Cestou necestou (část třetí ♠ Jadranské pochyby)

1. srpna 2016 v 2:45 | Rosalie D. ~ |  Jednorázovky
Velkou část této kapitoly jsem napsala na dovolené u moře a dokonce prostředí, ve kterém se tato část odehrává je téměř identické s místem mého pobytu - rozflákaný hotel na pobřeží, to přece inspiruje každého ne? ;) pod text povídky přidám pro představu pár mých vlastních fotek


Třetí týden společně stanuli na zatím nejkouzelnějším místě ze všech, která měla tu čest navštívit. Na zdi jednoho překrásného domu v Chorvatsku uvrhli před několika desítkami let předci rodu Malfoyů stejné zaklínadlo, jež chránilo Hermioninu milovanou školu v Bradavicích. Mudlové procházející kolem neviděli to samé, co oči čarodějů. Když se podívali na půvaby staré budovy, spatřovali pouhopouhé trosky jakéhosi bývalého hotelu. Vzhledem k odpuzovacímu kouzlu neměl žádný obyčejný člověk chuť navštívit interiéry starobylé vilky.
Ačkoliv se nalézali v poměrně rušné lokalitě v jádru Istrie a kolem se to jen hemžilo lidmi, na ně nikdo nehleděl. Stáli na jednom z malých balkónků navržených ve starém italském slohu, sledovali všechny ty lidi pod sebou a Draco se podezřele šklebil.

"O co jde?" chtěla okamžitě vědět. Jakmile jí to celé vysvětlil, zatvářila se nadmíru užasle. S obdivem v očích si prohlížela všechno to, co mohli vidět jen oni dva a doširoka se přitom usmívala. Na rovné balkónově řešené střeše, kterou navštívili krátce poté, je čekalo menší překvapení v podobě racků sedících na nejrůznějších ozdobných vyvýšeninách. Vydávali hlasité spokojené zvuky a naprosto je ignorovali.
"Tento dům není zas tak veliký," začal náhle Draco nepřístupně, "vyznáš se tu brzy i sama." Odešel, aniž by ji nechal odpovědět.
S okázalým povzdechem přešla k zábradlí, o které se opřela. Pohled na moře ji pokaždé dokázal nadmíru uchvátit. Někdy si přála býti umělcem, jen aby dovedla zachytit půvaby a nejrůznější barevné odlesky tetelící se vody. Zaposlouchala se do šumění vln a hlasů patřících lidem procházejícím pod ní, při čemž jí společnost dělal pouze nejodvážnější z racků. Všichni ostatní krom něho ji bez váhání opustili, ale on na její přítomnost zjevně nehodlal brát ohledy. Líně si protáhl křídla a úkosem na ni pohlédl, jakoby čekal, že jej přišla zaúkolovat. Pomalu se k němu blížila v očekávání zběsilého odletu, on se však ani nepohnul. Došla tedy až k jeho místu a neobratně natáhla ruku. Chvilku zjevně zvažoval, zda by nebylo lepší ji klovnout, nedůvěřivě na ni zahlížel, ale nakonec přece jen smířlivě natáhl nožku.
"Ty jsi poštovní racek?" zvolala nanejvýš překvapeně. Prohlížel si ji se stejným odporem jako dosud, avšak stále jí nanejvýš očividně nabízel své služby.
Pohladila svého jediného společníka po hlavě a znovu se ztratila ve vlastních představách vyvolaných šuměním nezkrotného oceánu.
Ať už ale stražila uši sebevíc, nezaslechla jediný zvuk svědčící o Dracově pobytu v domě. Nechápala, proč se stále tak urputně snažil vyhnout se její přítomnosti. Trávili spolu třetí počínající týden a v jeho chování spatřovala pouze menší změny a to ještě velice zřídka. Nemohla by říci, že jí takový přístup nemrzel. Jistěže ho nenáviděla a nebyl to zrovna její přítel, nicméně beznadějně se toužila dostat pod chladnou slupku, kterou se neustále maskoval. Byla v hloubi duše přesvědčená, že se Draco válkou skutečně změnil a hodlala tomu přijít na kloub za každou cenu.
Opustila tedy ignorantsky se tvářícího racka, jehož svým odchodem nemálo potěšila a vydala se hledat někdejšího nenáviděného nepřítele. Interiéry domu skutečně neoplývaly bůhví jakou složitostí, zanedlouho měla v hlavě menší mapku druhého patra, v němž nalezla převážně spoustu salónků, ložnice a velkou koupelnu. Zamířila proto do patra spodního, kde také hledaného později objevila.
Draco seděl v kuchyni, otevřeným oknem nezaujatě pozoroval ruch venku a v ruce držel nakousnuté jablko. Budil dojem znuděného člověka, který se raději nechával unášet vlastní fantazií.
Zprvu vůbec nezaregistroval její příchod, dál svým ostřížím zrakem propaloval mudly venku a ušklíbal se jejich nevědomosti. Rozhodla se dát mu o sobě vědět: "Chodíš taky někdy ven nebo tu jen sedíš a pohrdavě čučíš z okna?"
Ani ne na ní neotočil. "Budu si dělat, co budu chtít, Grangerová. Mohla bys to už konečně pochopit a respektovat?" zavrčel podrážděně. Choval se stejně nedostupně jako prvního dne, kdy za ním přišla se svou žádostí.
"Já to dostatečně chápu, jen ty si zřejmě neuvědomuješ, že ať už se budeš ke mně chovat sebevíc protivně, náš pobyt stejně dříve neskončí," vyprskla. "Sám víš, jak je to zbytečné!"
Znovu se zakousl do rozjedeného jablka, dávajíc jí tak na vědomí svou nechuť k pokračování v načaté konverzaci. Věděla, že by nebylo k užitku snažit se mu dál promlouvat do duše, a tak se navztekaně sebrala a spěšně jej zanechala opět samotného.
Snažila se necítit ublíženě kvůli jeho náhle nepřátelskému přístupu, ale příliš se to nedařilo. Přes slzy v očích se jí v kufru jen stěží povedlo najít své plavky. "Jdu na pláž," houkla na něj, když o něco později procházela kolem otevřených dveří kuchyně. Přesně jak čekala, ani trochu ho její plány nezajímaly a od poslední výměny názorů se ani nepohnul.
"Pozdravuj ode mě všechny ty upocený starý páprdy," slyšela ho volat za svou vstříc slunci mizející postavou.
Počasí venku jí překvapilo. Přestože předchozí týden strávili na Bali, síla slunečních paprsků jí nemilosrdně útočila na kůži a ona si poněkud opožděně vzpomněla na citlivost své pokožky. Narazila si na hlavu slaměný klobouk a připojila se k davu turistů proudících kolem. Příslušnou Malfoyovic vilu a nádherné třpytící se moře dělil pouze úzký chodník tvořící jakési nábřeží, po němž nyní mířila směrem k betonovým placům určeným k opalování.
Schválně si položila ručník tak, aby na ní bylo z okna domu jasně vidět a pohlédla směrem k němu. Mohla by přísahat, že viděla mihnout se vedle otevřené okenice blonďákův stín. S předstíraným nezájmem se jala natřít na sebe Nespalovací krém čaromistra Krpelky, který jediný se jí v minulosti osvědčil jako žáruvzdorný. Jakmile se přípravek vstřebal, přestala mít pocit, že se na horkém slunci smaží a místo něj se dostavilo mnohem tlumenější teplo. Potěšeně vykročila do osvěžujícího moře, jež tvořilo dokonalý kontrast k rozpálenému vzduchu. Chladivá voda jí olizovala kotníky, lákala ji k prozkoumání svých hlubin.
Hermiona byla víc než kdy jindy vděčná za své kouzelné schopnosti. Zastrčila svou hůlku pod gumičku plavek, aby nevzbuzovala přílišnou pozornost a pak, když se jí podařilo smočit a doplavat dostatečně daleko, si mohla konečně dovolit ji použít. O podvodním bublinovém kouzlu věděla už od čtvrtého ročníku, nikdy však neměla pořádnou příležitost ho vyzkoušet. Vlny jí nemilosrdně narážely do těla ve snaze odnést ji zpátky ke břehu, ale ona i navzdory ztíženým podmínkám dokázala uvrhnout na sebe neverbální zaklínadlo. Jakmile tak učinila, nepotřebovala se více nadechovat slaného vzduchu nad hladinou, neboť ho měla dostatek ve své vykouzlené bublině. Potopila se do značné hloubky, kde se šťastně zatočila. Mořské dno skýtalo velikou nádheru a ona právě získala více než dokonalý rozhled. Kolem ní plavala hejna nejrůznějších druhů rybek, větších i menších, mohla vidět mořské okurky téměř splývající s podlouhlými kameny, desítky krabů poustevníčků schovaných ve svých mušličkách a také sem tam obyčejného kraba, neobratně prchajícího z jejího dosahu. Vypadalo to, jakoby někdo vytvořil jedinečný, nikým nepoznaný svět a pak ho důmyslně zalil spoustou vody, čímž poskytnul podmořským obyvatelům dostatek soukromí. Lovila z hlubin oceánu různorodé schránky mušlí a časem objevila i žluté houby, bezděčně přisáté ke kamenům, které svou propleteností tvořily na dně jakési uličky.
Plavání jí nedělalo žádný problém, a tak strávila pozorováním živočichů a jejich obydlí značnou dobu. Klid a mír panující pod vodou působil blahodárně na Dracem zdrásané nervy, což potřebovala ze všeho nejvíc. Nezapomínala však na omezenou působnost svého kouzla, zanedlouho raději vyplavala nad hladinu, odhodlána brzy se zase vrátit.
Ve své cestě za objevováním přírodních krás se dostala mnohem dál od břehu, než vůbec tušila. Musela vynaložit značné úsilí, aby doplavala zpátky na pevninu a upřímně řečeno, dost ji to vyčerpalo. Vděčně se svalila na vyhřátou deku, dodatečně vděčná za sluncem poskytované horké paprsky.
Vůbec se nedivila tomu, že z Draca ani kousek nezahlédla, ačkoliv lidí na pláži značně ubývalo. Ne všichni si mohli dovolit pobyt na tom nejprudším slunci, mudlovské opalovací krémy neměly takovou sílu jako její kouzelná směska stvořená výtažky z magických tvorů a rostlin. Spokojeně si protáhla nohy i ruce, ohnivá záře jí sušila plavky rychlostí blesku, zatímco lehký vítr jemně profukoval mokrými vlasy. Za doprovodu šumění moře to celé tvořilo balzám na stresem pocuchanou duši.
Na pláži se měla tak perfektně, že tam zůstala až do poslední možné chvilky, tedy do doby, kdy jí žaludek hlady neúprosně křičel. Nechtěla se vracet do domu, ale jinou možnost neměla, nechtěla-li umřít nedostatkem stravy. Zatímco skládala své věci, bručela si pro sebe celou salvu nadávek na jistého mladého muže nalézajícího se pouhých pár metrů od ní.
Patřila mezi poslední vytrvalce, kteří se ještě v okolí moře vyskytovali. Otráveně prolezla brankou (mudlové viděli pouze díru v plotě) a zamířila ke dveřím vedoucím k téměř jistému zničení dobré nálady. Spěšně prošla domem, a když jej cestou nikde nezaznamenala, pociťovala stejnou měrou radost i zklamání. Vylezla tedy na střechu, aby Harrymu s Ronem po rackovi poslala každému po jedné mušli a tam Draca konečně našla. Stál u zábradlí, racek mu seděl na rameni jako nejlepší kamarád a on ho nepřítomně krmil úlomky chleba. "Užila sis plavbu?" zeptal se nadmíru nezaujatě.
"Ano," odsekla podobným tónem. "Pořád se hodláš chovat jako osina v zadku?" dodala s pohledem upřeným na oceán za jeho hlavou.
Draco se zasmál jejímu výběru slov. "Mám to přece v popisu práce, ne?"
Rozzuřil ji. "Ne to nemáš! Nežádám po tobě přece tolik!"
Racka její zvýšený hlas ani trochu nevyvedl z míry, zamával křídly, čímž blonďáka trochu praštil a pak přistál pro změnu na jejím rameni. Všiml si totiž nálože, kterou ho měla v plánu obtěžkat. "Vydrž, chvilku," poprosila nedočkavého ptáka.
Draca zanechávala její zlost zcela klidným, nepříliš nadšeně si hladil místo, kam jej uhodilo křídlo. "Já se snažím, co můžu, pokud sis nevšimla."
Přimhouřila oči. "To asi sotva," spustila, "chci jen, abychom spolu trochu vycházeli, nejsme už přece děti."
Nadechoval se k odpovědi, když v tom jejich hlasitý rozhovor vyrušilo ještě hlasitější 'prásk'. Hermiona šokem nadskočila, čímž si vysloužila klovnutí od okřídlence na svém rameni.
Před Dracem se na betonu z ničeho nic objevil drobný tvoreček s velkýma očima a netopýříma ušima - nepochybně domácí skřítek. "Veruka vám připravila v kuchyni pohoštění, pane," vypískla skřítka a hluboce se přitom uklonila, na popuzeně se tvářící Hermionu přitom nebrala žádné ohledy.
"Děkuji," odvětil Draco nečekaně milým hlasem.
"Pokud je to vše, můj pane, musí Veruka zase běžet, v hlavním štábu má dnes napilno." S jeho svolením se následně skřítka přemístila pryč.
"To je takový problém uvařit si sám, Malfoyi?" poznamenala Hermiona nesouhlasně.
Změřil si ji ledovým pohledem. "Takhle to zkrátka v kouzelnické domácnosti chodí," zavrčel.
"Weasleyovi si také vaří sami!" ohradila se.
"Měla si tedy jet někam s nimi, vsadím se, že by zrzoun přímo jásal nad tvou přítomností!" Nehodlal už dál pokračovat v té vztekem nabité debatě, vyrazil odtamtud pryč a přitom do ní vrazil, až se zakymácela.
Úplně zapomněla na poštu, kvůli které na střechu původně zamířila. Setřásla ze sebe racka a rozběhla se za ním, odhodlána nenechat to jen tak být.
"Draco!" zavolala na jeho záda, když se octli na schodech, naprosto to ignoroval. "Nafoukanče!" přitvrdila tedy Hermiona a vytrvale pokračovala v pronásledování.
Jakmile se jí povedlo ho dohnat, chytila ho za ruku a prudce otočila k sobě. "Prostě se mnou budeš mluvit!" zajíkala se se slzami v očích.
Zarazilo ho to, přeci jen kvůli němu nikdy pláčem neplýtvala.
"Podívej," oslovil ji nezvykle tiše, "tyhle dva týdny jsem se s tebou zahazoval, protože si neměla jinou možnost, jak trávit čas, byli jsme tam sami, zatímco tady máš všude plno lidí. Copak si nechceš raději najít někoho, kdo na tebe bude milý?"
"Ale to… Ale já…" fňukla a uhnula pohledem.
"Co?" Stáli před otevřeným oknem, ze kterého měli výhled na komplex hotelů pro turisty. Zarputile zírala na rozstřikovač kropící vyprahlé záhony, jakoby na tom snad závisel její život. Draco moc dobře věděl, že by se nejradši do země propadla a také že na něj neplánovala v nejbližší době spočinout očima. Uchopil ji tedy hrubě za bradu, aby ji tím donutil se na něj podívat. "Co?" zopakoval svou otázku přísně.
"Bývám někdy otravná, to vím, ale jsem vážně tak nesnesitelná, aby ses mnou těch pár týdnů nevydržel bavit? Vyhýbáš se mi, jak jen můžeš…" Mluvila o poznání vyšším hlasem než jindy, téměř plačtivě a ublíženě.
Nebyl zvyklý na Grangerovsky upřímné citové výlevy, a tak párkrát překvapeně zamrkal. Ruka mu přitom sklouzla z jejího obličeje. "V tom to není," přiznal.
"A v čem tedy?" zněla její otázka.
Znovu se rozešel směrem ke kuchyni, kde na ně čekalo jídlo. "Zkrátka mám strach se vázat," drmolil za chůze, "co když mi začneš být sympatická? Co bude pak? Odjakživa jsme nepřátelé, můžeme to vůbec ještě změnit?"
Sotva mu v jeho rychlosti stačila, klopýtala za ním. "Jen to zkus," zareagovala pohotově, "zkus to a víc nebudu chtít."
"Není to tak jednoduché, jak si myslíš," odsekl a zabočil za roh. Konečně stanuli v kuchyni, už neměl kam utéct.
"Tak mi to vysvětli," hlesla k jeho zádům, stále se k ní neotáčel čelem. Hádala, že to bylo kvůli jeho vytrácející se schopnosti skrývat své emoce.
"Najez se," řekl poručnicky, rukou ukazoval na prostřený stůl.
Zoufale těkala pohledem mezi Dracem a jídlem. Nechtěla měnit téma, zrovna když se jí ho povedlo otevřít, ale také měla hlad jako vlk. Popadla pár kusů ovoce a pečiva tak rychle, že nestačil valit oči. "Budu u moře," sdělila mu jakoby mimochodem. Sledoval ji pohledem až ke dveřím vedoucím ven, kde se na něj váhavě otočila. Stále měla na sobě jen plavky a šátek s mušlemi kolem pasu, vypadala velmi křehce. "Co kdybychom konečně hodili minulost za hlavu?" hlesla tiše. Odpověď na svou otázku však nedostala, neboť vzápětí urychleně proklouzla dveřmi pryč z domu.
Nečinilo jí žádné potěšení hádat se s ním, tak nějak doufala, že tu část už mají za sebou. Zamyšleně vykročila ven na vyhřátou promenádu. Čerstvý mořský vzduch se jí nahnal do plic jako záchrana před zatracením, jen díky němu měla navzdory problémům stále dobrou náladu. Samozřejmě tušila jaké boje s Malfoyem povede, když za ním tehdy drze přišla, jen doufala v jejich dřívější konec, měl tužší kořínek než škrtiduby.
Posadila se na zídku přímo před onou velkou začarovanou vilou, odkud viděla moře v celé své nádheře. Pustila se do ovoce i pečiva a vychutnávala si jejich chuť v ústěch se stejným potěšením jako šumění vln v uších. To místo překypovalo krásou, nechápala, jak se v takové lokalitě mohlo někomu chtít se hašteřit.
Jak tam tak seděla, přiletěl k ní povědomý racek a upřeně se zadíval na její příděl jídla. Pobaveně zakroutila hlavou, rádoby dávajíc najevo pohoršení, avšak zároveň utrhla kousek housky a mlčky mu ho hodila.
Draca už ten den neviděla, ani několik dní následujících po jejich hádce. Přišlo jí to krapet divné vzhledem k tomu, že prošla téměř veškeré přístupné pokoje v domě. Podle zdravého selského rozumu musel být mladý Malfoyovic potomek zavřený ve svém pokoji, který jak Hermiona po důkladném průzkumu zjistila, se nalézal na opačné straně od toho, v němž přenocovala ona. Rozhodla se neřešit už nic s ním spojené a raději si denně užívala radovánek poskytovaných mořem. Každý den také pokorně přijala několik chodů od domácí skřítky, párkrát s ní i prohodila pár slov, jen tak aby se jí optala jak se má, což malou Veruku pokaždé dost zaskočilo.
Čtvrtého dne od chvíle, kdy Draca naposledy spatřila, se nečekaně objevil po jejím boku, zrovna když večeřela - jak jinak než venku na zídce.
"Neštítíš se náhodou mudlů?" zeptala se ho ironicky, vrhl totiž nevraživý pohled po rodině s dětmi procházející kolem nich.
"Neprovokuj, Grangerová, přišel jsem si promluvit," zavrčel.
Poklepala na místo vedle sebe. "Tak si tedy sedni."
Párkrát se sice zašklebil, ale nakonec přece jen udělal, co říkala, napodobil její nedbalý posez. Aniž by jeden z nich promluvil, zaposlouchali se oba do zvuku vln tříštících se o betonové molo. Byla to Hermiona, kdo později začal rozhovor: "Matně si vzpomínám, neříkal si něco o mluvení?" Pošťuchovat ho ji nikdy nepřestalo bavit.
"Jistě," okomentoval to s nádechem pobavení v hlase.
"Jsem jedno ucho, vyklop to."
"Rozhodl jsem se ti vyhovět, dá-li se tomu tak říci," nadhodil. Svým slovům moc pozornosti nevěnoval, bavil se vyšťouráváním kamínků zalitých do zídky.
Nadzvedla obočí. "Asi ti tak úplně nerozumím, Malfoyi..."
Cítil na sobě její zmatený pohled, a tak se honem jal vysvětlovat: "Chtělas po mně usmíření a to ti, obávám se, dát nemůžu. Nebylo by pro tebe nijak přínosné bratříčkovat se s bývalým Smrtijedem, to mi věř. Nicméně těchto pár následujících týdnů se pokusím chovat se mile, už kvůli tvým nedobytným pokusům něco se o mně dozvědět."
Poslouchala jeho nabídku a odolávala nutkání psát si z ní poznámky v podobě Dracových argumentů. Potěšil ji svým nečekaně pozitivním přístupem k věci, ale stále v ní hlodaly jisté pochyby. "Nic neřekneš?" zajímal se, když dlouho mlčela.
"Tak dlouho ti trvalo se vyjádřit a teď bys na mě spěchal, typické," hlesla a vzápětí hned pokračovala: "Jestli je to vše, co můžeš nabídnout, tak to beru. Chci jen tvou snahu a nepatrné stopy po ní v tvém proslovu zazněly."
"Dobrá," ukončil debatu jediným tvrdě proneseným slovem. "Nečekej ale, že s tebou zítra vyrazím na pláž."
Zasmála se. "Prosím tě, vždyť by tě slunce sežehlo!"
Poprvé za dlouhou dobu jednal, aniž by předem přemýšlel - bezstarostně do ní ramenem žďuchl. "Jen aby ses nedivila," naparoval se.
"Opálený Malfoy, to je mi představa," vtipkovala na jeho adresu. Jakmile bariéra v podobě nejistoty odpadla, komunikovalo se jim spolu mnohem snáze, skoro až přirozeně plynně. Draco otočil o stoosmdesát stupňů, a ačkoliv párkrát nejdříve odpovědět nechtěl, pokaždé z něj bez obtíží dostala, co ji zajímalo. Čekaly je další tři týdny naplněné poznáváním nejen cizích zemí, ale hlavně jeden druhého, což bylo mnohem vzrušující, než by zúčastněný blonďák kdy přiznal nahlas.


imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ahoj | 5. srpna 2016 v 12:09 | Reagovat

Moc povedené!!! :-)

2 patypoberta | Web | 8. srpna 2016 v 23:53 | Reagovat

Ahoj,

Mám rozjetý takový malý projekt "Pátý Poberta" jako dárek k Vánocům pro jednu moji dobrou kamarádku. Potřebovala bych trochu podpory do začátku, tedy pár čtenářů, kteří mi kriticky dají najevo, co se jim líbí či nelíbí, aby na Štědrý den povídka alias vánoční dárek byla vypiplaná, jak to jen půjde.

Pokud máš zájem, budu nadšená. Pokud ne, promiň, že tady oxiduju. ;)

Psaní a čtení zdar!

3 Expeliarmus | 18. srpna 2016 v 16:05 | Reagovat

Jen tak dál. :-)

4 maky | 23. září 2016 v 23:54 | Reagovat

dlouho jsi nic nepřidala,je všechno v pořádku? jsem natěšená na další díl snad jakýkoliv povídky,hlavně abych se trochu odreagovala od školy..fakt mi tvoje psaní chybí :-( doufám,že brzy tu najdu něco nového! :-P

5 nikola | 6. listopadu 2016 v 22:45 | Reagovat

ahoj prosím napíšeš další část hrozně se mi líbí jak to celéé popisuješ a zajímá mě jak to celé doadne

6 Bary | 14. prosince 2016 v 14:07 | Reagovat

Opět úžasné. Moc se těším na další ! :-D

7 Iwelin | 22. prosince 2016 v 14:23 | Reagovat

Paráda! :) Těším se na další dílek.;)

8 Martina | 14. ledna 2018 v 21:36 | Reagovat

Kdy bude dalsiiii prosím??je to skvele

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama