo, komu by se svěřila raději a on to také dobře věděl.

"Kdyby něco, pošleš mi sovu, platí?" zašeptal, jeho hlas ho přitom lehce zradil.

Mlčky mu na otázku přikývla, zatímco přemýšlela o tom, jak rychle dokázali přejít od žertování k naprosté upřímnosti. "Už musím," řekla pak posmutněle.

Věnoval jí ještě jeden povzbudivý pohled předtím, než se otočila na místě a i se svým zavazadlem se přemístila. Měl dojem, jakoby mu chtěla ještě něco říct, ale na poslední chvíli si to rozmyslela.

Osaměl… Onen pocit se mu rozprostřel po těle jako ledové kapky vody v zimním dešti. Připadalo mu to zvláštní a děsivé zároveň, jako kdyby slunce na obloze najednou zalezlo. Rukama si objal hruď a následně sám sebe několikrát mentálně sepsul. Malfoyům přece nevadí samota!

Ten den měl sice na práci všelijaké papírování, ale všechna lejstra světa mu najednou připadala bezvýznamná. Místo toho, aby se na ně vrhnul, jak měl původně v plánu, přistoupil k oknu a zamyšleně sledoval lidi na ulici.

Vzhledem k časné ranní hodině byly chodníky i silnice v plném provozu. Obyvatelé Londýna, ať už se jednalo o mudly či kouzelníky, spěchali do svých zaměstnání, jako by jim šlo o život. Krátce zatoužil po tom vést také normální život.

Netrvalo dlouho, než ho zírání ven přestalo bavit a on se vzpamatoval ze záchvatu slabosti, který na chvíli okupoval jeho bytí. Uvědomil si, že v ruce stále svírá papír s instrukcemi od Hermiony.

"Zamést a vytřít podlahu, pověsit prádlo, zalévat květiny, vynést koš…" Jak tak očima přelétal její pokyny, nemohl jinak, než se usmívat. Přál si normální život a tady ho měl, tedy alespoň přibližně.

Draco Malfoy, kterým dříve býval by se nikdy nesnížil k výkonu domácích prací a už vůbec ne proto, aby tím potěšil dívku z mudlovské rodiny. Draco Malfoy, kterým se díky soužití s onou dívkou stal, se nad seznamem pouze krátce pozastavil a pak se rozhodl začít se zarovnáváním nádobí.

Čas trávený bez Hermiony ho nutil k přemýšlení. Proč mu jen tolik chyběla? Bylo v tom snad něco víc než přátelství? Proč měl pořád nutkání o ni pečovat a co by měl učinit, aby se o ni neustále nestrachoval? Všechny tyto otázky mu vyvstávaly na mysli, zatímco nepřítomně utíral jeden talíř za druhým - ani ho nenapadlo použít na to kouzlo.

Ze zatmění mozku ho o chvíli později probral zvuk zvonku. Neohrabaně si utřel ruce do tepláků a odebral se ke dveřím, kde ho překvapila jeho asistentka Gigi.

"Zdravím, pane Malfoyi," vykoktala ze sebe rozpačitě. Pohled na jeho domácí oblečení ji zřejmě přiváděl do rozpaků, neboť ona sama byla oděna do dokonale padnoucího kancelářského kostýmku.

"S čím vám můžu pomoci, Georgie?" zeptal se Draco, duchem nepřítomen - jeho mysl byla stále zaseknutá u utírání nádobí.

Jestliže předtím vypadala rozpačitě, nyní to z ní přímo křičelo. "Měli jsme se dneska sejít," řekla trochu nejistě.

"Vážně?" opáčil a podrbal se na hlavě. Jediné, co si z posledního týdne dokázal vybavit, byla Hermionina rozesmátá tvář a to rozhodně nebylo dobře.

"Mám přijít jindy?" prohodila vysoká blondýnka poněkud zmateně.

"Já… Já vlastně nevím," přiznal Draco, "asi bude nejlepší, když to vyřešíme hned."

Zatímco jí pouštěl dovnitř, snažil se vzpomenout si, kdy si s ní domlouval schůzku. Neměl sebemenší chuť vyřizovat cokoliv, co se týkalo jeho nemovitostí a tak trochu doufal, že ani nebude muset. Georgia, jak jí preferoval říkat, se posadila na gauč v obýváku a on se skočil převléct do něčeho profesionálnějšího.

Při pohledu do zrcadla si nemohl nevšimnout růžového papírku, který na něm visel a doslova křičel: "Vylešti mě!", s pousmáním si ho strčil do kapsy kalhot. "Tak, co je potřeba vyřešit?" vyzvídal hned poté, co se vrátil ke své zaměstnankyni.

Celé odpoledne strávili spolu nad všemožnými papíry a Draco byl ze všeho toho podepisování a schvalování tak mimo, že na konci dne neměl sílu na nic jiného než kvalitní spánek. Přes všechnu tu práci, kterou s Georgií prošli, si stále nebyl jistý, zda ji k sobě do bytu vůbec zval.

Několik dní po sobě měl dost napilno a tak trochu mu to narušilo původní plán zahrnující domácí práce. Každý den se mu povedlo něco málo odškrtnout ze seznamu, ale stále zbývala spousta položek, na které mu nezbýval čas. Jeho instinkt mu radil, aby všechno splnil, jak nejrychleji to půjde a on si nedokázal vysvětlit proč. Šlo přece jen o otravný úklid nebo ne?

Konečně, čtyři dny po Hermionině odchodu, se přiměl dokončit, co začal - tentokrát už za pomocí hůlky. Jedním kouzlem pověsil prádlo v koupelně, zatímco druhým nutil kartáč drhnout podlahu v kuchyni. "Miluju užitečnou magii," mumlal si pro sebe zrovna v ten moment, kdy se na stolku v obýváku cosi zatřpytilo.

Nejprve tomu nevěnoval pozornost, mohlo jít jen o paprsek slunce probleskující skrz vázu s květinami, ale třpyt nabíral na intenzitě tak rychle, až to i jeho samotného vyděsilo. Přiskočil ke konferenčnímu stolu a zíral na formující se lahvičku, která se na něm postupně zjevovala, to její obsah tak zářil.

"To mě podrž!" vykřikl nahlas. Podle fosforeskující bílé hmoty vznášející se ve skleněné nádobce se jednalo o vzpomínku. Opatrně ji uchopil do rukou a prohlížel si ji proti světlu, vypadala nádherně. Netroufal si hádat, co se v ní skrývalo a o to víc byl nedočkavý to zjistit.

Ve svém londýnském bytě naneštěstí neuchovával příliš magických předmětů, a tak se musel přemístit do Malfoy Manor, aby tam mohl využít myslánku. Skřítci mu jako vždy nadšeně vyběhli naproti a se stejným zápalem pak pro něj vyhledali rodinné dědictví v podobě krásně zdobené kamenné misky.

Postavil se nad myslánku, v ruce svíral mihotající se vzpomínku a najednou v sobě nedokázal sebrat dost odvahy. Bylo mu celkem jasné, do čí paměti zanedlouho zavítá, ale už zdaleka si nebyl jistý, zda ho to nevyvede z míry. Umíral zvědavostí zjistit, co mu Hermiona chtěla ukázat, přesto mu dost dlouho trvalo odzátkovat lahvičku a vylít její obsah do myslánky.

Hermionina vzpomínka se vlnila v misce, zářila jako ten nejčistší sníh a vyzývala ho k návštěvě. Pomalu se sklonil k hladině, zblízka hleděl na její vlnící se povrch, až nakonec neodolal a ponořil svůj obličej do víru minulosti.

Jakmile přistál nohama na zemi, ihned se rozhlédl kolem sebe - to místo okamžitě poznal. Tvář mu zalil ledový pot, neboť se nacházel uprostřed pohřebiště bratrů Peverellových, tedy na místě, kde Smrtijedi za války zaútočili na Pottera a jeho partu.

Atmosféra toho místa ho okamžitě dohnala a vyrazila mu dech. Bylo to, jakoby se vrátil zpátky do boje, zpátky na temnou stranu, ačkoliv si v koutku mysli jasně uvědomoval, že se nachází v pouhé vzpomínce.

Okolo něj se hromadily postavy v černých pláštích, které si stále dokázal vybavit s děsivou přesností. Obklopovaly ho, chytaly ho do pasti a on tušil, že tam jistě nečíhají na něj. Ozvalo se hlasité "prásk" a pak se rozpoutalo doslova peklo.

Kletby začaly lítat ze všech stran, vytvářely skutečný ohňostroj smrti, v němž se téměř nedalo prokličkovat. Naštěstí pro něj byl pouhým hostem v Hermionině paměti, a tak se nemusel krýt. Rozhlížel se kolem dokola a snažil se očima zaměřit ženskou postavu, jejíž bezpečí bylo nyní značně ohroženo.

Viděl Pottera s Weasleym v zápalu boje a proti nim nejméně tucet Smrtijedů, kteří si nebrali servítky. Proč s nimi Hermiona nebyla? Běhal po bojišti, kličkoval mezi sloupy jako zběsilý, dokud ji nenašel krčit se u jednoho z nich. Držela se za hlavu, z níž jí potůčkem stékala jasně rudá krev. Zhrozil se nad jejím zuboženým stavem, vypadala tak zranitelně!

Natáhl k ní ruce, aby ji mohl sevřít v náručí a až příliš pozdě si uvědomil, že nemůže nic dělat. Nemohla tam takhle zůstat, dříve nebo později na ni někdo musel narazit! Pokoušel se s ní mluvit, z plných plic křičel, ať se sebere a uteče, ať si zachrání život, ale to by nebyla ona, nemohla tam nechat své přátele.

Příliš brzo si všiml temné svalnaté postavy, která se k ní přiblížila zezadu a pak ji surově uchopila pod krkem. "Drž hubu nebo chcípneš!" prohlásil ten chlap nemilosrdně. Zvuk jeho hlasu bodal jako ostří nože a Dracovi zněl neuvěřitelně povědomě.

Vlekl ji pryč, a ačkoliv se tomu Draco snažil všemožně zabránit, neměl ve vzpomínce vůbec žádnou moc. Začínal vidět rudě, když sledoval, s jakou neuvěřitelnou krutostí ten chlap zacházel s Hermioniným křehkým tělem. Přestože věděl, jak zbytečné to je, znovu a znovu se ho pokoušel od ní odtrhnout.

Zatímco ostatní Smrtijedi o kus dál bojovali s Potterem, tenhle nelidský červ měl v plánu jiné věci. Umlčel ji kouzlem a pak z ní strhával kusy oblečení. Byla už tak dost slabá a zraněná, ale on na to vůbec nedbal - byl hrubý, počínal si přímo odporně.

Draco se na to nemohl dívat. Slyšel ji křičet, ačkoliv z jejích úst nevycházel žádný zvuk a to ho mučilo. Zakryl si oči, ze kterých mu tekly slzy vzteku smíchaného s bolestí, a bezduše naslouchal ďábelskému hlasu linoucímu se z hrdla onoho násilníka.

Zapřísahal se, že si ho zapíše do živoucí paměti a neustane, dokud nebude s to přiřadit si onen odporný hlas k příslušnému majiteli. Musel ho najít, musel ho zničit!

"Jen sebou nemel, ty malá svině, akorát mě nasereš," pronesl muž v kápi tvrdě. Samozřejmě mu nebylo vidět do obličeje, neboť Hermiona rysy jeho tváře neznala, přesto si byl Draco víc než kdy předtím jistý - toho chlapa znal!

Přál si, aby se mohl přemístit, aby ta vzpomínka skončila a on už nemusel trpět spolu s ní. Pohled na čin, který ji navždy poznamenal, se mu hnusil. Nedivil se tomu, jaká troska se z ní stala, ani tomu, že tehdy málem skočila ze střechy.

Jakmile se mu podařilo odtamtud dostat, zhroutil se na podlahu jako hromádka neštěstí. Tak dlouho toužil dozvědět se její velké tajemství a teď, když ho věděl, sžíralo ho to k zbláznění. Hermiona se vždy zdála být tak silná, že si nikdy neuvědomil, jak křehkou bytostí ve skutečnosti byla. Celé ty roky se schovávala za maskou jistoty a hrané nezranitelnosti a přitom vevnitř pomalu umírala.

Sebral se z podlahy, před očima stále mžitky. Musel ji vidět, musel vědět, že je v pořádku! Téměř šílel nedočkavostí spatřit její tvář. "Jedničko!" zařval nepříčetně.

Skřítek se zjevil během několika vteřin, pro Draca dlouhých jako celá věčnost. "Ano, pane?"

"Najdi Hermionu, hned!" zařval, aniž by se ovládal. Byl vzteky bez sebe, nemohl přemýšlet, nemohl se na nic soustředit a v hlavě stále slyšel ten proradný zlomyslný hlas. Proč si jen od ní nevzal tu zpropadenou hotelovou adresu?!

Nemohl zůstat v Malfoy Manor, pohled na tamější zdi mu připomínal válku a to bylo to poslední, co v té chvíli dokázal snést. Přemístil se zpátky do svého bytu, věděl, že tam by ho měl skřítek bez problémů najít.

Něco bylo jinak, poznal to hned, jak vkročil dovnitř. Atmosféra samoty, která se tam za posledních pár dní usadila, se vypařila a místo ní prostor v bytě vyplnila známá vůně - její vůně. Vehnal se do obývacího pokoje jako šílenec.

Hermiona dorazila domů teprve před několika minutami, soudě podle kufrů ledabyle pohozených na zemi. Stála k němu zády, očividně zaměstnaná pohledem z okna. Zastavil se na místě, najednou si nebyl jist tím, co by měl udělat. Toužil po tom jít k ní, ale nechtěl ji zbytečně vyděsit.

"Takže," vydechla tiše, "teď to víš." Slyšel všechnu tu bolest skrytou za jejími slovy.

"Otoč se na mě." V jeho prosbě zas zněl strach smíšený se vztekem.

Hypnotizoval očima její postavu, visel na ní pohledem, a když konečně po dlouhých dnech spatřil její pohled, už chápal, kde se brala všechna ta bolest v něm ukrytá. "Moc mě to mrzí," konstatoval pevně, snažil se být silný za ně za oba.

"Přála bych si, aby se to nikdy nestalo." Třásl se jí hlas a zdálo se, že se co nevidět rozpláče.

Nemohl už více stát na místě, musel překonat ten přílišný prostor mezi nimi, aby ji sevřel v náručí. Držel ji jako by byla ten nejcennější poklad, čímž pro něj v podstatě také byla. Tehdy si poprvé uvědomil, jak moc se na ni těšil a jaká byla příčina jeho zájmu o ni. Miloval ji.

"Slibuju ti, že to takhle nenechám," zašeptal do ticha, přerušovaného jen jejími tichými vzlyky. "Už na to nejsi sama, Hermiono a taky už nikdy nebudeš."

"Nehnusím se ti teď?" Jakmile tu otázku položila, jemně si odtáhl její obličej ze své hrudi, aby do něj mohl pohledět.

"Jak bys vůbec mohla? To on se mi hnusí!" Všímal si jemných pih na jejím nose i slz hromadících se na řasách. "Bude to v pořádku, postarám se o to, aby bylo," ujišťoval ji.

"Já vím, že ty to dokážeš spravit." Usmála se na něj a to ho nabilo tolik potřebnou energií.

Pohladil ji po tváři. "O to se s tebou klidně vsadím."

Vážnost situace náhle přerušila maličká groteskní postavička, která se zjevila u jejich nohou. Domácí skřítek Jednička se hluboce ukláněl a u toho překotně drmolil: "Má paní, promiňte mi za to vyrušení, ale pan Malfoy se bez Vás neobejde."

Draco se ušklíbl. "Já jsem tady taky."

"Jednička se moc omlouvá, pane," pískl na to skřítek.

Hermioně chvíli jen cukaly koutky a pak už se neudržela a té ztřeštěné výměně názorů se zasmála. "Tak ty se beze mě neobejdeš?" zeptala se pak Draca žertovně.

Měl v plánu odpovědět v tom samém duchu, jenže zvuk jejího smíchu ho přinutil říct pravdu. "Přesně tak," prohlásil zcela upřímně.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Sčítání lidu:

Byl/a jsem tu :)

Komentáře

1 Peťa | 14. listopadu 2016 v 12:39 | Reagovat

Zrovna dneska mě napadlo, jestli už nevyšlo pokračování.* :-) Je to paráda O_O

2 Bbb | 14. listopadu 2016 v 19:51 | Reagovat

Díky!!!!!
K fanfiction utíkám v těch chvílích, kdy už se nemám co učit a venku je už moc tma na procházku. Děkuju ještě jednou. Tenhle pár miluju... :-)

3 katie | 15. listopadu 2016 v 10:00 | Reagovat

Vítej zpět:) jsem moc rada že zase píšeš! Potřebuju tě, tvoje uzasny povidky jsou muj unik z reality. Opet uzasna kapitola. Netrpělivě cekam na dalsi

4 nena | 15. listopadu 2016 v 20:34 | Reagovat

Tento pár milujem, v poslednej dobe ich vyhľadávam často :) myslím, že už som obehla všetky poviedky na tomto blogu (teda myslím, že všetky), takže nový diel ma veľmi potešil. Je to úžasná poviedka :) Ďakujem za novú časť, bola úžasná, teším sa na ďalšiu, teda až zas budeš mať chuť písať ;)

5 agata | 16. listopadu 2016 v 14:15 | Reagovat

Hurá, kapča!! A perfektní! To jsem si zase pošmákla! Jestli tak fajn píšeš, jenom když jsi dostatečně odpočinutá, tak ti tímto přikazuji dostatečně odpočívat pokud možno co nejčastěji!/jo jo, to by bral každý,kdyby to šlo, já vím/
Kdo jí to ublížil? Draco ho možná poznal po hlase, že? Akorát mu asi ještě potrvá, než si vzpomene. Ale jestli už ten prasák nežije, nic nenadělá. Jenom se může pokusit Hermioně ukázat, že sex z lásky je o něčem jiném. To ale nebude myslím tak jednoduché. Jestli to zvorá a vyděsí ji, tak mu uteče a bude to v kopru.
Děkuji a moc se těším na další!!
/ ale jen po dostatečném odpočinku :-)  :-)  :-)  :-)  :-) j ;-) ;-)  ;-)  :-P

6 Klaruška | 16. listopadu 2016 v 22:47 | Reagovat

Super!Strašně jsem se těšila na další kapitolu jsem neskutečně vděčná za další díl a už se nemůžu dočkat pokračování :-)

7 maky | 18. listopadu 2016 v 9:14 | Reagovat

Na tuhle dokonalost se vyplatilo čekat❤

8 :-) | 22. listopadu 2016 v 16:00 | Reagovat

Je to úžasné :-) už nemohu dočkat další kapitoly.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama