Druhá kapitola {V bezpečí stínu} - Všechno zlé je pro něco dobré

7. března 2016 v 13:15 | Rosalie D. ~ |  V bezpečí stínu
Dalšího dne se stalo něco pro ni naprosto neobvyklého - po probuzení měla chuť vstát. Posadila se na posteli a důkladně se protáhla, zatímco její mysl analyzovala události včerejší noci.

Malfoy možná býval zmetek, ale v něčem měl pravdu. Svěřit se někomu, i když jen z části, rozhodně trochu pomohlo. Ron samozřejmě její nepřítomnost ani nezaregistroval, hlasitě chrápal na gauči, což se mimochodem nezměnilo ani po ránu. Prošla kolem něj, aby si udělala čaj a při pohledu na zelenou krabičku jí nevědomky přeběhl úsměv po tváři. Chovala se jako školačka.

Nástěnné hodiny s kukačkou sdělovaly, že je velmi časné ráno. V práci musela být až v deset, tedy za čtyři hodiny. Nevěděla, co s časem a jak tak o tom přemýšlela, vzpomněla si na vafle, které jí dělávala mamka. Bylo to tak dlouho od chvíle, kdy naposled měla chuť snídat.

Vytáhla ze skříňky starý batmanovský vaflovač a dala se do práce. Zanedlouho se zakousla do nasládlého těsta - vážně to mělo něco do sebe. Po krátké sprše, zrovna když si sušila vlasy, se ozvalo zaklepání na dveře.

Popadla ještě jednu vafli a strčila si ji do pusy. V tuto hodinu to mohl být jedině pošťák, před ním už stála zabalená v osušce mnohokrát, a tak ji ani nenapadlo se obléknout.


Nebyl to ale muž s poštou, koho za dveřmi spatřila. Znovu ji svou neskutečnou intenzitou obklopil pohled Draca Malfoye.

"Sakra," zaklela s vědomím svého spoře oděného těla.

Prohlížel si ji, zcela očividně jej svým zjevem pobavila, nestačilo to však na to, aby se usmál. Jeho nálada se zdála být pravým opakem té její. "Ahoj, Hermiono," promluvil vážným hlasem.

"Co tady děláš?" zeptala se až příliš ostře. Bylo vidět, že si toho tónu všiml.

Nic neřekl, pouze zvedl ruku a ona spatřila svůj zásnubní prsten, který svíral mezi prsty.

"Kde si to vzal?" vyhrkla zděšeně. Úplně zapomněla na svou chuť snídat, přestože stále držela u pusy nakouslou vafli.

"Včera sis ho u mě zapomněla," procedil stroze mezi zuby.

Tak rychle sáhla po Weasloyvic rodinném majetku, až jí málem spadla osuška nedbale zakrývající její kůži. Honem se ujistila, že vše drží, jak má a znovu natáhla ruku po onom prstenu. Pokaždé, když se mu ho pokusila vzít, ucukl stranou. Nechtěl jí ho vrátit.


"Jsi s ním zasnoubená?" zeptal se nevěřícně.

Teprve teď si uvědomila původ jeho zlosti. Pomalu nejistě přikývla.

"Proč bys na něco takového přistoupila?" zněla jeho další otázka.

Bylo jí velice nepříjemné, jakým způsobem ji zpovídal. Jakoby ona chuť se mu svěřovat někam na chvíli odešla, nedokázala ze sebe dostat jediné slovo.

Stáli tam naproti sobě, ona v ručníku, on s jejím prstenem v ruce. Kdyby je teď někdo viděl, ani Merlin by mu nedokázal říct, co se mezi nimi děje.

"Vrať mi ho," zamumlala prosebně. Její hlas se příšerným způsobem třásl.

"Ty si ho chceš vzít?" Další dotaz se jí svou intenzitou zabodl do hrudi.

"Jo, ukradl si mi ho!"

"Nemyslím ten prsten, Grangerová!" zdál se ještě naštvanější, než když přišel.

Změřila si ho bázlivým pohledem. Poprvé za celou dobu mu odpověděla: "Nechci."

Znatelně se uvolnil. "Tak o co tu jde?"

"Už je to dávno, co ho mám," přiznala.

"Jak dávno?"

Jeho zájem začínal být podezřelý. Přestože jí válka připravila o nadhled, bystrosti jí nezbavila. Draco Malfoy si rozhodně nepřál, aby se z ní stala paní Weasleyová.

Neměla však čas ho s tím konfrontovat, protože svou ne úplně tichou konverzací vzbudili Ronalda. Neuvědomila si jeho přítomnost, dokud se na něj Draco zpříma nezahleděl.

Celá tahle situace pro ni nevypadala vůbec dobře. Ron zuřil, byl celý brunátný a soustředěně zíral na zásnubní prsten v Malfoyově ruce.

Věděla, co si teď o ní musí myslet, vyhlídky na klidné ráno se rozplynuly jako mlha. Využila Dracovy nepozornosti, vytrhla mu prsten a zabouchla dveře dřív, než na něj její snoubenec stačil skočit.

"Co to zatraceně bylo?!" zařval téměř okamžitě, což ji přimělo vyděšeně nadskočit.

Nevěděla, co říct. Pravdu by jí nevěřil, ale něco říct musela. "Není to tak, jak to vypadá," spoléhala na klasické klišé.

"Jak to podle tebe vypadá, Hermiono?! Chováš se ke mně jako by ses mě štítila a za mými zády se scházíš s touhle odpornou krysou Malfoyem? TO SNAD NEMŮŽEŠ MYSLET VÁŽNĚ!!"

"Nekřič tolik, máme sousedy," pípla bezbranně. Pokusila se kolem něj dostat do obýváku a vše mu v klidu vysvětlit, ale přirazil ji ke zdi.

Když její záda narazily na tvrdý povrch, pocítila okamžitou směs strachu a beznaděje. Zatemnilo se jí před očima ve stejnou chvíli, kdy jí na mysli vytanula scéna z minulosti.

Vystrašeně se krčila za jedním z polorozpadlých pilířů. Kolem ní létaly kletby, ale ona už to pořádně nevnímala. Jeden z padajících kamenů ji pořádně udeřil do hlavy a z rány vytékalo velké množství krve. Musela tu červenou tekutinu neustále otírat, jinak by dost dobře neviděla.

Nebyla si jistá, kde se přesně nachází. Byli s Harrym a Ronem na stopě jednomu z viteálů, údajně se nacházejícím v ruinách pohřebiště bratří Peverellů. Jakmile tam dorazili, ihned se rozpoutal doslova masakr. Harry i Ron metali kouzla, co jim síly stačili a i jí se to zpočátku dařilo, ale Smrtijedů byla značná převaha a obklíčili je kolem dokola.

Schovávala se za sloupem v zoufalé snaze uzdravit své krvácející čelo, když v tom ji kdosi zezadu chytil pod krkem. "Drž hubu nebo chcípneš," zazněl jí u ucha drsný hlas, který zněl až příliš povědomě.

Mužská ruka jí tiskla hrdlo v dechberoucím sevření a táhla ji kamsi do neznáma. Byl to jeden ze Smrtijedů, to bylo jediné, co věděla jistě. Nechápala, proč už ji dávno nezabil, ale začala mít jisté tušení v té chvíli, kdy ji nemilosrdně přirazil ke kamenné zdi hrobky.

Otevřela doširoka oči a zalapala po dechu. Ron ji tiskl ke stěně skoro stejně pevně jako kdysi ten parchant, nedbal na její slzy, ani plačtivé protesty. "To jsem si mohl myslet, že mě celou dobu podvádíš! Čím jsem si to zasloužil?!" prskal, zahleděn jen sám do sebe a své sebelítosti.

Snažila se mu vysmeknout, škubala sebou a kopala, ale stejně jako tehdy neměla proti mužské síle šanci. "Ronalde, pusť mě!" zaječela zoufale, když jí panika celou obklopila.

Konečně, po nevysvětlitelně dlouhé chvíli, od ní odstoupil a ona padla na kolena. Pokusil se jí pomoct, ale nenechala ho. "Nesahej na mě!" sykla.

"Vysvětlíš mi to nebo ne?" zeptal se už o poznání klidnějším hlasem.

Pomalu se zvedla na nohy a zlostně si ho přeměřila. "Když dovolíš, vezmu si tričko," procedila mezi zuby.

Protáhla se kolem něj do ložnice, kde se sesypala na postel. Ručník, který na ní visel silou vůle, spadl na zem a ona jej nahradila starým tričkem a tepláky. Nechtěla se k Ronovi vracet a už vůbec s ním nechtěla mluvit. Pořád se celá třásla kvůli jeho žárlivému útoku.

Sebrala všechnu odvahu, co měla a zamířila do obýváku. Už tam na ni čekal, seděl na gauči, mračil se a v ruce třímal načatou plechovku piva. Bylo jí z něj na zvracení.

Smutně se podívala na hromádku vaflí na kuchyňské lince, po dobré náladě nebylo ani památky. Znovu ji sužovala beznaděj, ale aby o tom řekla Ronovi, to by radši vážně skočila ze střechy.

"Nesedneš si?" oslovil ji, znovu začínal být netrpělivý.

Hrála si s prsty, zatímco odpovídala: "Radši postojím."

"Tak začni, poslouchám."

"Nevím, co bys rád věděl," zamumlala rozpačitě.

"Nehraj si se mnou, Hermiono, na to fakt nemám nervy!"

"Draco se přistěhoval včera," spustila honem. Nestála o další scénu, ani na ni neměla sílu. "Potkala jsem ho na chodbě a musela jsem ten prstýnek ztratit, to je všechno."

Podívala se na něj, nevěřil jí ani slovo. "Ten zmetek bydlí v tomhle domě?" prohodil zlostně.

Přikývla.

"A ty se s ním bavíš?"

Znovu přikývla.

Ron vyskočil na nohy a hodil pivem přes půlku bytu, až se všude rozstříklo. "To se mi snad zdá!" vykřikl v afektu.

Se strachem sledovala jeho počínání a snažila se nevnímat zápach tekutiny pokrývající tři čtvrtiny obýváku. "Proč ti to tak vadí?" pípla na svou obranu.

Rázoval před ní tam a zase zpátky, celý rudý vzteky. "Ptáš se proč? Možná proto, že se mnou se bavit nechceš, Hermiono!"

"Tak to není," zalhala okamžitě, "já se vážně snažím, Rone. Mohli bychom na to prosím zapomenout?"

"Ne, to bychom teda nemohli," zněla jeho odpověď. Zastavil se těsně před ní. "Miluješ mě?"

Téhle otázky se bála celé měsíce a teď tu byla. Ačkoliv mnohokrát přemýšlela, co udělá, až se na ni zeptá, nemohla jinak než mlčet. Čekal, že něco řekne, celé vteřiny na ni zíral a ten pohled ji spaloval do morku kostí.

Cítila, jak se jí hrnou slzy do očí, dlaně měla zpocené a několikrát se pokusila otevřít pusu. Nic z ní ovšem nevyšlo a Ronald se od ní znechuceně odvrátil.


"Ukliď to tady," bylo jediné, co řekl předtím, než se přemístil pryč.

To byla pro ni poslední kapka. Přestože by nejradši začala vzteky brečet, vytáhla místo toho svou hůlku a dala se do práce. Musela z toho strašného bytu pryč.

Sice nevěděla, kam půjde, ale to odsunula na vedlejší kolej. Hlavně pryč od starého života.

Stačilo pár jednoduchých kouzel, aby sbalila veškerý svůj majetek do dvou kufrů.

Naposledy se rozhlédla po všech místnostech a uvědomila si, jak stísněně si mezi stěnami toho bytu přišla. Nenapsala Ronovi žádný vzkaz, necítila potřebu se mu ospravedlnit.

Už si nepamatovala, jak pozorně se k ní kdysi choval, ani jaký dobrý kamarád uměl být. Všechny tyhle vzpomínky byly potlačeny do pozadí tíhou několika posledních let.

Neplakala, když odcházela, ani se necítila smutně. Tedy, ne o nic víc, než normálně.

Při cestě ven jí padl zrak na Malfoyovy dveře. Bez zaváhání na ně zaklepala.

Netrvalo dlouho, než otevřel, byla to otázka několika vteřin. Nezdál se překvapený tím, že odchází.

"Jdeš se rozloučit?" pronesl nonšalantně.

"Něco takového," prohodila stejně nedbale.

Následně, bez jakéhokoliv varování, napřáhla ruku a chystala se mu jednu vlepit, ale v poslední vteřině se zastavila.

"Klidně si posluž," pobídl ji.

Zavrtěla hlavou. "Měla bych ti být spíš vděčná."

Okázale pokrčil rameny. "Nic jsem neudělal."

"Vím moc dobře, co jsi udělal, Malfoyi," řekla nesouhlasně, "a teď už půjdu, když dovolíš."

Otočila se k odchodu, ztracená v myšlenkách na blízkou budoucnost.

"Nechybí ti něco?" zaslechla jeho pobavený hlas.

Uvědomila si, že kufry, které by měly být po jejím boku, jsou pryč. "Hej?!" otočila se na něj překvapeně.

"Rád tě poznávám, má nová spolubydlící," prohlásil sebevědomě a nabídl ji svou dlaň.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Clarol | 7. března 2016 v 20:28 | Reagovat

Tahle povídka s mi neskutečně líbí :-) Byla bych moc ráda kdyby si v ní pokračovala

2 Monyi | 13. března 2016 v 20:06 | Reagovat

Souhlasím  s Carol :-) jen tak dál ;-)

3 Doff | 23. října 2016 v 23:20 | Reagovat

Čím dál tím lepší :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama