Zmijozelka z Nebelvíru 12. kapitola

6. března 2016 v 18:57 | Rosalie D. ~ |  Zmijozelka z Nebelvíru
Není to žádná sláva, ale vážně jsem se snažila :) Užijte si čtení a nezapomeňte zanechat komentář!


Mladý blonďatý chlapec nervózně přešlapoval před školní bránou. Už několik minut zíral na kliku ve snaze přinutit se za ni vzít, ale jeho rozporuplné pocity mu to v tom zabraňovaly. Vrátil se zpět na bradavické pozemky, jak nejrychleji svedl, přesto nyní nedokázal vejít do hradu. Bylo to nanejvýš pochopitelné, neboť dostal jasné příkazy, které měl dodržet a on stále nevěděl, jak s nimi naložit, aniž by kdokoliv přišel k úhoně.

Zimní vítr panující ve vzduchu mu čechral vlasy a blížící se Vánoce mu nijak nepřidávaly na pocitu beznaděje zaplňující jeho celou existenci. Nahlas si povzdechl. Konečně se odhodlal otevřít bránu a tiše vklouzl dovnitř. Bylo brzké ráno, a tak se nedivil, že cestou do komnat na nikoho nenarazil.

V hlavě měl nečekaně prázdno, za to byl velmi vděčný. Další dávku bolesti smíchané se strachem by nemusel přežít. Doklopýtal dlouhou chodbou ve sklepeních ke vchodu do zmijozelského domova a vpadl dovnitř. Připadal si ztraceně. Ještě před několika dny netušil, jak hrozný osud ho čeká, ten pocit mu chyběl.

Společenská místnost se zdála býti prázdnou, ale při pozornějším pohledu spatřil spící dívku. Byla to ona a čekala na něj, o tom nebylo pochyb. Chvilku se očima zastavil na jejím poklidném výrazu a píchlo ho u srdce. Co bude dělat? Vzpomněl si na sen, který se mu zdál, zatímco jeho tělo putovalo směrem do sídla zkázy a bolest se postupně stupňovala. Neuvědomoval si slzy putující po jeho tvářích, dokud mu nestekly po bradě přímo na její tvář, nad kterou se skláněl.

Její řasy se slabě zatřepotaly, když jemným pohybem otevřela oči. Reakce byla okamžitá, jakmile jej spatřila, byla hned vzhůru. "Draco," vydechla roztřeseným hlasem. Nemohla si nevšimnout jeho pláče.



"Ahoj," pozdravil ji smutně. Vrhla se mu do náruče a on se tomu nijak nebránil.

"Jsem ráda, že jsi zpátky," zamumlala mu do saka obleku, který si ještě nestihl převléct.

Nevěděl, co dělat. Pán Zla mu dal jasné, bolestí naplněné pokyny a zároveň se bál o svou matku, ale tohle všechno zastiňoval fakt, že svíral ve svých paží dívku, kterou jak si uvědomoval, nadevše miloval. "Já vím," ujistil ji tichým hlasem spolu s polibkem do vlasů.

"Kde jsi byl?" vyzvídala ihned, co se vzpamatovala ze šoku. Odtáhla se od něj, zatímco mu svými drobnými prsty jemně stírala slzy z tváří.

Sklopil pohled k zemi. "Myslím, že víš kde."

Vzala ho za bradu, a tím ho přinutila ztratit se pohledem v jejích medově hnědých očích. Tolik to potřeboval! Dokud ji doopravdy nepoznal, žil jen napůl. "Ano," přiznala, "ale nevím, s kým ses tam setkal."

Někdy hloupě zapomínal na její nadpozemskou inteligenci. Okamžitě přerušil jejich oční spojení, tolik se styděl a zároveň děsil toho, co se stane, pokud jí řekne pravdu. Jak moc si přál jí to sdělit!

"Mohli bychom to o malou chvilku odložit?" poprosil ji, zatímco zíral na vánoční světýlka rozmístěná po celé místnosti. Pak se na ni odvážil podívat.

V obličeji se jí zrcadlila taková něha, že ho to málem znovu dostalo. Přikývla a on si ji bez dalších zbytečných slov přitáhl do náruče. "Nevím, co se stane, ale musím tě o něco poprosit," promlouval k ní tiše.

"Ano?" zněla její stejně tichá odpověď. Cítil, jak se pod jeho dotyky slabě třese, a tak ochranářsky zesílil objetí.

"Neopusť mě, až ti řeknu, co jsem zač," prosil ji pokorně.

"Draco, nemluv tak o sobě."

Zavrtěl hlavou. "Myslím to zcela vážně, Hermiono."

Jejich důvěrný rozhovor přerušily kroky na schodech, jak první studenti začínali opouštět své pokoje. "Kdyby si ti šprti radši přispali," zavrčel.

Touto lehkomyslnou poznámkou ji i přes vážnost situace rozesmál. "Půjdu se převléknout," prohlásili unisono. Teď už se usmál i on.

Chytil ji za ruku a zároveň opřel své čelo o to její. "Jsem rád, že jsi mi dala druhou šanci," šeptl.


"Zkus spíše stopadesátou," poznamenala s úšklebkem a vlepila mu polibek.

Po krátké chvíli se ti dva pod schodištěm opět setkali. Její zvědavost se stupňovala, s každou vteřinou se víc a víc bála toho, co jí řekne a hlavně o něj měla hrozný strach. Sledovala strhané rysy jeho obličeje, ve snaze si je co nejlépe zapamatovat. Draco hleděl na zem, stále nic neříkal - věděla, že muselo jít o něco vážně strašného, ale co víc, poprvé si uvědomila, že on by si špatnou stranu nezvolil, kdyby měl na výběr. Chytila ho za ruce, čímž ho přiměla zvednout pohled.

"Vrátil se, nemám pravdu?" zeptala se tiše. Nemělo smysl prodlužovat napětí.

V jeho očích se třpytily smutné slzy. Beze slov přikývl. "Chce tebe," zamumlal neskutečně slabým hlasem.

Čekala snad všechno, ale tohle by ji nenapadlo. Najednou kolem ní vše zčernalo. Pod tíhou těch dvou slov se jí podlomila kolena, a kdyby ji nezachytil, sesunula by se na zem.

Draco stačil zaznamenat pohled plný hrůzy těsně předtím, než se mu zhroutila do náruče. Hermiona byla statečnější, než kterákoliv dívka, kterou znal, ale tohle bylo i na ni moc. Zvedl ji do vzduchu, musela vážit ještě míň, než si myslel, a položil ji na pohovku. Potřeboval je oba dostat někam do soukromí, protože se kolem nich shromažďovalo čím dál víc zvědavých očí.

Jediná místnost, která připadala v úvahu, byla Uršulina umývárna a kvůli nedostatku času to nakonec byla jasná volba. Hermiona se probrala už po cestě tam, překvapená tím, že ji nese.

"Můžu to dojít po svých," pronesla odhodlaně, ale její ruce s tím prohlášením nesouhlasily - pevně se mu omotaly kolem krku.

"Ani náhodou," odbil její nevážně míněnou poznámku.

V koupelně se střetly s Uršulou, což výjimečně nebylo na škodu. "Sežeň Pottera," řekl jí ihned a ona bez jediného slovy zmizela ve zdi.

Pomalu položil Hermionu na zem. Její oříškové oči byly plné údivu. "Co si to právě řekl?" zeptala se nevěřícně.

Bál se na ni podívat. Bál se, že v jejím obličeji nalezne odmítnutí, které by ho poslalo do pekel. "Jedině Potter mi může pomoct ho zabít a radši budu riskovat svůj život, než abych promrhal ten tvůj," přiznal s pohledem upřeným do země.

"Draco," vyslovila jeho jméno s něhou v hlase, "podívej se na mě." Poslechl a ona ho za odměnu políbila. "Nikdo neumře, spolu to vyřešíme. Jsem hrdá na muže, ve kterého jsi dospěl, dřív by si neváhal jednat sobecky, ale teď-"

Nesouhlasil s ní, divoce zavrtěl hlavou. "Pořád jsem sobec, nedělal bych to, kdybych tě nepotřeboval!"

"A to je právě ten rozdíl!" Pohladila hojící se škrábanec na jeho tváři. "Voldemort si musí myslet, že mě máš vážně rád, jinak by tohle po tobě nechtěl. Určitě chce, abys za to náležitě trpěl," uvažovala nahlas.

"Hermiono," pokusil se ji přerušit, ale ona ve svém monologu pokračovala: "Už se s ním nesmíš setkat, jakmile by se ti podíval do mysli a zjistil, že si vyzradil jeho úmysly, byl by s tebou konec. Musím něco vymyslet!"

"Hermiono!" zopakoval její jméno o něco hlasitěji.

"Máme málo času, brzo na to přijde… Musíme to říct Brumbálovi, musíme bojovat."

"Poslouchej mě!" vykřikl téměř zuřivě. Konečně zmlkla a zahleděla se na něj s nevyslovenou otázkou. Draco se zhluboka nadechl. "Já tě nemám rád."

"Co?" vypadlo z ní. "Proč tedy-"

"Nech mě to doříct, sakra!" vypěnil, ale hned se uklidnil, protože se jí oči plnily slzami. "Hermiono," sevřel ji v pevném objetí a zatímco mu plakala do svetru, mumlal jí do vlasů vše, co měl na srdci. "Nemám tě rád, já tě miluju," vydechl. Cítil, jak se její tělo ohromeně zachvělo. "Vím to, protože to co k tobě cítím, jinými slovy popsat nejde. Voldemort mi už do hlavy vlezl a ví to, proto jsi ve velkém nebezpečí a já nedovolím, aby ti kdokoliv kvůli mé slabosti ublížil."

Odtáhla se od něj, dokonce o krok couvla. Vyděšeně si měřil její uslzený obličej, ale nebyla v něm ani stopa znechucení. "Taky tě miluju," pošeptala do ticha. Navzdory vážnosti situace se na sebe šťastně usmívali.


Nedlouho poté, co její slova vyšuměla ve vzduchu, dorazil Harry s Uršulou v patách. Nevypadal ani trochu překvapeně, že je tam spolu vidí, což Draca šokovalo. "Žádné kletby? Nevyměknuls, Pottere?" neodpustil si poznámku. Ve skutečnosti byl však za jeho přítomnost více než vděčný.

"Spusť, Malfoyi," pobídl ho rozcuchaný černovlasý chlapec s jizvou na čele.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 anchovickal | Web | 7. března 2016 v 14:13 | Reagovat

Náhodou moc pěkný :-)

2 Nene-chan | 9. března 2016 v 6:56 | Reagovat

Wau už sa neviem dočkať pokračovania :-D  :-)

3 Bori | Web | 9. března 2016 v 21:13 | Reagovat

Ahoj super povidka. Jsem ráda že pokračuješ. Bori

4 Bbb | 13. června 2016 v 16:17 | Reagovat

Kdy bude další kapitola? Tahle povídka je skvělá. To že je Hermiona v zmijozelu, je hodně, ale hodně originální... :-) Je to skvěle napsaný. :-)  ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama