Zmijozelka z Nebelvíru 13. kapitola

10. července 2016 v 1:03 | Rosalie D. ~ |  Zmijozelka z Nebelvíru
Ačkoliv už o tuhle povídku není takový zájem jako kdysi, já jsem na ni pyšná a hodlám ji dokončit! Tohle je jedna z posledních kapitol, které plánuji publikovat a upozorňuji, že je 18+! Komentáře mě samozřejmě potěší, takovéhle choulostivé scény přeci jen příliš často nepíšu O:)



Těch pár dní, které následovaly po jeho rozmluvě s Potterem, patřilo k nejhektičtějším, které kdy Draco zažil. Jakmile mu totiž vypověděl vše o svém setkání s Voldemortem, nebylo už cesty zpět a dostavily se nevyhnutelné následky.

Harry se se vším samozřejmě okamžitě obrátil na Brumbála, který o Voldemortově úmyslu nějakým záhadným způsobem dopředu věděl. Draco ten jeho otravný dědečkovský úsměv nemohl ani vidět a stálo ho veškeré zbytky nervů, aby na něj v jeho kanceláři nezačal křičet. K smrti ho vytáčel fakt, že klidně nechal Luciuse odvést ho z hradu s plným vědomím toho, co se dělo.

"Chtěl jsem otestovat tvůj charakter, Draco," sdělil mu Brumbál ohavně vyrovnaným tónem, "nehrozilo ti přeci žádné nebezpečí."

'Crucio je vám snad málo?!' toužil po něm vypálit, ale Hermiona stála hned vedle a nehodlal to před ní zmiňovat, proto raději mlčel.

Ředitel Bradavic ihned nechal poslat pro Snapea, který jak se ukázalo, hrál na obě strany, záporáka a zároveň kladného hrdinu, tolik k tomu, odkud bral Brumbál informace.

Oba profesoři pak společnými silami svolali schůzi Fénixova řádu, o němž Draco doposud neměl ani tušení a jali se sestavovat podrobný plán na svržení pána Zla. Když se každodenní schůze řádu smíchaly s vyučováním, měl toho mladý Malfoy zanedlouho až dost, a tak nebylo divu, že se věčně cítil pod psa.

Jediný člověk, co mu dokázal trochu ulevit od všech starostí a pro jehož bezpečí to celé dělal, mu naštěstí zůstal věrně po boku. Hermiona by učinila snad cokoliv, aby byť jen na chvíli zapomněl na všechno, čím si procházeli. Od chvíle, kdy se dozvěděla, že ji miluje a viděla, co všechno pro ni byl ochotný riskovat, se do něj zamilovávala každým dnem víc. Sledovala odhodlání, s nímž se zapojoval do tvorby plánu s neskonalou něhou ve tváři. Dokonce i Ronalda tím výrazem obměkčila. Přestal se chovat jako dítě a přijmul onu situaci s pro něj neobvyklým klidem.


Několik dlouhých týdnů se společenská situace přibližovala nezměrnou rychlostí vstříc konfliktu, schylovalo se k finálnímu boji. Členové Fénixova řádu, do nějž už Draco také patřil, vypadali s každou schůzí o něco hůř a především vyčerpaněji.

Harrymu se konečně podařilo využít svého propojení s Voldemortem k něčemu užitečnému, a tak alespoň věděli, jaké kroky podnikal. Zuřil tak strašlivým způsobem, až to Pottera několikrát úplně odpojilo od okolního světa. Jak se ukázalo, Voldemortovi brzy došla trpělivost a hodlal napadnout Bradavice s cílem zabít nejen Pottera, ale především Draca, kterému připisoval veškerou vinu. Díky Snapeově neproniknutelnému umění nitrobrany aplikovanému v okolí pána Zla, věděli dokonce konkrétní datum.

Čas, který trávili v očekávání nejhoršího, se neúprosně krátil, a přestože každičký kouzelník zapojený do tažení proti zlu to napjaté otálení nenáviděl, bojovat na život a na smrt si přáli ještě méně.

Pár dní před předpokládanou bitvou panovala ve škole atmosféra, jakou nikdo z nich dříve nezažil. Spolu se smíchem a radostí z chodeb Bradavic zmizela nejen nevinnost, ale především téměř všichni žáci. Ministerstvo kouzel vyhlásilo válečný stav a v takových podmínkách většina studentů odcestovala domů. Ti, kteří zůstávali, se cvičili v nejrůznějších obranných a útočných kouzlech vždy tak dlouho, dokud ještě zvládli udržet v ruce hůlku.

Mezi Dracem a Harrym už nepanovalo nepřátelství jako dřív. Vzhledem k tomu, že oba dva chovali k Hermioně silné citové pouto, dokázali se dohodnout na jakési formě spolupráce. Koneckonců, zrovna na ně měl Voldemort spadeno nejvíc a společně hráli velice důležitou roli v předem pečlivě promyšleném odražení blížícího se útoku.

Předvečer bitvy se Hermiona s Dracem rozhodli strávit jen spolu. Od chvíle, kdy se rozpoutalo celé to peklo, na sebe neměli žádný čas, a tak se po večeři strávené se skupinou odvážlivců zůstávajících na hradě, vypařili do jedné z ložnic ve zmijozelských komnatách, která po čistce zůstala prázdná.

"Nečekal jsem, že tolik lidí zbaběle uteče," konstatoval Draco suše, jakmile se za nimi zavřely dveře.

Hermiona se na něj smutně usmála, než odpověděla: "Ne všichni mají za co bojovat."

Krátce na ni pohlédl. "Poslyš, já… Nedělám si moc velké naděje, že to zítra přežiju," přiznal na rovinu.

Hnědovláska sebou při jeho slovech znatelně škubla. Seděla na jedné z postelí, zatímco Draco stále postával nedaleko dveří. "To už neříkej," žádala ho a hlas se jí v půlce slova zlomil.

Díval se na ni tak upřeně, jakoby se zoufale pokoušel zapamatovat si její podobu. Miloval na ní vše tak moc, až ho to bolelo.


"Nepůjdeš ke mně?" zeptala se po chvilce ticha. Nutně ho potřebovala ve své bezprostřední blízkosti.

Trochu se obával toho, co se stane, jakmile se ocitnou spolu v posteli, ale ani on nechtěl mít mezi nimi sebemenší vzdálenost. Několika rychlými kroky překonal prostor, který jej od ní dělil. Hermiona ho uvítala s otevřenou náručí a on ji vděčně přijal, svalili se spolu do peřin. Držet ji mu přinášelo tolik potěšení, že téměř zapomněl na blížící se katastrofu. V hlavě měl jen je dva, což bylo jediné, na co chtěl myslet.

"Přijde mi to jako včera, co jsem přestoupila do Zmijozelu," promluvila tiše. "Kdybych tak zoufale nepátrala po svém původu, dnes bychom nemuseli řešit všechny ty strašné věci."

"To tedy hezky mluvíš o našem vztahu," odvětil žertovně.

Zasmála se, v což přesně doufal a vychutnal si každou vteřinu. Svým smíchem totiž dokázala léčit šrámy na jeho poskvrněné duši. "Mluvím vážně," řekla pak na to.

"Nesnaž se přivlastnit si za to vinu, oba víme, kdo to především způsobil."

Jelikož k němu byla přitisknutá, cítil, jak téměř zapomínala dýchat. "Draco?"

"Ano?" S obličejem zabořeným do jejích vlasů ho téměř nebylo slyšet.

"Nesmíš umřít, to nedopustím," pronesla odhodlaně. Musela to myslet naprosto vážně, jelikož hlas už měla opět silný a vyrovnaný.

Otočil ji k sobě čelem. Ačkoliv se snažila zachovat si chladnou hlavu, v očích se jí zrcadlily slzy. "Mám veliké štěstí," hlesl a prsty hladil její sametovou kůži.

"Tomu nerozumím." Pod jeho doteky jí červenaly tváře.

"Nemůžu být zase tak zavrženíhodný člověk, když mě miluje tak nádherná osoba, jakou jsi ty," zašeptal láskyplně.

To krásné vyznání ji dohnalo k slzám a zároveň vykouzlilo na její tváři úsměv. "Jsi úžasný člověk, a přesně proto tě miluju," sdělila mu na oplátku.


Více slov už nepotřeboval slyšet. Přisunul se k ní blíže, aby mohl své rty využít k něčemu o dost příjemnějšímu, než bylo mluvení. Políbil ji, a přestože původně měl v plánu pouze jemný dotyk, neudržel se. Přitiskla se k němu se stejnou horlivostí a opětováním jeho vášnivých polibků mu dávala jasně najevo svůj postoj. Líbala ho s takovou intenzitou, že mu tím brala dech.

Překulil ji na sebe, čímž jí přenechával veškerou iniciativu a ona tím nemohla být nadšenější. Zajela mu rukama do vlasů, aby mohla prsty okusit tu na pohled zřejmou hebkost a zároveň ho k sobě přitahovala ještě blíž. Tentokrát to byl Draco, kdo zapomínal dýchat.

Posadila se na něm a z výšky hleděla na jeho rozpálený obličej, stejně jako on se díval na ten její, po kterém se znenadání roztáhl překrásný úsměv. Posunula se trochu níž, takže seděla přímo na jeho klíně.

Věděl, že musela cítit jeho vzrušení a s napětím očekával její reakci. Nepřestávala se usmívat a pomalu zakroužila boky. To ho vyprovokovalo natolik, že vzápětí už ležela pod ním.

"Seš si jistá?" optal se, dokud mu zbývala poslední špetka sebekontroly.


Bez zaváhání přikývla a pak si přitáhla jeho rty k dalšímu polibku. Chutnala tak sladce, že ho to přivádělo téměř k šílenství. Přestával se ovládat a ona jej v tom značně podporovala, neboť se pod ním znovu zavrtěla.

Bez dalšího otálení vysvlékl Hermionu z trička a poprvé se mu tak naskytl pohled na její pevná prsa. Ani trochu se nestyděla za svou nahotu, neboť až bolestně toužila po jeho dotecích. Zasypal její hruď polibky a ona se neubránila vzdechu. Ten zvuk se mu usídlil v hlavě, potřeboval ho slyšet znovu a znovu.

Nebylo pro něj nijak těžké nadzvednout její štíhlé tělo a sundat z ní přitom školní sukni. Při pohledu na ni si připadal obzvlášť nemravně.

Nenechala ho svléct ji celou, dokud se jeho košile neválela na zemi spolu s jejím oblečením. Stále však měl na sobě kalhoty, když se tiskl na její nahé tělo.

"Miluju tě," vydechl do křivky jejího krku, kam ji poté políbil.

Jeho rty si postupně razily cestičku napříč jejím břichem, dokud se nedostaly tam, kam chtěl. Jemně jí roztáhl nohy od sebe a jasně při tom cítil, jak se celá rozklepala.

Když ji dole prvně políbil, nahlas vykřikla, čímž ho vyprovokovala k pokračování. Hrál si s ní dost dlouhou dobu na to, aby se jí z toho naprosto zatemnila mysl. Ten zvláštní a neskutečně příjemný pocit jí hřál až ke konečkům prstů.

Zanedlouho už to napětí dále nemohla vydržet a přitáhla si Dracův obličej zpět k tomu svému. "Vezmi si mě," prosila ho mezi polibky.

"Milerád," odpověděl zavrněním a poté si šikovným pohybem stáhl kalhoty.


Hodlal to ještě chvíli zdržovat, ale ona ho nenechala. Vyšla mu boky vstříc a dráždila ho tím, dokud nepodlehnul. Proniknul do ní jedním mohutným nárazem, při němž hlasitě vykřikla. "Dobrý?" zamumlal se rty na těch jejích.

"Ano," ujistila jej spěšně. "Pokračuj!"

Jakmile se v ní začal pohybovat, svět kolem nich ztratil veškerých tvarů. Neviděl nic než její překrásnou tvář, momentálně zcela oddanou opakujícím se přírazům jeho těla.

Bral si vše, co mu nabízela a ještě víc, s každým dalším vniknutím se v něm hromadila nezměrná slast. Křičela jeho jméno, které se mezi steny téměř ztrácelo, ale on ho přesto slyšel. Vychutnával si jejich spojení a myslel na to, jak neuvěřitelný blázen do ní byl. Propletl své prsty s jejími spolu s posledním pohybem, který ho na okamžik naprosto přemohl. Nikdy v životě nezažil krásnější pocit.


Hladila ho po zpocených zádech a stejně jako on přerývavě oddychovala. Mnohokrát si představovala, jaké by to asi bylo, kdyby se spolu milovali, ale realita ji zastihla zcela nepřipravenou. Nic se nedalo přirovnat k tomu, co pociťovala, když se jejich těla spojila.

Pár vteřin leželi v klidu a tichu, než se Draco vzpamatoval a převalil se na stranu. Hermiona trochu protestovala, protože jí vyhovovalo cítit na sobě jeho váhu, ale nedbal na její protesty a přitáhl si ji na hruď.

"Nemohli bychom zastavit čas?" pouvažoval nahlas.

"Kéž by na to tak existovalo kouzlo…" Nepřítomně prsty přejížděla přes jeho břišní svaly.

"Hermiono?"

"Hm?"

"Děkuju ti," pronesl zcela upřímně.

Z úst jí uniklo zachichotání. "Není proč děkovat, oba jsme to chtěli."

"Nemyslím tohle, i když to bylo náramné," zasmál se a políbil ji na tvář, "změnila si mě k lepšímu, za to jsem ti vděčný."

Její vlasy ho zašimraly, když se pohnula, aby k němu mohla vzhlédnout. "Nemusela jsem nic dělat," zamumlala, "sám jsi pochopil, co je důležité. Měl bys být na sebe pyšný, Draco, díky tobě budeme brzy moci žít beze strachu."

Zakabonil se. "Anebo nás všechny povraždí," neodpustil si pesimistickou poznámku.

Plácla ho přes ruku. "To se nestane!"

"Mám strach o svou matku," připustil smrtelně vážně.

"Poslal si jí přece sovu, ať zmizí hned, jak jsi domluvil s Harrym…"

"Já vím, ale co když mě neposlechla?" Představa, že by Narcissa, jediná osoba z jeho rodiny, kterou skutečně miloval, už nebyla mezi živými ho mučila dnem i nocí.

"Určitě ano," snažila se utišit jeho obavy. Vidět ho trpět ji ničilo.

Povzdechl si. "Zítra všechno vyjde najevo."

Roztřásla se. Ve svém štěstí naprosto zapomněla na bitvu, která byla s každou vteřinou o něco blíž. "Hlavně se drž plánu," prosila ho a tiskla se k němu blíž.

"A ty se koukej soustředit jen na své přežití! Jestli tě uvidím zbytečně riskovat krk, tak si mě nepřej."

"No jo pořád," zamručela frustrovaně, ačkoliv to nemyslela vážně. Někdy se o ní strachoval až zbytečně moc.

"Nedělám si legraci, Hermiono! Jaký by to pak mělo všechno smysl, kdybys bitvu nepřežila?" rozčílil se.

"Draco, uklidni se," špitla spolu s políbením na rty a její polibek ho přece jen přiměl pustit obavy z hlavy. Dosud si nezvykl na hebkost jejích rtů ani na rozkoš, kterou v něm vyvolávaly.


Ještě dlouho poté si povídali, o nejrůznějších věcech. Snažili se jeden druhému sdělit co možná nejvíc ze svých životů, skoro jako by to měl být jejich poslední rozhovor.

Draco se Hermioně konečně svěřil s tím, jak mu otec tehdy přikázal ji nenávidět a ona jemu zase povídala o své rodině. Dozvěděl se spoustu věcí týkajících se mudlovského způsobu života. Navzdory zjevnému odporu, který k nim celý život choval, ho její vyprávění nadchlo a doufal, že se mu ještě naskytne příležitost vidět to na vlastní oči.

Barvitě mu popisovala čtvrť, ve které vyrůstala a dopodrobna mu popsala každý detail dne, kdy obdržela svůj dopis do Bradavic. Její energické příběhy mu pomohly vyčistit si hlavu.

"Představíš mě rodičům?" zeptal se v polospánku.

"Jistě, budou tě zbožňovat," odvětila stejně ospale a pak už se ani jeden neubránil vyčerpání.

Spali sotva pár hodin, když je probudil hlasitý výbuch. V tu ránu byli oba na nohou, rychlostí blesku vyskočili z postele a nervózně na sebe navzájem pohlédli, nastal čas. Oblékání jim za pomocí hůlek zabralo sotva pár vteřin, takže brzo společně vyběhli ven.

"Zůstaň naživu," prosila ho už po několikáté. Tentokrát však doopravdy hrozilo, že se její prosba nenaplní. Obejmula ho vší silou, jež v sobě dokázala sebrat.

Kývl. "Snaž se zůstat mimo." Políbil ji na čelo.

Rozloučili se jediným pohledem, bez dalšího slova se vydali každý jinam, jak bylo domluveno. Běželi vstříc svým osudům s nadějí, že se opět setkají, až bude po všem.

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 katie | 10. července 2016 v 17:30 | Reagovat

Miluju tvoje psaní! Máš talent. ❤

2 Maky | 10. července 2016 v 19:37 | Reagovat

Jak jako "není takový zájem"? Tohle je,podle mě, jedna z tvých nejlepších,to mi netvrď,že o ni není zájem. Já ho totiž mám a jako vždy jsi nezklamala! Krásná kapitola :)

3 Verčule | 10. července 2016 v 22:03 | Reagovat

skvělý. Moc hezky píšeš😍👌🙈

4 Bori | Web | 11. července 2016 v 17:30 | Reagovat

T to si piš ze jo dokončiš. Tahle povidka je skvěla stejně jako všechny ostatní, ale tahle má něco do sebe. Je naprosto úžasná a dekují ze píšeš Bori

5 Mia | 14. července 2016 v 7:35 | Reagovat

Túto poviedku milujem :-):-):-D

6 leonka | 9. prosince 2016 v 9:20 | Reagovat

Super!!!!!!!! :-)

7 Martina | 17. ledna 2018 v 15:21 | Reagovat

Skvele opet :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama