Zmijozelka z Nebelvíru 14. kapitola (finální)

14. července 2016 v 13:51 | Rosalie D. ~ |  Zmijozelka z Nebelvíru

Co na to říct, po letech práce na téhle povídce mohu konečně konstatovat, že jsem ji dopsala. Byl to boj a ne vždycky lehký, ale povedlo se :) Touto kapitolou končí vaše oblíbená povídka, nezabijte mě za ni prosím...


O NĚKOLIK LET POZDĚJI

Slunce už bylo vysoko nad reliéfem Londýna, ozařovalo jej svou energií a spousta obyčejných mudlů, ale i kouzelníků si užívalo prvních jarních paprsků. Málokdy se stalo, že v Anglii zrovna nepršelo, a tak se v ulicích nacházelo o něco více lidí než obvykle.

Mladá dívka s kdysi nezkrotnými kudrnatými vlasy procházela úzkou uličku naplněnou odshora až dolů kouzelnickými obchody. Obdivovala vytrvalou neodbytnost prodávajících, kteří v tomto krásném počasí postávali venku a nadšeně lákali zákazníky dovnitř.

Zasmála se. "Podívej, drahoušku," ukázala do výlohy, "takovou sovu míval tvůj strýček Harry." Za ruku ji držel malý chlapec, který zrovna oslavil své páté narozeniny. Jmenoval se Damon a byl to Hermionin syn.

Malý Damon nejenže vypadal jako jeho tatínek, ale občas se tak i choval. Zmínka o Harrym ho nechala naprosto chladným, místo toho jeho oči upoutal naprosto jiný úkaz. Najednou se zapřel nohama o jednu z dlaždic a odmítal jít dál. Hermiona brzy zjistila, o co mu šlo. "Maááamí," zvolal svým typicky prosebným hlasem, zíral přitom do výlohy famfrpálových potřeb. "Koupíš mi to, prosím prosím?"

Nemohla jinak, než se nad tím pousmát. "Damone, drahoušku, tohle koště je přece pro dospělé hráče," sdělila mu pro ni charakteristickým poučným hlasem.

Chlapec to však nevzdával. "To nevadí, já si ho schovám na potom!"

"Až vyrosteš, budou už mít mnohem lepší, do školy ti nějaké pěkné koště pořídím," slíbila mu sladkým hlasem. Mateřská láska z ní promlouvala každým slovem, milovala svého syna nade všechno na světě a přála si, aby se měl co nejlépe.

Damonův obličej na malou chvíli vykouzlil zasněný výraz. "Maminko, kdy už půjdu do Bradavic?" zeptal se toužebně.

Jeho dětská natěšenost byla nakažlivá, zakrátko se i jeho matka ztratila v krásných vzpomínkách na školní léta. "Neboj se, už brzy," ujistila ho, "a až se tak stane, budeš zažívat jedno dobrodružství za druhým."

Se zájmem poslouchal její vyprávění, zatímco se opět dali do pohybu. "Jako ty s tatínkem?"

"Ano, tak nějak," odvětila, a aby změnila citlivé téma, dodala: "Támhle je cukrárna, nedal by sis zmrzlinu?" Jakmile se zmínila o oné sladké pochoutce, pozornost jejího syna se nezvratně stočila právě k ní, což byl Hermionin záměr.

Damon si poručil jako vždy příchuť dračího ovoce a pak se spolu posadili venku ke slunečníkům. "Půjdeme dnes zase za tatínkem?" vyptával se Damon a olizoval přitom kornout kolem dokola.

Povzdechla si, jeho otec byl pro něj natolik důležitý, že o něm mluvili skoro neustále. "Pokud si to přeješ, tak můžeme. Dávej pozor, tady ti to teče."

Moc na její rady nebral ohledy. "A kdy zase navštívíme Teddyho, maminko?"

Při zmínce Tonksovic potomka sebou trochu škubla. "Nazítří, zlato. Máš ve školce i jiné kamarády?"

Poslouchat jeho radostné vyprávění o zařízení pro děti z kouzelnických rodin nezabralo zase tak velkou část pozornosti, aby nemyslila i na jiné věci. Od doby, kdy se jí narodil Damon, zaplnil téměř celé její srdce, činil ji tolik šťastnou, že občas zapomněla na ty zlé časy, kterými si musela projít. "To jsem moc ráda," řekla na poznámku o laskavosti paní vychovatelky.

"Dala mi hvězdičku za nejhezčí obrázek," chlubil se hrdě.

"Copak si maloval?"

"Bradavický hrad." Ještě tam ani nechodil, a už byl onou magickou školou téměř posedlý.

"A ty víš, jak vypadá?" zeptala se zvědavě.

Damon se rošťácky ušklíbl, většinou tento jeho výraz nevěstil nic dobrého. "Tohle jsem našel u tebe ve stole," řekl a z kapsy vytáhl zmačkanou fotografii.

Hermiona si od něj pohybující se obrázek zamyšleně vzala. Samozřejmě se dívala na svou mladší verzi, konkrétně šestnáctiletou. Dosud si pamatovala, jak ta fotka vznikla, stála na ní spolu s Harrym a Ronem před hradem. Přestože se nacházeli na místě pro ně tak milovaném, šťastně se netvářili. Hrůza z právě prožité bitvy se jim nemilosrdně odrážela v pohledu, čehož si ovšem mladý klučina nevšímal.

"Vážně je tak veliký?" Obrátila svou pozornost zpět ke svému synovi.

"Promiň, na co se ptáš?"

"No, ten hrad," mluvil pomalu a nejistě, jen málokdy se totiž stalo, že ho maminka nevnímala.

"Bradavice jsou obrovské, musí totiž pojmout co nejvíce malých zlobilů jako jsi ty," vyhrkla honem a zároveň se svým ujišťujícími slovy zachytila padající zmrzlinu.

Malý blonďáček se omluvně zašklebil a v ten okamžik vypadal úplně jako malý Draco. Na okamžik až zkoprněla, ta podoba ji nepřestávala dostávat.

Zmrzlina bohužel jejího syna nezabavila na dlouho, v což původně doufala. Uběhlo pouhých pár minut a už zase běhali Příčnou ulicí nahoru a dolů, elán pětiletého dítěte jen tak něco nezkrotilo. Zastavili se před obchodem, kde kdysi býval starý pan Ollivander. Nyní na jeho místo nastoupil druhý nejvyhlášenější prodejce hůlek v zemi, ale jeho přístup nebyl ani zdaleka tak fascinující.

"Já se tolik těším na svou hůlku," zvolal Damon a závistivě přitom pozoroval kouzelníky pohybující se vevnitř.

"Na všechno máš času dost, užívej toho, co máš teď." Vždy se snažila vychovávat svého syna racionálními radami, někdy by však vyšlo nastejno, kdyby mluvila do pařezu.

Zatahal ji za rukáv. "Půjdeme už za tatínkem?" Pořád to nepustil z hlavy.

I přes jeho znatelnou váhu ho zvedla do náruče. "Tady je někdo nedočkavý," pokárala ho naoko.

"Mám rád, když se přemisťujeme," přiznal s úsměvem, ve kterém ukázal své dokonalé mléčné zoubky.

Hermionu nepřestávalo udivovat jeho nadšení kouzelným prostředím. Přestože v něm odmalička vyrůstal, ani trochu jej neomrzelo. Vždy se nechal stejně užasle vtáhnout do děje, kdykoliv vyprávěla o svém mládí ve škole a stejně tak zbožňoval zaklínadla.

S Damonem v rukách přešla Hermiona na konec ulice, odkud bylo snadnější uskutečnit přemístění, její syn ji nepřestával ručkama povzbuzovat k provedení svého oblíbeného magického triku.

"Připraven?" Malý klučina zakýval vesele hlavou, ale i přesto si rukama zakryl oči. Kdyby to totiž neudělal, točila by se mu hlava. "Už se můžeš podívat," upozornila ho o několik sekund později.

"Jééé, jsme doma!" vykřikl ihned nadšeně.

Pustila Damona na zem a on jí během malé chvilky zmizel z dohledu, svou nadsvětelnou rychlostí proběhl bránou ohraničující rozsáhlé pozemky. "Počkej přece!" zvolala, než se však stačila dát do pohybu, chlapec získal poměrně slušný náskok. "Jak to děláš?" sípala Hermiona po dechu, když se jí povedlo ho dohonit.

Zastavil se. Přestože tamtudy chodili každý den a většinou na jeho žádost, pořád to pro něj bylo šokující. Hermiona i Damon samozřejmě bydleli v Malfoy Manor, rozsáhlém sídle patřícím rodu Malfoyů už po celé generace. Právě proto, že byl ten dům tak starý, nacházelo se v jeho zahradách menší pohřebiště, kde leželi ti padlí, po válce bohužel hrobů přibylo.

Často svému synovi kladla na srdce, aby na sebe dával pozor. Patřil k posledním příslušníkům starobylé rodiny, a co obnášelo nést na bedrech takovou zodpovědnost, to musel malý Damon chápat už odmalička. Někdy se o něj bála až moc, stejně jako kdysi o jeho otce.

Šedivomodré oči, tolik podobné těm Dracovým, si zvědavě prohlíželi nejnovější z kamenů nesoucích jméno Malfoy. "Povíš mi znova ten příběh, mami?" zaprosil nepřítomně.

Uměla si představit, jak by jeho otec zuřil, kdyby věděl, že jejich syna vodí na hřbitov a vypráví mu tam o temných dobách, ale on to zkrátka musel vědět. "Zde leží velký muž, díky kterému tady nyní můžeš stát," začala. Předchozí zadýchanost se vypařila spolu s pokleknutím k Damonovi na zem, pokaždé jí svým soustředěným výrazem dojímal. "Narodil se o mnoho let před tebou a žil v časech velkého zla."

"Proč bylo ve světě zlo?" zajímal se, i když to už dávno věděl.

"Kvůli mocnému čaroději, který si říkal Lord Voldemort." Dříve sebou za zvuku toho jména pokaždé trhla, to nutkání zmizelo spolu s jeho smrtí, koneckonců padl stejným způsobem jako naprosto obyčejný člověk. "Tento krutý muž se zapřísahal pozabíjet všechny, kteří podle něj nebyli hodni studovat kouzla a čáry."

"Koho tím myslíš?" Damon se mezitím posadil na zem a rukou smétal z náhrobní desky malé kamínky.

"Děti rozené u mudlů, drahoušku…" zlomil se jí hlas.

"A jak to tedy bylo s mým…" nedokončil větu, místo slov se slzami v očích ukázal na náhrobek.

"Většinu života zasvětil boji proti mudlorozeným, také se tvářil, že je nenávidí a nadával jim, kdykoliv k tomu dostal příležitost. Mnozí kouzelníci ho považovali za stejně zavrženíhodného mizeru, jakým byl sám Voldemort…"

"No a co se stalo pak?" Chlapec moc dobře věděl, že příběh se blíží k překvapivému konci a ten měl na něm nejraději.

Pohladila svého syna po světlých vláskách. "Zachránil mi život," špitla, stále tomu sama nevěřila.

"Jak?" Ten den kladl více otázek, než měl ve zvyku. Čím starší byl, tím déle se u hrobu zdržovali, neboť teprve začínal chápat všechny souvislosti.

"Ten den, kdy Voldemort padl, také jsem bojovala. Ta bitva se konala v samotných Bradavicích, a proto je po ní pojmenovaná. Tvůj tatínek a já… Měli jsme vymyšlený perfektní plán. Chtěl, abych zůstala mimo centrum dění a vysílala kouzla z úkrytu, jenže jsem to nezvládla. Ve chvíli, kdy jsem spatřila tvého tátu ležet bezmocně na zemi, vyrazila jsem kupředu přímo Voldemortovi do náruče."

"A co on, co udělal?" ptal se stále stejně zvědavě jako poprvé.

Vzpomínky se zdály být až nemilosrdně živé. "Skočil mu přímo do kouzelného paprsku… Ve vteřině pro mě zemřel, obětoval se pro rodinu…"

"Maminko, neplakej," zašveholil Damon starostlivě a pak ji obejmul. Nevěděla, proč vlastně pláče, už dávno nedávala najevo bolest z války.

"To nic není," ujišťovala chlapce. "Občas jen nemůžu uvěřit tomu, co se stalo, víš?"

"Já vím." Někdy zapomínala, že mluví s dítětem. Nechávala se unášet nezvyklou chápavostí, která se bůhvíodkud brala v Damonově hlase, možná v něm jen slyšela Draca.

"Ještě kytičku!" vykřikl náhle tak nahlas, až nadskočila lehnutím. Okamžitě vyskočil na nohy a jal se pobíhat po zahradě, kde už stačilo vykvést několik desítek lučních květů.

Ulpěla očima na náhrobku. "Nikdy nezapomenu na to, co si pro mě udělal," zamumlala do ticha rušeného pouze zpěvem ptáků a sem tam pokřikováním jejího syna. "Naučil si mě znovu věřit v lidi."

Více toho povědět nestihla. Damon přiběhl s plnou náručí květin, kterou následně hodil přímo na hrob. "Tak a má to tu hned hezčí!" pochválil svou ledabylou práci.

"Ano, jsi můj šikulka," přisvědčila, ale hned jak se nedíval, trochu onen chaos stonků srovnala.

Dlouhou dobu ani jeden z nich nezaznamenal přítomnost dalšího člověka na pohřebišti. Ve stínu skupiny bříz postával vysoký muž a pozorně je sledoval, stejně jako mnoho dní předtím. Těžko říct, co ho tentokrát vedlo k tomu, aby se prozradil a vystoupil ze stromů, ale několika rychlými kroky se k nim přiblížil. "Říkal jsem ti, ať ho sem nevodíš," zavrčel na Hermionu.

Prudce se otočila a současně k sobě instinktivně přitiskla Damona, strachu však nebylo zapotřebí. "Tatiiiiiiiiiiiiiiiiii," křičel klučina z plných plic. Rozeběhl se k dosud skrytému muži, který ho vzápětí zvedl do své výše. "Ahoj, kamaráde," pozdravil ho stejně nadšeně.

"Draco," vydechla Hermiona s rukou na srdci, "vyděsil si mě."

"Už delší dobu vás tu denně vídám," přiznal a propíchl ji přitom vyčítavým pohledem. "Hrob mého otce by na téhle zahradě neměl ani být, natož abyste na něj chodili truchlit!" Nenávist z něj promlouvala každým slovem.

Damon zatahal svého otce za vlasy. "Tatínku, nehněvej se na maminku," zaprosil roztomile, "já vím, proč dědu nemáš rád, zrovna jsme šli za tebou, ale já jsem se tu chtěl zastavit…"

Ani Dracovo srdce nezůstalo chladným, když se malý Malfoy pokoušel lhát ve snaze vysvobodit svou matku z maléru. "Ty jeden rošťáku!" zasmál se Draco a zlechtal mrňouse ve své náruči tak, až kvůli smíchu nemohl dýchat.

Hermiona je oba sledovala zpovzdálí. Ačkoliv se nacházeli na hřbitově, na místě, kam lidé obvykle chodili oplakávat své mrtvé, brečela zcela z jiného důvodu. Milovala své dva Malfoye nade všechno na světě a stále nemohla uvěřit neskonale šťastnému životu, který vedli.

Naposledy pohlédla na hrob Luciuse, to on Voldemortovi skočil přímo do mušky a díky němu ještě žila. Tušila, že to udělal pro Draca, a tak mu chodila vzdávat hold alespoň s Damonem. "Nezapomenu," šeptla směrem k místu věčného odpočinku nevyzpytatelného Smrtijeda.

Draco dokázal pochopit, proč k jeho otci cítila takový vděk. Sám nechápal, co se vlastně tehdy během bitvy semlelo, ale ani to ho nepřimělo litovat Luciusovy smrti, pro něj byl mrtvý už dávno. Pokradmu sledoval svou manželku, jak se ještě naposledy otočila k náhrobku, než k nim konečně přešla. "Ty jsi ale číslo," rozcuchala Damonovi vlásky.

Pohledem se ujistila, že se na ni Draco nezlobí a pak ho jemně políbila na rty. "Chyběl si nám," řekla.

"Hrozně moc!" přidal se Damon hlasitě. "Tatínku, máš už práci hotovou? Chtěl bych si zalítat na minikoštěti!"

"Že jsi to ty, tak ji pro dnešek odložím!"

Zbytek dne strávila jejich malá rodinka venku. Draco s Hermionou se posadili na deku k jednomu ze stromů a společně sledovali svého syna, který se neodbytně pokoušel naučit v nízkoletu otočku. "Mám víc, než co jsem kdy chtěl," pošeptal Draco své ženě do ucha a ona zčervenala.

"Děkuj Zmijozelu," odpověděla laškovně. Nezapomněli na bradavickou kolej, která jejich lásku odstartovala, a když se náhodný kolemjdoucí zadíval na jejich zrenovovaný dům, mohl jen hádat, proč je celý laděný do smaragdových a stříbrných barev.


TATO POVÍDKA MI PŘIROSTLA K SRDCI, KE KONCI SICE ZVÁŽNĚLA, ALE PŘESTO JI MÁM RÁDA :) V PŘÍPADĚ DOSTATKU ŽÁDOSTÍ V KOMENTÁŘÍCH JSEM OCHOTNÁ NAPSAT I EPILOG ♥
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Beth | 14. července 2016 v 14:20 | Reagovat

Cela táto poviedka sa mi veľmi páčila, pokracuj, prosim,  v písaní ;-)  :-D  :-D

2 maky | 14. července 2016 v 14:28 | Reagovat

Už od začátku jsem se klepala strachy,že Draco zemřel :-D Lépe jsi to vyřešit nemohla,krásný konec,děkuji ti moc za dokonalou povídku! (díky které jsem mimochodem začala pravidelně navštěvovat tvůj blog <3 )

3 Mia | 14. července 2016 v 19:05 | Reagovat

Dokonalá poviedka s dokonalým koncom :-)  :-)  :-)  :-)

4 Bori | Web | 15. července 2016 v 0:13 | Reagovat

Aaaaaaa :D Já myslela, že mě klepne!!! Ty si mě neuvěřitelně vystrašila s tím Dracem. Už jsem ho pomalu obrečela a najednou, nic dobrý Draco žije. Tahle povídka byla naprosto úžasná a skvělá. Nebojím se říct, jedna z těch nejlepších. I když uznávám mrzí mě, že ten konec měl trošku rychlejší spád. Ale vůbec by mi nevadilo, kdyby si v ní pokračovala, na druhou stranu chápu, že přesně tahle sis to představovala ;) Děkuji, že si ji dokončila, že si ji vůbec začala psát, ale musím tě upozornit, že teď budeme potřebovat jinou tvoji fantastickou povídku :D Bori ;)

5 barbara | 21. července 2016 v 19:39 | Reagovat

Ach bože. Naprostou náhodou jsem zase zavítala na tvůj blog, abych zjistila jestli je pokračování Zmijozelky, která je moje nejoblíbenější. Začala jsem jí číst celou od začátku, protože jsem si nepamatovala u ktré kapitoly jsem skončila. :-D
Ach bože...ta láska mezi Dracem a Hermionou mě dojímala :-) .
Teda u této kapitoly jsme se zapotila. Nějak jsem zhruba tušila, že Draco zemřel(jak to tak u hrdinů bývá :-D ) a hele on ne! Tím jsi mi udělala ohromnou radost!!! A to, že Lucius zachránil Herm je no prostě krásné. (Já totiž chci věřit, že Lucius je dobrý :D ).
Tahle povídka se pro mě stala nejlepší, už před tím rokem, kdy jsem ji zde objevila. :-) (komentovala jsem tu asi pod anonymem, protože nemůžu najít svoje jméno).
Opravdu krása. Víc už toho asi nenapíšu :-) Jsem strašně ráda, že jsi takovouto povídku vůbec napsala.

6 Bbb | 22. července 2016 v 18:24 | Reagovat

Jedna moje nejoblíbenější z tvojich povídek. Prosím epilog.

7 Er | 5. srpna 2016 v 23:09 | Reagovat

Bála jsem se, źe umřel Draco a ty takhle :-DDDD moc povedená povídka <3

8 Ahoj | 7. srpna 2016 v 16:17 | Reagovat

Moc povedená povídka. :-)
Epilog je super nápad.

9 Adreen | 17. října 2016 v 0:19 | Reagovat

Byla to naprosto uzasna povidka!! Moc ti za ní děkuji, nepřestávám si ji pořád dokola číst!:D dekuju dekuju!!

10 leonka | 11. prosince 2016 v 12:56 | Reagovat

Skvela povidka me by to nikdy nenapadlo !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! :-D

11 Lilia | 18. prosince 2016 v 22:08 | Reagovat

Skvělé, až mi to vehnalo slzy do očí. Napínala jsi to opravdu do posledního okamžiku. O_O

12 Iwelin | 21. prosince 2016 v 2:11 | Reagovat

No ještě, že se tam Draco objevil, málem mě kleplo,že by doopravdy umřel :D Krásná povídka, už se těším až si od tebe přečtu další :)

13 Gjjgf | 24. ledna 2017 v 19:58 | Reagovat

Já si úplně myslela že Draco zemřel a ne Lucius naště STI to dopadlo dobře :-) jinak super povídka😘

14 Klára | 18. února 2017 v 17:54 | Reagovat

Takhle mě nelekej strašně jsem se lekla že Draco zemřel a nakonec to byl Lucius jo a samozřejmě jsem se rozbrečela na cele kolo jo a stím epilogem je to super nápad. Ráda bych si přečetla :-)

15 Van | 23. dubna 2017 v 0:42 | Reagovat

Pane Bože! Tahle povídka je naprosto skvělá. Nemohla jsem přestat číst (což je vlastně důvod, proč ji komentuji až teď, ale to prostě nešlo! :-D ). Příběh je naprosto perfektní.. Narazila jsem na tuhle stránku vlastně teprve dneska a už ji zbožňuju. Píšeš nádherně :) btw. Málem jsem měla infarkt! Už jsem se vážně bála, že Draco zemřel, to bych asi neorzdýchala! :D

16 anonym | 23. dubna 2017 v 0:44 | Reagovat

Určitě napiš epilog!! <3

17 Betty | 5. září 2017 v 14:30 | Reagovat

Tato povídka je naprosto neuvěřitelná.Moc krásně píšeš a všechny tvé povídky jsou nádherné ale tahle je neskutečná.Díky za to,že píšeš.

18 Martina | 17. ledna 2018 v 15:43 | Reagovat

Moc povedené :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama