Listopad 2015

Zmijozelka z Nebelvíru 10. kapitola

29. listopadu 2015 v 7:03 | Rosalie D. ~ |  Zmijozelka z Nebelvíru
Vím, budete mít nejspíš chuť mě zabít, ale minulá kapitola byla celá jen Dracův sen. Přece jste si nemysleli, že to půjde tak snadno, že ne? ;) Nyní se konečně dostáváme k pořádné zápletce tohoto příběhu! Doufám, že budete mít během čtení husí kůži 3:)


Draco se hodnou chvíli převaloval na posteli. Po tak krásném snu, jaký se mu právě zdál, neměl chuť vylézat a jedině myšlenka na to, že Hermionu brzy znovu uvidí, ho přiměla se konečně probrat. Téměř okamžitě se šokem posadil. Ať už si promnul oči, kolikrát chtěl, pořád ho zrak ujišťoval, že není se ve svém pokoji v Bradavicích, přestože tam nepochybně usínal.

Rozhlédl se kolem sebe a v tu ránu ztuhnul. Tohle místo až moc dobře znal, nalézal se v sídle své vlastní rodiny. Nechápal, jak je to možné a modlil se, aby to byla jen noční můra narušující jeho klidné spaní.

Štípnul se do ruky, ale ani to nezabralo. Rychlým pohybem vyskočil z peřin a pohlédl z okna. Už nebylo pochyb o tom, kde se ocitl. Venku právě svítalo, podle toho soudil, že by tou dobou měl být na snídani ve Velké síni. Jak moc si tam přál být! Jeho pobyt zde nevěstil nic dobrého.

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře, ve kterém poznal svou matku. Ihned přeletěl pokoj a otevřel jí, ale místo plánovaného objetí se trochu vyděsil.

Naposledy, když ji viděl, vypadala nádherně, plná života a takovou ji znal po celý život. Nyní před ním stála pouze skořápka osoby, kterou nadevše miloval. Ani se neusmála.

Midnight Flight

28. listopadu 2015 v 4:42 | Rosalie D. ~ |  Jednorázovky
Nechápu, kde se ty nápady a chuť psát tak najednou berou, ale je tu další minidílo :) Tentokrát jsem si trochu upravila děj knihy, však poznáte sami. Doufám ve spoustu komentářů! ;)


Podezřívavě si měřila rukojeť nově zakoupeného koštěte. Natáhla ruku a téměř se ho dotkla, ale vzápětí ji hned stáhla zpět. Ta ošklivá a dlouhá dřevěná věc se jí vysmívala do obličeje.

Za normálních podmínek, když zrovna nebyl život všech, které milovala v ohrožení, by se k tomu proradnému předmětu nepřiblížila ani na sto mil. Nyní si na něj musela sednout a přeletět celý Londýn, aniž by kohokoliv ohrozila na zdraví. Nemluvě o tom, že na ni budou za letu metány kletby.

Posadila se na pohovku v domě na Grimmauldově náměstí, sídle Fénixova řádu. Nespouštěla pohled z násady Nimbusu 2001, plnou hlavu představ své smrti, která mohla nastat již následujícího dne.

Byla hluboká noc, ale ona za boha nemohla usnout. Pár desítek minut poslouchala Ronovo chrápání, spal jako nemluvně i navzdory tomu, co je čekalo - neuvěřitelné. Jeho nejlepší kamarád čekal v domě Dursleyových na svou přepravu a ani netušil, jaký plán je pro ni přichystán.

To Hermiona, ta to věděla moc dobře, proto byla vyděšená k smrti. Stále očima přeměřovala koště, zatímco si nalévala do sklenky víno. Divila se, že byla jediná vzhůru.

Kromě ní se v domě nacházel ještě poměrně hojný počet dalších členů řádu. Celá Weasleyovic rodina, Fleur Delacour, Mundungus Fletcher, výjimečně i Tonksová s Lupinem a v neposlední řadě, Draco Malfoy. Při myšlence na něj jí přepadla touha vypít všechno víno v kuchyni.

Stále nedokázala pochopit, že jej do řádu vůbec přijali, vždyť to bylo směšné. Poté, co vyšla najevo pravda o Snapeovi a jeho zradě, čekala by Hermiona trochu více opatrnosti ze strany jejích společníků, ale ne. Oni prostě chtěli zemřít.

Draco se sice pokusil zachránit Brumbálův život a málem přitom sám zahynul, přesto něco špatného na něm stále bylo. Proč to jen nikdo jiný neviděl? Jeho náhlý názorový obrat byl až příliš hezký na to, aby byl od srdce. Nemohl se přece jen tak otočit zády k rodině a zůstat naživu, Voldemort by ho určitě našel, kdyby chtěl. Příliš mnoho faktů stálo proti němu, musela být obezřetná.

S tímhle na mysli její zrak opět spočinul na Nimbusu. Jaká ironie, že dostala zrovna model 2001, neboť s tímhle typem koštěte létal zmijozelským tým celé roky a ne náhodou je sponzoroval Lucius Malfoy. Všechno to do sebe děsivě podezřele zapadalo, ani alkohol jí nepomohl se uklidnit.

Prohlédla si pečlivě zastřižené štětiny. "Dobře, neboj se," dodala si potichu odvahy a poprvé za ten večer, po hodině a půl přemlouvání, se dotkla dokonale vybroušeného dřeva. Nebylo to tak hrozné.

"Osaháváš košťata? To je sakra divný i na tebe," Malfoy stál ve dveřích kuchyně pozorujíce její počínání. Lekla se tak, až upustila skleničku na zem - ta se ovšem nestihla rozbít, protože Draco pohotově zareagoval a za pomoci kouzla její pád zastavil. "Reflex chytače," prohlásil se sebejistým mrknutím.

Jeden den

27. listopadu 2015 v 5:16 | Rosalie D. ~ |  Jednorázovky
Nevěděla jsem, jak tuhle povídku nazvat, a tak jsem se inspirovala názvem své oblíbené knihy. Dneska v noci jsem vůbec nespala... Doufám, že to stálo za to :)


- - - - - - - - - -

Hermina Grangerová kráčela pískem sypanou cestičkou, chytře umístěnou přímo uprostřed rozlehlé zahrady. Třásla se po celém těle, natolik nervózní byla. Měřila si pohledem obrovské sídlo před sebou a nevěřila, že tam opravdu jde.
Naposledy, když ho navštívila, bylo to nedobrovolně a málem ji to stálo život, ale nyní tam šla z vlastní vůle. Nohy se jí klepaly, přesto je nutila jít dál - i ji samotnou někdy překvapilo, jak moc dokázala být tvrdohlavá.
Došla ke vchodu, třikrát se zhluboka nadechla a doufala, že ji nezradí hlas. Pak použila klepadlo, aby ohlásila svůj příchod. Překvapilo ji, jak rychle se dveře otevřely a hlavně, kdo je otevřel.
V tak vznešené rodině, známé po celé Anglii svou pýchou a povýšeností, by očekávala zbědovaného domácího skřítka, kterého by mohla politovat, ale opak byl pravdou, dívala se do tváře samotné Narcissy Malfoyové.
"Zdravím drahoušku, očekávám tě už řádnou chvíli," zvolala, jako by byli nejlepší přítelkyně. Něco na jejím hlase i vzhledu Hermionu neuvěřitelně uchvacovalo. Dokázala pochopit, proč by v její přítomnosti chtěl někdo trávit čas.
"Dobrý den, paní Malfoyová," oplatila jí pozdrav o poznání chladněji.

Kapitola pátá ~ V hlavě

24. listopadu 2015 v 22:14 | Rosalie D. ~ |  Čas plyne a lidi se mění, cukrouši...
Už je to hrozně dlouho, co jsem naposledy přidávala tuhle povídku a jen díky bláznivému nápadu na dosud neobjevené kouzlo, je tu další kapitola ;) (pozn. Texty kurzívou jsou Dracovy reakce.)


♦ ♦ ♦

Týden utekl jako voda a byla tu sobota. Hermiona měla samozřejmě všechny povinnosti hotové, a tak se mohla zabývat takovými prkotinami, jako byl výběr oblečení na její nadcházející rande.

Stála s Ginny vedle své postele. Obě zíraly na tři různé kombinace, které vybraly, ale nemohly se pro žádnou rozhodnout.

"Zlatíčko," oslovila ji Ginny po chvíli, "seš si jistá, že ti vůbec záleží na tom, co budeš mít na sobě?"
Hermiona si ji podezřívavě měřila. "Jistěže ano! Na co narážíš?"

"Už jsi udělala pár hovadin čistě proto, abys naštvala Rona. Vážně ti to za to stojí?" Bylo vidět, že jí není příjemné, o tom mluvit.

"Někdy zapomínám, že je to tvůj bratr," připustila Hermiona, "ale tentokrát se mýlíš, vůbec mi o něj nejde."

Tohle ujištění zrzce stačilo. "Vezmi si tu broskvovou sukni a béžový svetr, počasí je na to akorát."

Vděčně svou kamarádku objala. Možná, že se na schůzku s Anthonym netěšila tak moc, jak by měla, ale byla velmi zvědavá a to ji pohánělo v touze si s ním vyjít.

Dopis pro Hermionu

24. listopadu 2015 v 15:21 | Rosalie D. ~ |  Jednorázovky
Myslím, že jsem naprosto zešílela. Včera v noci, když jsem nemohla usnout, mě přepadl spontánní nápad na tuhle jednorázovou povídku, a když se mi konečně povedlo se vyhrabat z postele, usedla jsem k počítači a na jeden zátah ze sebe všechno vypsala (kvůli tomu jsem nestihla seminář, ups :D). Upřímně doufám, že se Vám mé čtyřhodinové dílo bude líbit a já tak budu moct trochu ulehčit svému černému svědomí, prosím o veškeré názory do komentářů!
Snad oceníte i obrázky, nemohla jsem si je odpustit O:)



Drahá Hermiono,

tohle oslovení napsané mou rukou Tě musí ukrutně štvát, ale věř mi, že bych ho nejradši psal pořád. Dovol mi, pokorně Tě o to žádám, abych byl alespoň jednou v životě upřímný.

Válka skončila a jak sis možná všimla, skončil jsem i já. Rozhodl jsem se, že bude pro všechny lepší, když zmizím z vašich životů. Soudím-li sám sebe, navzdory všemu, co se Ti chystám sdělit, nemohu o sobě prohlásit, že jsem dobrý člověk. Přesto bych Ti byl vděčný, kdybys tenhle dopis dočetla do konce.

(Byl bych Ti to řekl osobně, ale mám strach z Tvého pravého háku, mít jedenkrát zlomený nos stačí.)

Předtím, než Voldemort padl, jsem se hrozně bál. Vím, byl jsem oficiálně na jeho straně, a tak se to může zdát jako blbost, jenomže není. Kdybych měl tu možnost, neudělal bych nic, co mi přikázal. Abys mi tohle uvěřila, musím však zajít dál do minulosti.

Kapitola 2

22. listopadu 2015 v 0:34 | Rosalie D. ~ |  Fate Has Its Ways
Připomínám, že je se jedná o překlad, jehož originál najdete ZDE. Tahle kapitola mi dala neobyčejně zabrat, jak svojí délkou, tak obsahem, proto doufám, že se u Vás setká s úspěchem a ohlasem v podobě komentářů! ;)

Po pár drincích v Děravém kotli se Draco cítil blaženě. Alkohol byla jediná věc, která mu to kdy umožnila.

Kývl Blaisovi na rozloučenou, sledujíce jeho klopýtavé pohyby. Vypadal jako šťastný medvěd, přesná podoba. Se slabým chichotáním se Draco přemístil domů.

Temnota noci velice rychle obkličovala Malfoy Manor. Ostrý zářijový vzduch ho řezal do tváře, zatímco vítr profukoval stromy rostoucí okolo sídla, které mu v dětství bylo domovem. Pociťoval, jak se mu hruď náhle stáhla a schopnost dýchat zeslábla, když zíral na blížící se budovu. Okna měla zčernalá a její stín byl velký a hrozivý. Zavřel oči vychutnávajíce poslední chvilku míru. Zhluboka se nadechl, pak přinutil nohy, aby ho donesly ke vchodu. Vzal za kliku, naposledy se rozhlédl po venku a vešel dovnitř.

Haly byly rozsáhlé a strašidelné, ale toho se Draco nebál. Když kráčel chodbami směrem ke knihovně, objevil se pravý zdroj jeho strachu.

Slyšel šeptání naplňující prostor v místnosti, dusilo ho. Byly to hlasy všech, kteří byli zabiti v přijímacím sále. Draco se rozechvěl. V jejich sídle nežili duchové, to si byl jist, šlo spíše o vzpomínku, která se otiskla do vzduchu a naplnila jej zmučenými zvuky. Nikdy to nepřestávalo. Slyšel je každý den i noc, některé hlasy rozpoznával a jiné nikoliv. Bylo jich příliš mnoho, těch umučených, těch zabitých...

Draco se rozeběhl, snažil se utéct od hlasů, které ho pronásledovaly. Nikdy ho nenechaly na pokoji. Jeho matka, jenž stále žila v jejich panství, je nikdy neslyšela, jen Draco ano. Věděl proč, samozřejmě. Narcissa nikomu neublížila, nikoho nemučila ani svou hůlkou nezabila. Draco vraždil a trýznil, a proto měl za zády spoustu duší s přáním se mu pomstít.

Nenáviděl to tam. Kdyby záleželo na něm, odstěhoval by se ve vteřině, kdy Voldemort padl. V době trvání soudního řízení se Smrtijedy měl však nařízené domácí vězení. Po očištění svého jména plánoval opustit zemi, utéct od minulosti. Nebyl z Nebelvíru, chyběla mu odvaha, aby tomu dokázal čelit.

Ale pak Luciuse zavřeli do Azkabanu.

Cestou necestou (část první ♠ Nesnaž se být Švýcarsko)

18. listopadu 2015 v 23:55 | Rosalie D. ~ |  Jednorázovky
Ahojte, jak jste si jistě všimli, povídkování mě opět chytlo za srdce a píšu jak vzteklá! :) Tentokrát, světe div se, tu mám pořádný kousek nové jednorázovky, která mě neskutečně baví. Je to víceméně oddychové čtení, ale mně se líbí a snad tím pádem i vám. Budu moc a moc ráda za každý komentář, motivuje mě to k dalšímu psaní! Ani nevíte jak ráda čtu, že se vám moje tvorba líbí :)


Byla šťastná. Už tomu bylo tak dlouho, kdy tohle naposledy cítila, že téměř zapomněla jaké to je. Poslední roky byly peklem na zemi. Když se pán Zla znovu dostal k moci, nastaly ty nejtěžší časy v dějinách čar a kouzel. Umírali nejen kouzelníci, ale i mudlové, nikdo nebyl v bezpečí.
Díky ní a jejím přátelům nakonec Voldemort padl, přesto přišli o hodně. Ztráty na životech byly nevyčíslitelné. Do teď si pamatovala tu prázdnotu, kterou pociťovala, když stála ve Velké síni a očima přejížděla po padlých milovaných.
Pár týdnů po válce nevěděla, co se svým životem udělá. Potřebovala drastickou změnu, terapii šokem a netrvalo dlouho, než vymyslela dokonale bláznivý plán.

♦ ♦ ♦

Stála před luxusně vyhlížející budovou plnou bytů pro kouzelníky. Nervózně přešlapovala z nohy na nohu, nehnula se z místa už dobrou půl hodinu. Zoufale chtěla vstoupit dovnitř, ale pořád v sobě nenašla odvahu. Konečně, po pětačtyřiceti minutách, využila příležitosti a spolu se vznešeně vyhlížejícím mladým mužem se dostala dovnitř.
Zatímco stoupala po schodech nahoru a očima přejížděla jména na dveřích, přemýšlela, co řekne. Něco tak spontánního dělala ve svém životě poprvé.
Byla to naprostá šílenost, ale na to kašlala a bez dalšího zaváhání zaklepala na bílé dřevo se zlatým popiskem "Malfoy".
Málem se jí zastavilo srdce, když slyšela blížící se kroky. Neměla tušení, co mu řekne a improvizace nikdy nebyla její silnou stránkou.
Draco Malfoy otevřel dveře a jakmile ji spatřil, nasadil starý známý otrávený výraz. "Grangerová," zavrčel, "doufal jsem, že už tě nikdy neuvidím." Upřímnost z jeho hlasu přímo křičela.
"Ahoj Malfoyi," pronesla, jak nejklidněji svedla, "tomu říkám milé přivítání."
Znuděně protočil oči. "Co chceš?"
"Nepozveš mě dál?" pokusila se s malou nadějí na úspěch.
"Je to nutný?" přimhouřil oči v nedůvěřivém gestu.
Povzdychla si, sebrala odvahu a protáhla se kolem něj dovnitř. "Hej! Co kdybych tu někoho měl?!" vyprskl okamžitě, ale ona ho ignorovala, protože jeho byt zel prázdnotou.
Draco práskl vchodovými dveřmi a naprosto úmyslně do ní vrazil při cestě zpět. "Obývák je tamtím směrem," mávl rukou do neurčita. Pak odešel.

POVÍDKY NA PŘÁNÍ ZNOVU OTEVŘENY!

17. listopadu 2015 v 17:30 | Rosalie D. ~

Do komentářů mi napiš:
  • své jméno (uvedu ho jako inspirační zdroj ke každé kapitole ;)
  • návrhy na možný název
  • shrnutí příběhu
  • případně svůj email (pokud si chceš dopisovat ohledně vývoje :)
Komentáře jsou moderované, přečtu si je jen já. Pokud bude tvůj nápad podnětný, můžeš se těšit na zpracování zde na blogu :)

Kapitola 1

16. listopadu 2015 v 22:29 | Rosalie D. ~ |  Fate Has Its Ways
ORIGINÁL NAJDETE ZDE!

Draco Malfoy třikrát zaklepal na dveře kanceláře před ním. Ruce měl v kapsách a očima prozkoumával předsíň bystrozorů na Ministerstvu kouzel ve které právě stál.
Velká místnost, přesto dost tmavá, vzhledem k chybějícím oknům - byla to konferenční místnost pro bystrozory ze které vedly cesty do všech kanceláří. Každé dveře nesly jméno bystrozora na zlatém podkladě. Zdi byly pokryté obrázky temných kouzelníků, momentálně na útěku. Bylo jich podstatně méně než v minulosti, jelikož pán Zla byl pryč, mrtvý.

Uběhlo sedm let od bitvy o Bradavice, kde vždy příšerně otravný "chlapec-který-přežil" konečně poslal Voldemorta tam, kam patřil. Všechny ty záhady: nesmrtelnost pána Zla, mnohá zmizení a Potterova falešná smrt byly vyřešeny. Od té doby byl kouzelnický svět pln naděje. Všichni přeživší Smrtijedi byli odsouzeni a posláni do Azkabanu, včetně Dracova otce. Nadřazenost čistokrevných byla vymícena a kouzelnický svět se snesl na kohokoliv, kdo nesl známky fanatismu. Obrtlá ulice byla uzavřena a vypleněna, všechny předměty černé magie byly zničeny.

Svět kouzel zničil všechny způsoby jakými by se zlo mohlo znovu dostat k moci. Dracovi to nijak zvlášť nevadilo. Poslední rok, kdy byl Voldemort u moci pro něj znamenal peklo. Nemohl se vrátit do Bradavic kvůli zapletení do Brumbálovy smrti, takže zůstal trčet se svými rodiči a šílenou tetou v Manoru. Trávil čas mučením věznů a občasnými misemi. Cítil se tak osamělý, pln viny a zlý. Rychle mu došlo, že vše co kdy věděl o čistokrevných a Voldemortovi bylo úplně špatně. Pořád si pamatoval křik mučených, když jim způsoboval neuvěřitelnou agónii...

Zachvěl se. Vrátil se v mysli zpět do přítomnosti. Snažil se za každou cenu vyhnout vzpomínkám na ten rok. Nesnášel to, ty časy reprezentovaly všechno, co kdy nesprávně chtěl a všechny chyby, které udělal. Překvapivě, stále nevěděl jak, se mu podařilo vyhnout Azkabanu, spolu s matkou.

Že tam neposlali jeho matku bylo odůvodněno, lhala Voldemortovi a zachránila Harryho Pottera po nepodařené kletbě v lese. Nyní to byla legenda. Každý znal příběh Narcissy Malfoyové, která nasadila život, aby ochránila Potterův podvod před pánem Zla. Vedlo to ke smrti Voldemorta rukou vyvoleného.

Překlady - rozcestník

16. listopadu 2015 v 22:25 | Rosalie D. ~
  • Fate Has Its Ways (autorka starkidsftw z fanfiction.net) - originálpřeklad
    • Byla tu jediná záhada, která po válce zbyla: co se stalo s Hermionu Grangerovou. Byla na Potterově straně po celou dobu bitvy. A když skončila, vypařila se. Nikdo nebyl schopen ji nalézt. Nikdo nevěděl, kde je. Draco Malfoy na Hermionu Grangerovou roky nepomyslel, dokud jednoho dne neměl na výběr.

Návrh

15. listopadu 2015 v 16:36 | Rosalie D. ~
Zdravím své čtenáře, blíží se nám zkouškové, takže co to znamená? Spousta času navíc strávená ve výčitkách, že nic nestíhám! :D Ano, je to tady, opět zkouším svou genialitu a kašlu na školu! Mám pro Vás návrh, kdo by stál o to abych zde na blogu rozjela rubriku s překlady povídek (tentokrát doopravdy a v plné palbě)? Moje angličtina potřebuje všechnu možnou praxi a ačkoliv bych nejspíš nepřidávala každý den, určitě by se mi povedo u oblíbených povídek překládat rychleji :) Teď momentálně čtu povídku v angličtině s názvem Fate Has Its Ways (Osud má své způsoby), popis povídky zní: Byla tu jediná záhada, která po válce zbyla: co se stalo s Hermionu Grangerovou. Byla na Potterově straně po celou dobu bitvy. A když skončila, vypařila se. Nikdo nebyl schopen ji nalézt. Nikdo nevěděl, kde je. Draco Malfoy na Hermionu Grangerovou roky nepomyslel, dokud jednoho dne neměl na výběr.

HLASUJTE pod článkem V ANKETĚ!!!!

Milosrdná lež 8. kapitola

7. listopadu 2015 v 22:55 | Rosalie D. ~ |  Milosrdná lež

Od doby, co jsem se rozhodla mu pomoct se mi zdávaly naprosto jiné sny. Pořád strašné, ale jiné. Neustále se v nich měnila hlavní postava podle toho, koho jsem zrovna podezřívala. Vidět jak někdo ubližuje Dracovi, byť jen ve snu mě zraňovalo víc, než bych chtěla.

Každý den jsem musela sledovat, jak jeho jiskra uhasíná. Někdo ho dusil, ale proč, to jsem nevěděla. Neměla jsem odvahu za ním jít. Mohl by vidět někdo z jeho kamarádů, a co já vím, třeba bych to jen zhoršila.

Náš kontakt se omezil na nepříliš občasné pohledy v jídelně nebo při hodinách. Jeden by řekl, že se mi tou distancí vzdálí, ale bylo tomu právě naopak. Čím dál jsme si byli, tím víc mě trápily jeho problémy.

Seděla jsem zrovna na snídani vedle Ginny, Ron na mě přes stůl vrhal stále naštvané pohledy a já uždibovala ovesnou kaši. "Jasně," souhlasila jsem s čímkoliv, co Ginny řekla.

Měla jsem celkem pěkný výhled na zmijozelský stůl přes Harryho rameno. Dnes Draco vypadal lépe, přesto pořád dost hrozně. Když zachytil můj pohled, zvedl se a odešel.

To byla moje příležitost. "Omluvte mě na chvilku," vyhrkla jsem ve stejnou chvíli, kdy jsem vyrazila od stolu pryč.

Netušila jsem, kam jde, ale měla jsem ho na očích a bylo mi jedno, kudy mě vede. Vypadalo to, že ani on to neví, potuloval se po hradě celkem bezcílně a mně dávalo pořádně zabrat, aby si mě nevšiml. Zvlášť v případě pohyblivých schodišť. Nakonec zaplul do umývárny v sedmém patře.

Bylo mi to trapné, když jsem stála před dveřmi na chlapecké záchody, ale udělala bych i hloupější věci, šlo-li o něj. Posedlost touhou mu pomoci nade mnou získávala kontrolu.

Osten pochybností ~ 4. část

7. listopadu 2015 v 16:32 | Rosalie D. ~ |  Osten pochybností
Dnes jsem se s tím psaním rozjela :) Po dlouhé době mě to vážně baví! Za pomoc s touhle kapitolou děkuji své mladší sestře :) Doufám, že vás čtení bude bavit stejně jako nás psaní :)


Chytil za kliku a pootevřel dveře. Téměř okamžitě se mu naskytl pohled na bezcitnou tvář Luciuse Malfoye, a když se podíval na jeho ruce, spatřil krev. Zvedl se mu žaludek. "Co chceš, otče?" vyprskl možná až příliš drze, Lucius však nevnímal nechuť v jeho obličeji.

"Pusť mě dál, synu," zabručel chraplavě.

"Nemůžu, mám tu něco rozdělaného," snažil se zachovat chladný výraz.

Lucius se podíval za jeho rameno a spatřil Hermionu ležící na zemi. "Vidím," odporným způsobem si olízl rty, "napadlo mě, že bych se mohl přidat."

S těmito slovy se Dracovi definitivně zvedl žaludek. "Jdi pryč," zavrčel, "je moje!"

Malfoye ani trochu nezajímal odpor jeho syna, kopl do dveří a neomaleně vstoupil dovnitř. Draco byl vyděšený, nevěděl, jak z této situace ven.

"Stejně nevíš, jak na ní," oplzle přešel dlouhými kroky k tělu dívky na starém koberci. Draco se modlil, aby je neprozradila, Hermiona však poslušně ležela, hrajíc bezvědomí.

Zmijozelka z Nebelvíru 9. kapitola

7. listopadu 2015 v 3:36 | Rosalie D. ~ |  Zmijozelka z Nebelvíru
Kdyby to někomu nedošlo, tato kapitola je Dracův sen :)


Když Hermiona tu noc ulehla do postele, bylo už skoro ráno. Přesto nemohla usnout, příval myšlenek v její hlavě jí to nedovolil. Převalovala se v posteli jako malé dítě, které se bojí tmy. Všechno bylo najednou jiné a ona nevěděla, jak s tím naložit.

Už se téměř poddala zoufalství, když v tom zaslechla lehké klepání na okno, ten zvuk byl až příliš známý. Rychle se zvedla z postele a vpustila sovu dovnitř dříve, než stačila někoho vzbudit. Byla nádherná, stejně jako její majitel. S úsměvem z její nožky sebrala malý přeložený vzkaz.

"Také nemůžeš spát? Co teď s námi bude? D."

Byl to jednoduchý, narychlo načmáraný vzkaz, ale v tu chvíli znamenal hodně. Cítil se stejně jako ona a to už bylo něco!

"Mám nápad, sejdeme se? H."

Nemohla uvěřit tomu, co odepsala, ale nepřemýšlela nad tím, jen ho musela znovu vidět. Co na tom, že se ráno bude cítit mizerně a nevyspalá? Bylo to jedno!

Odeslala vzkaz a trpělivě čekala na odpověď. Přišla téměř vzápětí. "Pojď za mnou, čekám."

Rychlá kontrola v zrcadle - nedbale sepnuté vlasy a kraťáskové pyžamo - vše zůstalo při starém. Poprvé ve svém životě nejednala, jak jí radila hlava, ale poslouchala své srdce, když opouštěla pokoj. Stál na chodbě s tím svým zlomyslným úšklebkem.