Osmá kapitola {V bezpečí stínu} - C'est la vie

15. července 2016 v 17:00 | Rosalie D. ~ |  V bezpečí stínu
Psala jsem to na mobilu v autobuse mířícím k moři, tak omluvte případné chyby :)



Po jejich hádce proběhlo dalších pár zvláštních dní. Hermiona a Draco zapadli do podivně zaběhlé rutiny. Oba ráno vstali, pokud možno tak, aby na sebe nenarazili a Hermiona pak zmizela buďto do práce nebo zůstávala neustále ve svém pokoji, po dříve společně tráveném čase se slehla zem.

Dracovi netrvalo dlouho uvědomit si naprostou debilitu svého jednání a také se za něj velice styděl. Nenáviděl se za to, že úspěšně zřítil most důvěry, který k němu postupně budovala. Pokaždé, když měl štěstí a na okamžik ji zahlédl, se nadechoval k omluvě, ale žádná slova z něj nevycházela.

Jednoho rána už toho měl tak akorát dost, bez ohledu na její spánek vtrhl k ní do ložnice, odhodlán si vše vyjasnit. Jakmile rozrazil dveře spojující jejich ložnice, vzhlédly k němu překvapené oříškové oči. Hermiona na sobě opět měla pouze ručník a k tomu si zrovna mazala zvednutou nohu krémem, takže byl ještě ke všemu částečně vyhrnutý.

'Otoč se, nezírej tak na ni!' křičel na něho jeho vlastní hlas v hlavě, ale on z ní přesto nespouštěl zrak, zkrátka to nedokázal.

Vylekal ji a Hermiona přesto nezačala křičet, jak by to udělala většina dívek v její situaci. S pohledem stále pevně upřeným na něj, pokračovala v roztírání krému. "Přeješ si něco?" zeptala se mile. Bylo vidět, jak mermomocí zadržovala smích.

Za normálních okolností, kdyby k ní vtrhl chlap a ona by zrovna byla polonahá, nejspíš by se strachy zbláznila, ale šlo-li o Draca, žádný takový pocit se nedostavil.

"Já... Ty, to-totiž," snažil se ze sebe vyloudit kloudnou větu, ale akorát se tím do toho ještě více zamotal. "Chci říct, promiňzatožesechovámjakopako." Mluvil příliš rychle.


"Promiň, cože?" Tentokrát ji opravdu zarazil, dokonce konečně přestala s drážděním jeho zdravého rozumu oním zatraceným krémem.

"Dnes večer tě zvu na večeři," zakryl svá rozpačitá slova nabídkou.

"Ale já nemám co na sebe," odpověděla nepřítomně a koukala kamsi skrz něj.

Její výraz ho rozesmál. "To je dost, že se taky někdy zajímáš o módu, Grangerová!" Rozpustilé rýpání se vrátilo na pořad dne.

"Blbečku jeden," zanadávala si. Ve skutečnosti ale uražená nebyla a dala to najevo mrsknutím růžové ponožky jeho směrem.

"Těsně vedle," mrknul na ni. "Můžeme jít kolem šesté?"

Chystala se ho ještě potrápit škádlením, jenže to by se mu nesměla podívat do očí. Naděje zrcadlící se v nich ji přiměla říci: "Ano."

Ušklíbl se. "Tak tedy v šest v obýváku."

Zírala na dveře ještě řádnou chvíli po jeho odchodu. Dlouho napjatě čekala, v co celá tahle nepříjemná záležitost vyústí a večeře byla víc, než v co se odvážila doufat.

Toho dne v odpoledních hodinách postávala rozčilená Hermiona před svou skříní a proklínala svou nechuť k nakupování. Vlastnila sice několikery šaty, žádné však na schůzku s Dracem nebyly dost hezké. Kdyby ji viděl, určitě by se tím dost pobavil. Nakonec zvolila jednoduchou klasiku - malé černé se spadlými rameny.

Nešlo o rande, tím si byla jistá a také se tím stále uklidňovala. Cítila se úplně jinak, než kdyby se připravovala na setkání s Ronem. Své tělo sice stále neměla ráda, v těch šatech mu nicméně musela přiznat jisté půvaby. Téměř se sama sobě opět líbila.

Nadšeně vyběhla z ložnice do obýváku, kde nečekaně narazila na Draca. "Myslela jsem, že jsi venku," špitla omluvně.

Přejel očima její bosé nohy. "Právě jsem se vrátil a zrovna do nejlepšího, koukám," konstatoval pobaveně. "Co to tu provádíš, smím-li to vědět?"

Spojila ruce nervózně za zády. "Jako co to vypadá?" zeptala se i navzdory své trémě nebojácně.

"Radši nechtěj vědět, hvězdo," uculil se roztomile.

Spadl jí kámen ze srdce, trapas byl snad zažehnán.

"Mimochodem pěkné šaty," dodal.

Málem se do země propadla pod náporem svých náhle rudých tváří. "Děkuju," pípla nezvykle tiše a sledovala jeho v ložnici mizící postavu.

Zatímco si natáčela do skleničky vodu, přemýšlela o komplimentu, který jí složil, a uvědomila si, nakolik velkou cenu pro ni měl. Pochvala od Draca Malfoye, to už přece není jen tak!

Zbývalo půl hodiny do šesti, nepříliš mnoho času a její spolubydlící se ještě nezačal připravovat. Trochu nabubřele seděla v plné večerní na gauči - jaktože on se ani nemusel snažit a vypadal tak příšerně dobře?

Tu úvahu brzo podpořil rozcuchaný Draco oblečen pouze do kalhot k obleku, který se vyklonil ze dveří. "Asi jsem nemožný hovado, nemůžu najít vlastní košile."

Ušklíbla se, stále nepochopil její skladovací systém v oblečení. "Druhý šuplík u postele," poradila mu a nevědomky ho přitom přejížděla pohledem, dokud jí nezmizel z dohledu.

"Kam půjdeme?" vyzvídala přes stěnu.

"Neprozradím," zněla jeho tajemná odpověď.

Zamyslela se. "Snad ne do té číny na rohu," zamumlala rozpačitě. Tuto možnost okamžitě vypustila, když vyšel z pokoje v dokonalém obleku na míru.

"Jak to vypadá?" Společenské oblečení už si odvykl nosit, a i tak byl zvyklý na hábit.

Několikrát se před ní otočil, což velmi ocenila. "Budu vedle tebe vypadat jako nevypelichané kuře."

"Nesmysl," konstatoval pevně, "vypadáš úžasně." To bylo podruhé během stejného dne, kdy jí složil poklonu!

Ani si nevšimla, odkud vytáhl letaxový prášek, dokud jej velice nahlas neotestoval v krbu. "Neboj, nechal jsem ho připojit k síti," ujistil její nevěřícně se tvářící obličej. Zelené plameny šlehaly vysoko a ona je pozorovala s neskrytým odporem.

"Tenhle způsob cestování vážně nesnáším," svěřila se mu opatrně. Kabelku svírala prsty silněji, než bylo nutné.

Hermionin nechutí nakrčený nos vykouzlil na jeho obličeji pobavený úšklebek. "Budeš se mě držet a potrvá to jen chvilku, neboj."

"Cože?" vyhrkla. Představa jich dvou namáčknutých tělo na tělo v titěrném prostoru krbu ji poněkud vyděsila. Ne proto, že by se ho snad bála, naopak...

Nic už na to neřekl, pouze ji popadl za loket a společně je vtáhl dovnitř. Snažila se raději ani nedýchat, tak blízko k němu ještě nestála.

"Chytni se mě," poradil jí, stále se šklebil.

Iritoval ji svým povzneseným přístupem, přesto udělala, co po ní chtěl. Držela se ho, jak nejpevněji zvládla, protože si až příliš barvitě vybavovala nestabilnost letaxového cestování.

"Restaurace C'est la vie v Paříži," vyřkl Draco dostatečně nahlas a vzápětí jim k nohám hodil zelený prášek.

Nestačila ani překvapeně zareagovat, řítili se napříč kouzelnou sítí, a kdyby nedržela víčka pevně zavřená, spatřila by světla z míst, která míjeli. Přitiskla se k němu snad ještě více, ačkoliv se to zdálo nemožné. Naštěstí nebyla zase tak silná, aby mu svým sevřením způsobovala bolest. Ani si nevšimla, když kolem ní omotal paže, letax také zrovna dvakrát nemusel.

Trvalo to celých pár minut, ale nakonec točení přece jen ustalo. Vyletěla z krbu a vykuleně na něj pohlédla. "Paříž?!"

"Londýn byl moc předvídatelný." Pokrčil rameny, jakoby na tom vůbec nesešlo.

Jelikož se jednalo o přepychový podnik, obsluha jim ihned přispěchala vstříc. "Vítejte u nás," zdravil je číšník překvapivě slušným anglickým přízvukem.

Draco mu sdělil číslo jejich rezervace a on je vzápětí uvedl ke stolu. Jak se ukázalo, všichni zákazníci měli pro sebe celou jednu menší místnost, Hermiona si připadala jako na zámku. "Není to trochu moc?" sykla na Draca hned, co je číšník na okamžik opustil.

"Nelíbí se ti tu?" Vyděšený výraz jejího společníka ji rozesmál.

"Je to tu moc hezké, ale mně by úplně stačila pizza nebo tak něco... Neměl sis s tím dávat takovou práci."

Pohlédl na ni přes stůl se zdviženým obočím. "Narozdíl od Anglie mě zdejší kouzelníci totálně nezavrhli a mám tu pár kontaktů, skoro jsem nemusel hnout prstem," vysvětloval ne tak úplně podle pravdy.

"Stejně je to příliš vznešené," neodpustila si, když se vrátil personál s jídelními lístky na sametovém polštářku.

Draco si ihned vyžádal seznam vín. "Alespoň jednou ti musím ukázat pořádnou magickou restauraci, ještě bys nás kouzelníky měla za totální ignoranty." Ukázal své zuby v dokonalém úsměvu.

"Tímhle rozmazlováním to stejně nezachráníš," odvětila sarkasticky. Schovala se před ním za jídelní lístek, kde se tiše pochechtávala.

Pohled na ceny ji skoro položil. "Draco," zvolala bezděčně, ale on byl zaneprázdněn diskusí o víně s jedním ze zaměstnanců.

Obořila se na něj tedy poté, co znovu osaměli. "To nás bude stát celé jmění," zamračila se.

Ani se na ní nepodíval. "Mě," opravil ji.

"Ale-"

Nenechal ji nic namítat, prudce zaklapl lístek a nepustil ji ke slovu: "Hermiono, pozval jsem tě sem proto, že jsem se k tobě nezachoval správně. Právě naopak, choval jsem se jako úplný pitomec. Nechci po tobě, abys mi hlásila každý svůj krok, jen jsem o tebe měl strach a to mě přemohlo... Dovol mi to vynahradit touhle večeří na můj účet."

Civěla na něj, aniž by jedinkrát mrkla. Jeho dospělý přístup ji zcela ohromil a zmohla se na pouhé přikývnutí.

"Máš vybráno?" zeptal se příjemným hlasem. Znovu kývla.

Způsob kouzelnického objednávání jídel ji naprosto uchvátil. Přestože měli svého číšníka plně k dispozici, stačilo pouze mávnout hůlkou s myšlenkou na vybrané jídlo a lístek sám odletěl do kuchyně s příslušným přáním zaškrtnutým v seznamu. "Úžasné," konstatovala s úsměvem.

Skleničky s vínem se jim objevily na stole. "Zvykneš si," poznamenal a upil červené tekutiny.

Ve svém odděleném pokojíku měli naprosté soukromí. Vyhovovalo jí to tak, za těch pár dní co s Dracem nemluvila, se nashromáždila spousta věcí, o kterých mu potřebovala říci. "Přišla za mnou Ginny," začala, nejistá jeho reakcí.

Nedal najevo žádnou emoci. "To mě nepřekvapuje, nejspíš chtěla mluvit o svém nemožném bratrovi, nemám pravdu?"

Dala si na čas s odpovědí, pomalu se napila vína před sebou, chutnalo skvěle. "Taky... A je těhotná."

"Merline, na svět má přijít další Potter?" zděsil se naoko.

Stiskla k sobě rty. "Mám být kmotra a já si nejsem jistá, zda chci," poznamenala.

"Je to tvá volba... Já bych taková muka nepodstoupil ani za úplatu, ale věřím, že by ti prospělo znovu se sblížit se svými přáteli." Starost o ní nešla přeslechnout, zaznívala v každém slově.

Nevědomky uchopila Dracovu ruku položenou na stole. "Ještě si to rozmyslím. Kde jsi vlastně byl?"

"Kdy?"

"Však víš," trochu sebou cukla, "ten den..."

Došlo mu to hned. "V našem sídle, inventura se sama neudělá."

Pustila jeho ruku, neboť si opožděně uvědomila, že ji drží. "Co myslíš tou inventurou?" chtěla vědět.

Povzdychl si. "Spousta zbytečného papírování spojeného s vlastnictvím a správou několika mých pozemků."

"Kolik jich máš?" zajímala se dál.

"Devět nebo deset, co na tom záleží..."

Málem se poprskala vínem, naštěstí včas stačila polknout a ani se nezakuckala. "To musí být hromada práce!"

"Svým způsobem mi to dost nahrazuje zaměstnání, ale rozhodně mě to nebaví," postěžoval si. "Nechceš změnit téma?" Vypadal unaveně.

"S radostí," usmála se na něj, což mu přece jen trochu pomohlo. "Byl si tu už někdy předtím?"

"Párkrát s rodiči," při vzpomínce na Luciuse zaskřípal zuby. "Venku je moc krásná promenáda podél řeky..."

"Ukážeš mi ji potom?" ptala se s nadějí v hlase.

"Jistě," přisvědčil potěšeně.

Čím déle spolu mluvili, tím snadnější to bylo. Zábrana, která mezi nimi tak nečekaně vznikla, se stejně rychle vypařila a co víc, rozuměli si víc, než kdy předtím. "Máš nějaké sourozence?" zeptal se Draco mezi sousty, jídlo chutnalo výtečně.

"Ne bohužel ne… Vždycky jsem nějaké chtěla. Pokud někdy budu mít děti, tak si jich pořídím hned několik."

"Chtěla bys děti?" Věděl, na jak osobní věc se ptal, ale nemohl si pomoci, zajímalo ho to.

"Dříve jsem v tom měla jasno..." Trochu se zamračila.

"Co se změnilo?"

Prsty si hrála se skleničkou. "Nevím, jestli ještě kdy bude s kým," hlesla potichu.

Nejdříve se tomu chtěl zasmát, ale při pohledu na její nefalšovaný smutek to nešlo. "O tebe vždycky bude zájem, pokud tě trápí tohle, není důvod se bát..." V hloubi duše tušil, že pravý důvod jejích obav se zřejmě skrývá v něčem vážnějším.

Když dojedli vybrané pokrmy a dopili kvalitní víno, vyrazili ještě na procházku po venku.

Hermiona se neostýchala zavěsit se do něj plnou vahou, zčásti ji k tomu nutila alkoholem zamlžená mysl. "Ne že mě shodíš do vody," řekla vesele.

Nábřeží se třpytilo díky desítkám lamp rozmístěných podél řeky, ten výhled opravdu stál za povšimnutí.

"Popřemýšlím o tom," prohodil se smíchem.

"Jsem moc ráda, že si mě pozval," přiznala upřímně. Víno s sebou odneslo veškerou její nepřístupnost, přestože opilá nebyla.

Procházeli se podél tekoucí vody, dokud se o kousek dál nezastavili u zábradlí. Teprve pak na to zareagoval: "A odpustila si mi?"

"Ano," řekla bez zaváhání. Chvíli se bavila házením kamínků do řeky.

"To jsem rád," cítil se o poznání uvolněněji.

"Já zas ráda s tebou bydlím..."

Stáli tam v tichu, rušilo je pouze šplouchání malých vlnek narážejících do břehů. Když začala cvakat zuby o sebe, přehodil přes ni svoje sako.

"Děkuju," šeptla udiveně. Dlouho na sobě nic pánského neměla, už zapomněla, jak malá si v něm připadala.

"Chceš už jít?" zeptal se jemně.

"Ještě chvilku, nejsem unavená." Její lež prozradilo okázalé zívnutí.

"Pro dnešek by to stačilo," prohlásil neústupně a zamířil zpět k restauraci.

"Néé," protestovala slovně.

Začala se mu trochu vzpírat. "Neboj se, bude ještě spousta takových večerů," slíbil jí.

Uklidnila se tedy a kráčela po jeho boku stejně elegantně jako Francouzky, které sem tam potkávali.

Cesta letaxem zpět byla o něco horší, za což mohli poděkovat svým už tak lehce se točícím hlavám. Hermioně trvalo několik minut polehávání na gauči, než se z toho trochu vzpamatovala. Opírala se o Dracovo rameno, který na tom nebyl o nic lépe, a užívala si nehýbající se svět kolem.

"Dáš si ještě nějakou vodu?" zeptal se.

"Ano, prosím," pípla.

Opatrně se zvedl z pohovky a položil Hermioninu hlavu na opěradlo, aby se neuhodila. Netrvalo mu dlouho nalít do sklenky trochu vychlazené minerálky, ale ona i tak stačila usnout.

Usmál se. "Konečně bez pláče," okomentoval to nahlas a přehodil přes ni teplou deku. "Sladké sny," zašeptal.

Opustit ji mu činilo značné potíže, nakonec se však přeci jen odebral do své postele.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 agata | 16. července 2016 v 12:09 | Reagovat

Prohlašuji, že i mě Draco usmířil,jen se bojím, kolikrát ještě bude muset, než jí řekne, proč tak vyšiluje :-D ! A bojím se, aby ji znovu nekonfrontoval Ron, který vlastně neví, proč odešla a co se jí stalo! Hermiona se teď Draca evidentně nebojí, ale zůstane to tak,až se k ní bude snažit skutečně fyzicky přiblížit? Neuteče? A dojde Dracovi, že její odstup má nějaký hlubší důvod? A bude ona schopná mu ho říct? A bude on chtít začít pátrat v té věci?
Děkuji za kapitolu a moc se těším, jak to bude dál!!
A krásné prázdniny!!! :-)  :-)  :-)  :-)

2 Katty | 18. července 2016 v 13:07 | Reagovat

jako vždy moc hezky nasané :-D

3 Barbara | 24. července 2016 v 23:39 | Reagovat

Uplne nejlepsi! Celkem se bojim, aby se neco nepokazilo, ale doufam, ze uz to bude jen lepsi:-)
Budu se tesit na dalsi kapitolu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama