na Blog.cz

Jak to říct, to nevím... Měním se. Už vůbec nepíšu, skoro o tom ani nepřemýšlím. Celý můj svět je teď plný úplně něčeho jiného, na předním místě mého žebříčku stojí můj přítel, moji kamarádi a také rodina. Chci víc chodit ven, víc se smát... Chci mít spoustu vzpomínek na první lásku. Proto se omlouvám, ale má aktivita tady je spíše z donucení a až mi dojde psaní z prázdnin, nevím do budu dělat. Jo a ještě něco, kapitoly si budu přidávat kdy chci já! Přidávám je na můj vkus dost často a přesto pořád slyším stížnosti... ://

Znovu se tedy plně vrhli na vytírání, Sirius viditelně zrychlil a skoro prováděl práci za ně oba. Najednou se netěšila, až bude s prací hotová, nevěděla totiž, co mu řekne. Byla si naprosto jistá, že má v srdci místo jen pro Draca.

"Takže, máme to," udýchaně přerušil svou větu, kvůli záchvatu kašle, pak dodal: "za sebou. Chci odpověď."

"Já, já nevím… Ne, že by si nebyl milý, vlastně bys byl pro mě naprosto perfektní-"

"To mi stačí," skočil jí do řeči.

Přešel rychlým krokem až k ní, přimáčkl ji svým tělem na zeď a horlivě políbil. Zpočátku měla chuť se bránit, ale nakonec uznala, že za zkoušku nic nedá, nikdo se o tom přece nedozví. Vjela mu rukama pod tričko, zkoumala jeho vypracované břicho. Jejich polibek se mezitím pořádně prohloubil, nechala ho proniknout tam, kam Draca nikdy. Ucítila, jak ji lehce kousnul a ucítila ještě něco jiného… Dole v jeho kalhotách. Lehce ho odstrčila.

"Už ne," vysvětlila mu, ale on pořád neměl dost.

"Sakra, pusť mě!" zaječela, když po ní nepřestával lézt. Líbal jí na krku a šmátral pod tričkem. Zakryl jí rukou pusu. Naprosto nevnímal její zoufalé pokusy dostat ho od sebe.

"Blacku! Nech ji na pokoji!" uslyšela ve chvíli, kdy začala všechno vzdávat. Koutkem oka zahlédla, že se k nim blíží Denis. Potom se zhroutila na zem, zoufalství se spojilo s vyčerpáním a ona omdlela.

Tu noc se jí nezdál naprosto žádný sen. Bylo jí to divné, ale bylo to kvůli vlivu uklidňujících léků, které, jak se ráno na ošetřovně dozvěděla, musela dostat.

Sledoval jsem ji, jak mluví s mými příbuznými. Vypadala tak přirozeně a vznešeně, že jsem jí to málem sám baštil.

"Roztomilá, ta tvá dívka," prohlásil Fenrir Šedohřbet, který se z ničeho nic objevil po mém boku. Nesnášel jsem ho, a nejen proto, že byl vlkodlak.

"Já vím," zavrčel jsem potichu. Nemohl jsem si nevšimnout, jak se na ni díval…

"Kde jste se potkali?"

"Je to už dávno, znám ji od dětství," výjimečně jsem nemusel lhát.

"Aha. Takže nehrozí, že bys mi ji půjčil?"

Musel jsem se hodně držet, abych po něm neskočil a neurval mu hlavu. Nakonec jsem to byl já, kdo tu hrál falešnou roli. "Ne."

"Hm, škoda. A nemá aspoň nějakou sestru?"

"Ne."

Hermiona, Harry i Ron seděli jako každý jiný večer ve společenské místnosti. Byl začátek roku, pro ně začá-tek 6. ročníku. Ten den nebyl ničím výjimečný, všichni se znovu vraceli do běhu školy, nadávali nad hro-madou úkolů a vyprávěli si zážitky z prázdnin. Ne tak Hermiona. Od jejich příjezdu měli kamarádi pocit, že se přece jen něco změnilo. Byla zamlklá, nepozorná, mimo… Něco takového se k ní vůbec nehodilo. Harry se s ní o tom několikrát snažil mluvit, stejně tak Ron, kterému chyběla víc, než komukoliv jinému, ale bez úspěchu.

"Hermiono, můžu se na něco zeptat?" zamumlal Ron nad esejí z kouzelných formulí.

Dívka sedící naproti němu však na své jméno nereagovala. Hleděla z okna na černočernou tmu, skoro jakoby na něco čekala.

"Hermiono!" zvýšil hlas, ale opět se nedočkal odpovědi. Naklonil se a jemně jí zatřásl ramenem. "Co je to s tebou?" zeptal se, jakmile na něj zaměřila skelný pohled.

"Se mnou? Vůbec nic. Promiň, chtěl si něco?"

"No… Vlastně jo. Jak přesně funguje kouzlo Obliviate?"

Potutelně se usmála. "Vymazání paměti. Kouzelník, který formuli vysloví, si musí být přesně jist, kterou část paměti oběti chce smazat. Chápeš?" Zase s ním mluvila jako s idiotem.

"Jo," zabručel a už se znovu nepokusil ji oslovit.

"Harry, co to děláš?" její zrak se zaměřil na druhého kamaráda, který očividně na domácí úkoly kašlal.

"Ale nic," lhal, jako když tiskne a neobratně se pokusil schovat Pobertův plánek.

"Ty si zase někoho špehoval?!" hlas jí vyskočil o dvě oktávy.

"Ne, ne… Já jenom… Do toho ti nic není!"

Zrovna se chystala pustit se do jedné z unavujících přednášek o slušném chování a zásadách správného kouzelníka, když na okno někdo zaťukal. Seděla za ním maličká sova, na noze nesla přivázaný dopis a popravdě vypadala, že se každou chvíli zhroutí, jestli ji někdo nepustí dovnitř.

Hermiona nadšeně vyskočila z křesla a okamžitě si od sovičky vzala obálku. Malý tvoreček ji mezitím naskočil na ruku a dožadoval se odměny.

"To je dopis z ministerstva!" zasyčel Harry na Rona. Pečeť totiž neomylně poznával.

"Co ti píšou?!" přiskočil k ní zrzoun bez váhání a snažil se vyškubnout jí psaní z ruky.

Zastihl mě zrovna při vybírání oblečení na sebe. Měla jsem vše vyrovnané na malém karetním stolku, rozhodovala se mezi červenou a modrou sukní, když mě překvapil zezadu. Chytil mě za pas a rychlým pohybem otočil k sobě. Líbal mě na ústa s takovou dravostí, že bych spadla dozadu, kdyby mě pevně nedržel. Už jsem si téměř zvykla na hladkost jeho rtů, na to jak chutnaly, i jak se pohybovaly v souladu s mými.

"Nejradši bych si tě zase vzal," pošeptal mi do ucha rozvášněně.

"Tak to udělej."

"To nejde." Sundal ze mě ruce, což pro něj očividně nebylo nejlehčí, neměla jsem na sobě nic než krajkové kalhotky. "Musím teď odjet."

"Proč?"

"Do toho ti nic není. Prostě odjíždím, vrátím se nejspíš zítra, podle toho, jak to stihnu."

Natáhla jsem k němu ruku, byla jsem zvědavá, jestli odolá. Jeho odhodlání zakolísalo, ale přece jen s lehkým úsměvem vycouval z místnosti.

"A ať tě ani nenapadne zkoušet se odsud dostat, ublížila by sis," zavolal na mě z haly, pak už jsem slyšela jen, jak za sebou prásknul dveřmi.

"Proč je všechno tak složité?" zeptala se větru, ale odpovědi se jí nedostalo.

Probudila se s očima plnýma slz a mokrým polštářem. Proč nemohla být aspoň ve spánku šťastná?

Bylo teprve pět hodin, ale přesto vstala. Dala si pořádně dlouhou, pro změnu horkou sprchu a nemyslela naprosto na nic. V hlavě měla ze všeho zmatku vygumováno.

Vysušila si ručníkem vlasy a nechala je doschnout, zatímco se posadila do postele s knihou. Bylo to dlouho, co naposledy otevřela 'Rozum a cit'. Věděla, že Jane Austenová znovu dokonale odvede její pozornost, a měla pravdu.

Četla snad hodinu, než zaslechla slabé vzlykání z vedlejší postele.

"Lily?" zašeptala dostatečně nahlas.

"Ty už jsi vzhůru?" ozvalo se překvapeně.

"Už dlouho," přiznala. "Pojď si sednout ke mně."

Její kamarádka se rychle zvedla z postele. Bylo vidět, že samota jí nesvědčí a potřebuje se vypovídat.

"Jsem tolik zmatená," začala.

Tak tohle je ÚPLNĚ NEJLEPŠÍ VIDEO, CO JSEM KDY O NICH VIDĚLA! Nekecám, je prostě nádherná, ta písnička je skvělá, dřív jsem ji neznala a teď jsem na ní skoro závislá :D :) Děkuji blogu lucrecia.blog.cz z nějž je toto video... Ať se vám líbí stejně jako mně ;)

Pořád o lásce píšu... A teď mě asi potkala... Nebudu to tu stíhat, ale budu se snažit co nejvíc :))

Hned pod schody je zaskočil James Potter. "Musím s tebou mluvit," naléhal na Lily.

"Ale já s tebou ne."

"Udělej to pro mě," přimluvila se Hermiona. Nemohlo jí uniknout, s jakou zbožností se na Lily James dívá. Tohle byla láska, nic jiného. Taková ta, po které celý život toužíte, ale k vaší nelibosti vám ji druhá strana neoplácí.

"No dobře," zabručela Lil odevzdaně a přesunula se s Jamesem do rohu.

K Hermioně se honem přihrnul Sirius. Po noci strávené v Dracově omamné přítomnosti jeho vřelý úsměv uvítala mnohem raději než jindy. Dokonce se nechala na uvítanou políbit na tvář.

"Dneska ti to mimořádně sluší," pochválil ji. "A děkuju, že jsi pomohla Jamesovi, je z Evansový úplně mimo."

"Jinými slovy je do Lily zamilovaný?"

"I tak se to dá říct. Co budeš dnes dělat?"

A s tímto videem jsem zpátky! :)

Tak bobánci, já vám odjíždím do dokonalé země anglických trávníků. Nic jsem nepřednastavila, páč na to prostě nemám náladu, ale přidala jsem dva dílky povídek, tak si je užijte, postrádejte mě a bájo ;) !!

Rose se taky zakabonila, ale kvůli bratrově omezenosti. Nikdy nechápal ničí pocity, pomalu ani ty svoje.

Po večeři je prefekti odvedli do komnat. Společenská místnost byla přesně taková, jakou ji znala z vyprávění. Teplá, voňavá a hlavně veliká. U krbů pořád stály tři křesílka na kterých sedával Harry se svými přáteli, Rosinými rodiči. Usmála se a na jedno se hned posadila.

"Dívčí ložnice jsou po schodech nahoru doprava. Chlapecké taktéž, ale doleva." slyšela prefekta. Tohle všechno už věděla, a tak si mohla naplno vychutnávat plameny v krbu. Byla z cesty přes jezero pořád ještě celkem zmrzlá. Pohledem přelétla všechny prváky a uvědomila si, že nejsou všichni. Scorpius se ztratil.

Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jí to mrzelo. Cítila potřebu tomu chlapci pomoct a měla pocit, že se cítí jako ona - vystrašeně a postradatelně.

"Albbie?" šťouchla loktem do svého kamaráda.

"No?"

"Potřebuju pomoct."

"Jak přesně?"

Nepatrně zčervenala. "Máš tu ten Pobertův plánek, co ti dal otec k narozeninám?"

"Jasně, že jo. Je nahoře v ložnici."

"Aha. Tak půjdem?" Vykulila na něj své modré oči, až se musel zasmát. "Dobře." Vzal ji za ruku a táhnul ji s sebou. Chlapecké ložnice byly plné nebelvírských barev, některé měli kolem postelí srovnané knihy o famfrpálu, košťata... Učebnice ale vidět nebyly, nikdo se jimi zřejmě kochat nepotřeboval.

"Moje postel je támhle vzadu!" vykřiknul Albus a táhnul ji ke své hromadě věcí. "Ještě jsem to nestihl vybalit." omlouval se.

"To nevadí."

Rozhodla jsem se, že složím vlastní písničku. Dala jsem se do práce hned, jak jsem opustila pánův pokoj a překvapivě mi to šlo. Ruka mi létala po papíře úplně sama, v duchu jsem si vybavovala, jak noty budou znít, až je zahraju.

Ke klavíru jsem však nezasedla dřív, než dalšího dne ráno. Píseň, kterou jsem sama napsala, byla dobrá, dokonce velmi.

Poslouchal za dveřmi, viděla jsem jeho stín v úzkém proužku světla nad prahem. Přestala jsem hrát a on vešel dovnitř.

Vypadal velmi dobře, a odpočatě, na rozdíl ode mě. Vlasy jsem si stáhla do drdolu, rozhodnutá se dnes znovu vykoupat. Věnovala jsem mu ďábelský úsměv.

"Ahoj, Grangerová," pronesl stejná slova jako před třemi dny, tentokrát ale postrádaly pro něj typickou chladnost.

"Ahoj," odvětila jsem.

Více nebylo, co říct. Vstala jsem mlčky, v očekávání toho, co přijde. Prohlížel si mě, oblečenou do průsvitných bílých šatů, skrz ně viděl docela určitě červené spodní prádlo.

"Přijď za mnou do koupelny," vyhrkl a opustil salónek.

Musela jsem se usmát, byl jako všichni ostatní muži, víc než rozum za něj rozhodovaly hormony. Vysvlékla jsem se z šatů a s hlubokým nádechem se vydala za ním.

Za tu dobu, co jsem strávila v pokoji, si stačil nalít vodu do vany, kde na mě čekal. Když jsem přišla, zvedl ke mně pohled. Nesnažil se nijak zakrýt fakt, že si mě pořádně prohlížel. Taky jsem se neměla za co stydět, hubená jsem byla až moc.

"Ale to né!" vztekla se po dvou týdnech. Tentokrát se totiž její sen odehrával na pláži, což by samo o sobě nebylo tak špatné, kdyby na sobě neměla pouze plavky. Sice byly jednodílné, ale zdobily je velice rafinované výstřihy.

Honem skočila do moře. Voda se zdála nádherně teplá a průzračná, přestože se schylovalo k noci.

Sůl ji pálila do očí i nosu, a tak se musela brzy přestat potápět.

Draco se objevil mnohem později, než by čekala. Byl oblečený do tmavomodrých plavek po kolena a přes ramena měl přehozenou rozepnutou košili.

"Super," povzdychla si a skočila napříč jedné obzvlášť veliké vlně. Samozřejmě ji hodila zpátky na pevninu, přímo k jeho nohám. "Tohle už je ale fakt naschvál," zamumlala si pro sebe a vylezla z vody.

Přesně jak čekala, pozorně ji přejížděl pohledem. "Hele, já za to nemůžu!" vztekala se.

"Proč jsi tak naštvaná?"

"Těžkej den," zafuněla a posadila se na jednu z vyhřátých skal vztyčených podél pobřeží.

"Co se stalo?" zajímal se. Nešel k ní, stál v písku, ruce ležérně v kapsách.

"Dostali jsme hromadu učení. A mám školní trest."