Devátá kapitola {V bezpečí stínu} - Zas o krůček blíž

30. července 2016 v 1:47 | Rosalie D. ~ |  V bezpečí stínu
Omlouvám se za delší pauzu, nějak nemám na psaní náladu...


Probudila se v půlce noci, celá rozlámaná. Brzy si uvědomila, že nejen spala oblečená, ale ještě ke všemu na gauči. Stále v polospánku se zvedla a vrhla zamilovaný pohled na deku, kterou byla přikrytá, v duchu mu za ni děkovala.

Ačkoliv to nedávalo příliš smysl, zamířila do koupelny, kde si vyčistila zuby. Zmačkané šaty rovnou hodila do koše na prádlo a místo nich na sebe navlékla staré vytahané triko, co nechala na topení doschnout. Stále nebyla plně při smyslech, v obýváku několikrát narazila, než se jí povedlo nahmatat kliku do ložnice.

Snažila se našlapovat tiše, ale spánek jí znovu lákal do své říše, nedokázala udržet pozornost. Svalila se do postele, aniž by se kolem sebe jedinkrát rozhlédla, nemohla si tudíž všimnout nesprávně zvoleného pokoje. Okamžitě usnula.

Dracova postel byla natolik široká, že do něj při svém pohybu vrazila jen málo, ani ho nevzbudila. Ve spánku se k ní nevědomky přitulil. Tu noc ležela nezvykle klidně, nepronásledovaly ji žádné zlé sny. Tváří spočívala Dracovi na hrudi, o čemž samozřejmě netušila a ani on nevěděl, že měl ruku na jejích zádech.

Ranní probuzení znamenalo pro oba menší šok. Hermiona se probrala jako první a chvíli jí trvalo, než si uvědomila, v čí posteli se nacházela. "Sakra!" vyjekla příliš nahlas.


Draco líně otevřel oči. "Já ještě sním?" zeptal se ospale.

Odskočila od něj tak rychle, až spadla na zem. "Hrozně se omlouvám," fňukla s naraženým bokem.

"Prosím tě, vždyť o nic nejde," zamumlal, napůl v limbu.

Zlobila se sama na sebe, ještě víc proto, že by si nejraději lehla zpátky k němu. Co to s ní prováděl za čáry?

"Budeš už vstávat?" Spolu s tou otázkou se pomalu zvedla ze země.

S úsměvem na ni vzhlížel. "Nejspíš ne," zachraptěl, "je přece sobota…"

Nervózně stepovala na místě, bojovala sama se sebou. Hypnotizovala zrovna pohledem dveře, když opět promluvil, o poznání jistějším hlasem: "Nechoď pryč… Pojď si ještě lehnout, teď už je to stejně jedno."

Vábení bylo příliš silné, než aby mu odolala. Navíc neexistovalo jiné místo krom jeho náruče, kde by se jí povedlo vypudit z duše pocity samoty. Opatrně si vlezla zpět pod peřinu a on ji k sobě hned přitáhl. Zřejmě se bál, aby si to zase nerozmyslela.

Leželi blízko vedle sebe, kůže ji pálila všude na místech vzájemného dotyku. "Spletla jsem si v noci ložnice," dodala ke své předchozí omluvě.

"Budeš se divit, ale to mi došlo." Zasmál se její roztržitosti a ona ho lehce praštila pěstí.

"Může se to stát každému!" bránila se.

"Nemohlas mi prostě odolat," škádlil ji pobaveně. Trochu sebou zavrtěla, aby se ujistila, že je bezpečné válet se tak blízko polonahého Draca. "Leží se ti dobře?"

Překvapeně si uvědomila, jak příjemně se navzdory jeho těsné blízkosti cítila. "Ještěže spíš aspoň v teplákách," naprosto ignorovala jeho starostlivý dotaz ironickou poznámkou.

Zašklebil se. "Máš štěstí, aspoň jeden z nás včera večer věděl, co dělá."

"Mlč přece, snažím se spát," vyhrkla ve snaze zakrýt své rozpaky. Předchozí noc se nechala naprosto unést sladkou otupělostí, kterou s sebou víno přinášelo, a zapomněla se kontrolovat. Při pohledu na Dracovy břišní svaly toho však litovala o dost míň.

Jasně slyšela, jak se nadechl ke slovu. "Už spíš?" prohodil ledabyle.

"Malfoyi, zmlkni," zabručela, skutečně neměla daleko ke dřímotu.

"Grangerová, dovol mi ti připomenout, v čí posteli ležíš." Jeho v žertu nadhozená věta se minula účinkem, protože Hermiona už zase spala, svým pravidelným oddechováním mu to dávala jasně najevo.

Usmál se a nevědomky si začal hrát s jejími nezkrotnými vlasy, které se přes noc zcela vymanily ze vzhledného účesu. Cítil se šťastný, víc než by tušil, že ještě dokáže. V její přítomnosti si dovoloval zapomenout na své staré já a občas byl sám na sebe dokonce pyšný, ovšem zcela jiným a lepším způsobem než kdy dřív. Pomáhali si navzájem, stávali se z nich přátelé a to mu navzdory minulosti dokonale vyhovovalo. Uměla být skvělou kamarádkou a nebyl žádný div, že si ji Potter vybral.

Zatímco tak přemýšlel a prsty prohraboval nadýchané kadeře hnědých vlasů, Hermiona se nepatrně rozechvěla. Kdyby k sobě nebyli tak pevně přitisknutí, nejspíš by si toho ani nevšiml, ale takhle to upoutalo jeho pozornost. Celou noc nezaznamenal žádný zvuk či pohyb z její strany, přišlo mu to proto zvláštní.

Po krátké chvilce její třesot ustal, a tak se dále věnoval svým vnitřním úvahám. Vzpomínal na všechny ty roky temna, kterými si prošel, na všechen ten odpor v očích lidí, kteří o jeho činech téměř nic nevěděli a přesto si dovolovali ho soudit. On sám si byl zcela vědom faktu, že co se války týče, nikdy v podstatě neměl na výběr, v ostatním jeho jistota dosti pokulhávala. Před Voldemortovým opětovným povstáním se choval nanejvýš odporně, čehož litoval ze všeho nejvíc.
Znovu a tentokrát nadobro přerušila Hermiona tok jeho myšlenek, jelikož sebou nehorázným způsobem škubla a pak…

Její výkřik proříznul atmosféru v místnosti jako čistý řez ostřím nože. Vyděsil se, přece jen cítil její neovladatelný třes na vlastní kůži a při pohledu na její v bolestech zkroucenou tvář ho bodlo u srdce, navíc i proto, že si vzpomněl na jistou noc v Malfoy Manor, kdy tohle její mučením naplněné ječení již slyšel. Tehdy nehnul ani brvou…

Držel ji, co mu síly stačily, ale bez úspěchu, nepřestávala ani s křikem, ani se chvěním, které nabralo na síle. "Hermiono!" snažil se ji překřičet. "Vzbuď se přece!" Trochu se od ní odtáhl a pohlédl na její smyslů zbavený výraz, byla úplně mimo sebe a jemu netrvalo dlouho pochopit, co se tak asi odehrává v její mysli.

"Nesahej na mě, prosím už ne!" vyjekla najednou. Zprvu měl pocit, že se vzbudila, ale opak byl pravdou. "Ne prosím, pusť mě," tato slova už vyřkla v pláči.

Draco bezmocně a šokovaně sledoval výjev před sebou, neschopen pohybu. Jednou či dvakrát se pokusil natáhnout k ní ruku, pokaždé ji však rychle stáhl zpět, skoro jakoby se spálil. "Proč? Proč si mě radši nezabil, abych umřela bez ponížení?!" ptala se ječivým hlasem kohosi ze zlého snu.

"Hermiono, vzbuď se už přece," vyloudil ze sebe s obtížemi Draco. Nakonec nezbývalo, než probrat ji kouzlem, neboť skřeky linoucí se jí z úst ho neuvěřitelně mučily.

Když se probrala z toho hrůzného spánku, chvíli jí trvalo se zorientovat. Párkrát zmateně zamrkala, nejspíš ve snaze přivyknout si na ostré ranní světlo a pak očima spočinula na blonďákovi vedle sebe. Se strachem prohlédla na jeho odhalenou hruď a instinktivně vyskočila z postele. "Co-co, o co tu jde?" vykoktala zmateně s jednou rukou zabořenou do rozcuchaných vlasů.

"To víš lépe ty než já," odpověděl okamžitě. "Měla si zase živý sen."

Zírala na své nahé nohy. Zjevně si všimla, že má na sobě pouze triko a kalhotky a poprvé za velmi dlouhou dobu ji kvůli částečné nahotě zalil studený pot. "Můžeš mi půjčit tepláky, prosím?" šeptla. Z tónu jakým to řekla, poznal, jak blízko má k pláči.

Zašátral rukou v zásuvce a s tichým "tumáš" po ní jeden pár domácích kalhot hodil, sám si také oblékl tričko. Radostná nálada ze společného probuzení zmizela a zůstal po ní jen chlad, jakoby je za tu krátkou chvíli navštívil mozkomor a všechno štěstí jim vzal.

"Vysvětlila bys mi konečně, co se to s tebou děje?" tázal se Draco pevným hlasem, zatímco ledabyle stlal rozházenou postel.

Nervózně si okusovala nehet na palci, zjevně rozmýšlela, co všechno mu říct. "Co konkrétně ti vrtá hlavou?" začala opatrně.

"Nejsem idiot, Hermiono," zasyčel, "někdo ti za války musel sakra hodně ublížit, abys i o dva roky později trpěla jako zvíře!" Nevědomky zvýšil hlas.

Popošla blíže ke dveřím do obýváku, krůček po krůčku se k nim pomalu blížila a zdálo se, že má v plánu utéct. Draco ve své touze po odpovědích jediným mávnutím hůlky zamknul všechny dveře v místnosti, načež na něj vystrašeně vykulila oříškové oči.

"Prosím tě, neboj se mě," vydechl o poznání jemněji. Navzdory jejímu děsu přešel těch několik metrů, které je od sebe dělily, a sevřel ji v náruči.

"Přála bych si být zase celá, ani nevíš jak," plakala mu tiše na hrudi.

"To bude zas dobré, Hermiono, uvidíš," uklidňoval ji, aniž by měl sebemenší představu o zdroji všeho toho trápení. "Povíš mi, co se ti přihodilo?" nadhodil váhavě.

Zvedla k němu uslzený pohled. "Nikdo to neví," konstatovala pouze.

Pohladil ji po vlasech a v duchu se spílal za to, jakým způsobem se to z ní snažil vytáhnout. Už nemohl dál čekat, až bude připravená, nešlo to. "Tak tedy budu první…?"

"Já, já nevím, zda je to dobrý nápad," zamumlala a v rychlosti se vykroutila z jeho sevření. Její přístup s každou vteřinou nabíral na chladnosti, musel jednat rychle.

"Stále mi snad nevěříš? Dovol mi pomoct ti, Hermiono, prosím," dorážel na ni, dokud na ní stále pozoroval známky zranitelného rozrušení.

"Odemkni ty dveře, Draco," přikázala mu pevně, a když odmítl, pisklavým hlasem svá slova zopakovala.

"Ty mi nikdy neodpustíš naše školní léta, že ne?" zeptal se s obrázkem jejího nepřístupného výrazu na své sítnici

S jeho ublíženými slovy mimické svaly zcela uvolnila. "Hlupáčku," pronesla jemně, "v tom to vůbec není. Dokážu ocenit tvou změnu a vážím si tě jako člověka, kterým ses stal." Dlaň mu přitiskla na stranu krku a palcem ho lehce pohladila po kůži. "Přála bych si říct ti to, vážně moc, občas si to i v duchu představuji," svěřila se mu nečekaně otevřeně.

"Tak kde je problém?" přerušil ji neurvale.

Přestala se ho dotýkat a tentokrát dlaní spočinula na své hrudi, přesněji tam, kde se nalézalo její srdce. "Tady," pípla sotva slyšitelně.

"Chápu," hlesl, ačkoliv ho s jejím sdělením zabolelo ve stejných místech, kam si ukazovala. "Dáš si něco k snídani?" prohlásil monotónně, čímž se mu povedlo dokonale zakrýt své zklamání.

Oba dva se pak mlčky přesunuli do obýváku a navzdory nezávazné konverzaci, o kterou se snažili, mysleli oba v duchu na to, co se právě stalo.

Hermioninu mysl zaplnil z velké části strach - strach z toho, že Dracovi neuniklo její trápení, zároveň s ním však pociťovala i závan radostného vzrušení. Nedokázala v sobě uhasit jiskru naděje, která vzplála zároveň s Dracovým vyzvídáním. Stále se celá třásla kvůli tomu strašlivému snu, ale ani to neudusilo zaplesání přeživších kousků části její duše, vzniklé jeho zájmem. Dojímalo ji, s jakou vervou si k ní razil cestu.

Draco na druhou stranu myslel na zcela jiné a přesto stejné věci. Doufal, že již brzy se mu podaří přesvědčit ji o své loajalitě natolik, aby se mu svěřila. Přehrával si v mysli události toho rána stále dokola a snažil se vypreparovat střípky skládačky, které mu nevědomky poskytla. Už alespoň věděl, že jí ublížil jakýsi muž, podle děsuplných výkřiků ze spaní šlo o fyzický útok… Draco toho chlapa určitě znal, nikdo patřící na stranu dobra by jí to neprovedl a čím víc o tom přemýšlel, tím větší chuť na pomstu v něm rostla.

"Půjdu teď do sprchy," zaslechl Hermion hlas jakoby z dálky, úplně ho tím vytrhla ze světa podvědomí. Napůl znechuceně přehraboval vystydlá míchaná vajíčka a sledoval svou spolubydlící mířící ke koupelně. Těsně předtím, než za sebou zabouchla dveře, podívala se na něj. "Jo a mimochodem, já ti věřím," pronesla bez špetky pochybností.

Ještě dlouhou chvíli poté civěl na dřevěnou desku, za kterou zmizela. Jedině ona ho dovedla pokaždé dokonale vyvést z míry.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 emmalacey | 30. července 2016 v 9:18 | Reagovat

O muj boze jdu si to precist cele znovu a znovu,protoze je to vyborne napsana kapitola. :)

2 barbara | 31. července 2016 v 16:01 | Reagovat

Úžasné! Báječné!Tato kapitolovka se stala mou oblíbenou.

3 Katty | 1. srpna 2016 v 18:41 | Reagovat

Hrozně moc mě baví jak píšeš tuhle povídku, velká paráda :-D

4 agata | 3. srpna 2016 v 15:09 | Reagovat

Že prima píšeš, to už pro mě není novinka, ale ještě líp ten příběh graduješ!! Přesně takhle by žena reagovala po ,,onom" zážitku. A taky je pravda, že svěřit se s něčím takovým někomu, kdo se jí líbí, to je děs. Připadá si, jakoby se musela přiznat k něčemu špinavēmu, co ji samu deklasuje a co u protějšku vyvolá zhnusení! Měla by to možná probrat s nějakou kompetentní osobou, nejlíp léčitelkou přes psychiatrii. Už jenom svěřit se muži, třebas i doktorovi, je děsivé. Ale možná, kdyby se s Dracem dokázali posunout ve vztahu aspoň kousek, aby se tak nebála těsnějšího fyzického kontaktu, možná by jí to pomohlo aspoň začít o tom  mluvit?
Dík za prima čtení, netrpělivě vyčkávám, jak se to rozuzlí! A hlavně, kdo byl ten parchant!!!

5 Ahoj | 11. srpna 2016 v 12:58 | Reagovat

Povedené.
Těším se na pokračování. :-)

6 :-) | 2. října 2016 v 8:04 | Reagovat

Nádherné, prosím pokračuj, nemůžu se dočkat, jak to dopadne.

7 Doff | 24. října 2016 v 0:47 | Reagovat

Opět skvělá kapitola. Prosím pokračuj, je strašný čekat na další kapitolu. :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama