Červen 2015

Osten pochybností ~ 3. část

6. června 2015 v 0:41 | Rosalie D. ~ |  Osten pochybností

Na tuto povídku jsem téměř zapomněla, ale je moc dobrá! A já se jí pokusím dokončit, protože mě vážně baví ji psát! Nemám tu ještě téměř žádnou odehrávající se za války a přijde mi, že se s jejich pocity dokážu téměř ztotožnit, zkrátka a dobře hezky se mi to píše, přestože je ho trošku smutnější tématika. Doufám, že jste ještě nezapomněli, o čem povídka je a pokud ano, přečtěte si začátek, protože já to udělat musela a tuhle povídku začínám milovat :)

-----

Dívka na jeho posteli sebou lehce škubla, poté se jí zatřepotaly řasy, až nakonec otevřela oči. Pootočila obličej a prostě na něj zírala. Ten pohled ho ničil. Bylo v něm víc než v milionu slov a ona toho nenechala, nevědomky ho mučila. Teprve, když si všimla horkých slz na jeho tváři, odvrátila pohled.

"Proč jsem naživu, Malfoyi?" zeptala se roztřeseným hlasem.

Neodpověděl, místo toho jí podal talíř s jídlem od domácích skřítků. Prohlédla si ho s hladem vepsaným ve tváři, ale odmítla. "Musíš jíst," pobídl ji jemně.

"Proč," vyprskla, "abys mě pak mohl mučit?" Tón jejího hlasu byl nemilosrdný.

Povzdychl si. "Hermiono," začal, "vím, že nemáš důvod mi věřit." Nenechala ho to doříct.

"To si piš! Ty a tvoje rodina jste ti největší zbabělci!"

"Silencio!" vykřikl s hůlkou v ruce. Nemohl se soustředit, když ho její slova tak zraňovala. Byla očividně ve velmi bojovné náladě. "Teď už by tvá zranění neměla být tak vážná, proto zruším kouzlo, které tě váže k posteli. Prosím tě, neudělej nic zbrklého. Voldemort bydlí v tomto domě s námi a má teď za to, že tě..." Nedokázal to ani doříct.

Pouze pomalu přikývla a pak, když toho byla schopna, se posadila. S napětím očekávala, co z něj vypadne, ale nevypadala nijak přesvědčeně. Nevěděl ani, co vlastně chce říct na svou obhajobu a už vůbec ne, čím začít.

Sledoval její potlučený obličej. Tak moc si přál, aby jí mohl pomoci. "Bylo mi 16, Hermiono. Byl jsem ještě dítě," s těmito slovy ho opět zabolelo u srdce, "otec byl na mě tak pyšný, poprvé v životě. Chtěl jsem prostě, aby mě jednou za něco pochválil a neuvědomoval jsem si, co tím způsobím. Neumíš si představit, jaké to bylo vyrůstat v tomto domě. Zdánlivě jsem měl cokoliv o co jsem požádal, ale ve skutečnosti mi rodiče nikdy nedali jediné, po čem malé dítě touží. Nepoznal jsem jejich lásku." Celou dobu na ni nebyl schopen pohlédnout, nyní to však potřeboval. Musel z její tváře vyčíst jakýkoliv náznak toho, že to chápe.

Hermiona seděla stále ve stejné pozici na posteli, ruce složené v klíně. Její hnědé oči s medovým podtónem spočívaly na jeho obličeji a tvářila se nedůvěřivě. Její ústa se však chvěla a svým způsobem dávala najevo i soucit. Věděl, že její laskavost nic nezlomí. Měl však na srdci víc věcí.

"Už tady nemůžu dál žít," zašeptal hrozivě smutně, "každý den poslouchat... Dokonce vím, jak zní smrt, víš? Já to nenávidím! Dřív nebo později mě musí stejně zabít, protože neovládám nitrobranu a mé pochyby jsou jasně zapsány v mé mysli." Vstal a přecházel místnost tam a zpátky. "Stejně si zasloužím zemřít, jsem zrůda, jsem netvor, jsem nicka. Odporná napodobenina člověka!" Když byl rozčilený, mluvil nezvykle rychlým hlasem.

První kapitola {V bezpečí stínu} - Nečekaný hrdina

5. června 2015 v 20:15 | Rosalie D. ~ |  V bezpečí stínu
Někteří z vás si možná pamatují, jak jsem se minulý rok snažila začít novou povídku situovanou po válce. Včera a dnes se mi podařilo napsat celkem slušnou část. Je to poněkud vážnější téma, než jindy, ale myslím, že určité pasáže se mi celkem povedly. Přidávám sem 1. kapitolu i se začátkem z minulého roku. Pochybuji, že si to někdo ještě pamatuje. Nezbývá, než popřát zajímavé čtení :)


Stála před zrcadlem a prohlížela si své tělo. Byla k němu vždy kritická, ale poslední dobou obzvlášť. Uběhly už dva roky od konce války, ale jí to tak dlouho nepřišlo.

Pokaždé, když na ni Ron sáhnul, musela sebou cuknout. Nepřipadalo jí to totiž jako dotyk jejího snoubence…

Nikdy mu to nebyla schopná říct, ale během války se stala obětí znásilnění. A jelikož to nevěděl, nemohl pochopit, proč stále není připravená nechat ho pokročit v jejich vztahu.

Odvrátila pohled od zrcadla. Měla na sobě červeno-zlaté prádlo, které od něj dostala k Vánocům, ale pohled na něj se jí hnusil. Připomínal sice milovaný Nebelvír, ale také krvavá školní léta.

Znechuceně jej ze sebe strhla, zaslechla totiž blížící se kroky a nechtěla, aby ji viděl. Což by rozhodně chtít měla.

Schovala se za převlékací stěnu právě, když vtrhnul do místnosti.

"Lásko, jsi hotová?" vykřikl a v jeho hlase bylo jasně slyšet zklamání.

"Skoro," odpověděla nesměle, zatímco si přes hlavu přetahovala černé pouzdrové šaty. Nakonec pod ně zvolila jednoduché prádlo, které dokonale vystihovalo prázdnotu v jejím nitru.

Zhluboka se nadechla a vystoupila ze stínu.

"Vypadáš dobře," pochválil ji s úsměvem. Falešně mu jej oplatila. Na sobě měl klasický, výjimečně i dobře padnoucí, oblek.