Listopad 2016

Kdyby Kruma nebylo... 7/?

21. listopadu 2016 v 23:54 | Rosalie D. ~ |  Kdyby Kruma nebylo...
No samozřejmě jsem to nemohla tak blbě ukončit, to dá rozum! Přináším vám novou kapitolu už dnes, protože v následujících dnech budu nejspíš brutálně vytížená. Opravdu jsem se snažila, aby to bylo co nejlepší, ale jsem poslední dobou dost unavená, tak na to prosím při čtení myslete. Jo a jinak, tahle povídka je oficiálně povídkou kapitolovou! :)

PS: Děkuji Vám za vaši úžasnou podporu a čas, který jste mi poskytly, moc si toho vážím! Pokud mě škola nezabije, budu se snažit přidávat, co to půjde <3


Hermionu probudily sluneční paprsky jasného zimního rána. Obvykle ihned vyskočila z postele, aby toho za den stihla co nejvíce, tentokrát se ale převalila na druhý bok a znovu zavřela oči. Dýchala zhluboka, ve snaze nasát čerstvý ledový vzduch, který do ložnice pronikal otevřeným oknem. Po pokoji se rozléhalo spokojené pochrupování ostatních děvčat, očividně stále lapených ve svých snech, některé z nich se ze spánku i sem tam chichotaly.

Nějakou dobu trvalo, než si uvědomila, co se vlastně předchozí večer dělo a že to nebyl jen sen. Jakmile jí na mysli vytanul Draco Malfoy, už nedokázala udržet oči zavřené - zrak jí okamžitě padl na plesové šaty, nedbale pověšené přes nebesa postele.

"Páni," uniklo jí z úst potichu. Ten ples naplnil všechna očekávání, dokonce i ta, o kterých ani nevěděla, že je vůbec měla, tak proč se cítila tak mizerně?

Nemohla dostat Draca z hlavy, ačkoliv se nejméně stokrát zapřísáhla na něj víckrát nepomyslet. Jak se na ni po tom všem budou dívat její spolužáci? A jak on? Vrátí se do jeho očí ten ledový pohled?

Čím více otázek si kladla, tím méně se jí chtělo vylézt z postele. Myšlenka soboty strávené v peřinách ji sice velmi lákala, ale bohužel měla spoustu práce do školy. Jen velmi nerada se posadila a pohlédla na kouzelný budík, který jí daroval Ron k loňským Vánocům. Vzpomněla si na jeho raněný výraz a víc než dřív si uvědomovala, jak moc se na ni musel zlobit. Hodiny ukazovaly sedmou ranní, což jejímu plánu tak akorát hrálo do noty.

Oblékla se a prsty prohrábla vlasy, stále natočené do pohledných kudrlin. Ušklíbla se, když objevila pár rozčepýřených kadeří - věci se pomalu vracely do starých kolejí. S povzdechem posbírala všecky učebnice potřebné ke studiu a tiše se vypařila z ložnice.

Kdyby Kruma nebylo... 6/?

19. listopadu 2016 v 2:31 | Rosalie D. ~ |  Kdyby Kruma nebylo...

Bylo už pozdě, někteří by mohli tvrdit, že až příliš pozdě. Srpek měsíce se vznášel vysoko na obloze a svým měkkým světlem ozařoval školní pozemky. Vítr se proplétal korunami stromů, hrajíc tichou melodii v souznění se smyčcovou hudbou, která se právě rozléhala hradem.

Ples na počest Turnaje tří kouzelnických škol byl v plném proudu, studenti se bavili, tančili, a sbližovali...

Téměř všichni účastníci té velkolepé slavnosti se nacházeli ve Velké síni, pár jich bylo rozptýleno v zahradách a ještě míň po školních nádvoříčkách, byl tu však pouze jeden pár, který si to všechno prohlížel z vrchu.

Hermiona a Draco opustili sál před nedlouhou chvílí. Bloudili po hradu ve snaze najít perfektní místo, a tak se nějakým záhadným způsobem ocitli na astronomické věži.

"Je to tu tak jiné než při hodinách," vydechla Hermiona. Noční vánek si pohrával s hedvábnou látkou jejích šatů.

Desátá kapitola {V bezpečí stínu} - Teď nebo nikdy

13. listopadu 2016 v 0:02 | Rosalie D. ~ |  V bezpečí stínu

Po nepříliš rozměrném obýváku zběsile poletovalo oblečení. Hermiona stála u své skříně a bez obtíží kouzly posílala svršky do kufru, který stál rozložený uprostřed pokoje.

Draco naproti tomu seděl rozvalený na gauči, s máslovým ležákem v ruce a líně pozoroval, jak jednotlivé kusy prádla postupně opouštějí Hermioninu ložnici a přistávají v obrovském zavazadle.

Přestože spory mezi nimi za posledních několik dní zcela vymizely, zůstávala oběma zdravá dávka soukromí v podobě oddělených ložnic. Od noci, kdy si Hermiona omylem spletla postele, uplynul týden a zatím ani jeden z nich neměl náladu o tom mluvit.

"Poslyš, Grangerová," spustil blonďák náhle, přičemž si pořádně zavdal lahodného nápoje, "proč si vlastně nevezmeš něco menšího?" Upíral pohled na komínek oblečení, ladně se hromadící přímo před ním.

Hlava plná rozčepýřených kudrlin se v odpověď objevila ve dveřích. "Menšího?" procedila mezi zuby se zřetelným podrážděním v hlase.

"No však víš, nějaký kufr, který nevypadá, že by zvládnul pojmout hipogryfa…" Poukázal rukou na nemalé rozměry objemné krabice.

Nasupeně si odfoukla pramen vlasů z očí. "Spousta řečí, ale pomoc žádná! To je ti podobné!"

"Jsem zkrátka úžasný," zazubil se na ni. Její zuřivé rozpoložení už ho nevyvádělo z míry ani zdaleka tolik, co dřív.

Měla sto chutí vypláznout na něj jazyk jako malé dítě, ale dovedla se ovládnout. Nedala mu žádnou odpověď a raději se vrátila k nudné činnosti v podobě balení věcí.