Proti své vůli - 2. kapitola

6. srpna 2011 v 13:21 | Rosalie D. ~ |  Proti své vůli


DRACO:

"To se mi snad zdá!" slyšel jsem se řvát a vzápětí mým pokojem létal nábytek.

Jak jsem to mohl dopustit?! Skoro jsem se tou šmejdkou nechal svést, to by mi tak chybělo! Byl jsem na pokraji zatracení, kéž bych na to tady nezbyl sám. Potřeboval bych poradit, jak by se v mé situaci asi zachoval otec? Zabil by ji, samozřejmě, ale to jsem nechtěl. Kdybych to udělal, nenašel bych v tomhle domě žádné rozptýlení, ani společnost, pokud jsem o ní takto mohl uvažovat.

Náladu mi zlepšila pouze vzpomínka na hrůzu v jejich očích, na to jak se pod mým kouzlem válela na zemi… Dokonce jsem ji přinutil, aby mě nazývala panem.

Ve škole se jevila velice tichou, stále sedávala po chodbách s knihou, ale když jsem ji urazil, nebála se bránit. Bývávala o moc ošklivější, kéž by to tak zůstalo, v současnosti mi totiž připadala přitažlivá a to ne zrovna málo. Pas měla opravdu štíhlý, břicho ploché a v obličeji skoro tak krásná, jako moje maminka, kterou každý považoval za vílu.

"Já se na to vykašlu!" Kopnul jsem do stolku. Ona byla ve vedlejším pokoji, mohla mě slyšet, což jsem si plně uvědomoval, přesto jsem se nedokázal ztišit. Měl jsem tu mrchu nechat, ať si shoří v pekle, takhle mě akorát zřejmě hodlala připravit o zbytky rozumu.

Nakonec jsem sám sebe ujistil, že jediné, čím mě tak dostávala, byla fyzická přitažlivost, protože jinak jsem k ní pociťoval nefalšovanou nenávist. S náladou o trochu lepší jsem ulehl do postele.



HERMIONA:

V pokoji, který mi byl na noc přidělen, nebylo moc místa na spaní, byl to totiž salónek s klavírem. Dlouho jsem se rozhodovala, kam ulehnu. Napadala mě různá místa, byla jsem si ale jistá, že by je nemusel vydýchat, tak jsem si pro vlastní dobro nakonec ustlala na koberci, naštěstí byl celkem pohodlný.

Než jsem usnula, přemýšlela jsem znovu o tom, jak ode mě utekl. Přece jen jsem nad ním mohla mít moc, když jsem se snažila. Věděla jsem, že nejsem ošklivá, na škole se za mnou otočil nejeden kluk, mnohdy i ze Zmijozelu, ale zrovna u Malfoye jsem něco takového nikdy nepostřehla.

Dál jsem se ve svých myšlenkách nedostala, protože jsem usnula. Navzdory místu jsem spala celou noc a ráno jsem se cítila mnohem lépe. Přesně jak jsem čekala, jeho buranství se opravdu přes noc nezměnilo, vzbudil mě s úderem čtvrté.

"Vstávej!" zavelel několikrát, a když jsem se k tomu neměla, kopl mě do břicha a byl by s tím pokračoval, kdybych se nepostavila.

"Poslouchám vaše příkazy, pane," zamumlala jsem rozespale. V duchu jsem se nad těmi slovy z plna hrdla smála.

Zašklebil se. "Budeš muset setřít schodiště." Místo hadru mi dal mé staré oblečení. Do druhé ruky mi vrazil kýbl a pak odešel. Věděla jsem ale, že i tak mě sleduje.

K mé smůle bylo těch schodišť hned několik. Schody byly veliké, kamenné a taky dost špinavé, málem jsem si jejich drhnutím sedřela kůži.

"Seš hotová?"

"Jo," zafuněla jsem.

"Cos říkala?"

"Ano, pane Malfoyi."

"Fajn. Ukliď to po sobě a přijď za mnou do obýváku."

Neměla jsem sebemenší ponětí, kde by ten jeho obývák měl být, a tak jsem se blouděním po domě dost zdržela. Pěkná záminka k tomu, mě znova udeřit. Byla jsem si jistá, že na mé tváři už jedna modřina je, vzhledem k jeho samolibému výrazu si toho všimnul, ale bylo mu to jedno. Pouze si potichu odfrkl.

Stál naproti mně a prohlížel si moje tělo od hlavy až k patě, tak jsem toho využila a vystrčila svá prsa dostatečně na obdiv.

"Přestaň se vystavovat!" zavrčel okamžitě. Usmála jsem se nad svým úspěchem.

"Jak si pán přeje."

"Víš co, buď užitečná a udělej mi kafe."

"Jak si pán přeje."

"Nepapouškuj a dělej!"

"Jak si pán přeje." Věděla jsem, že tímhle ho pěkně rozzuřím, ale nemohla jsem si pomoct. Když jsem odcházela do kuchyně, zapojila jsem do chůze boky. Cítila jsem na sobě jeho pohled.

"Jsem to ale šikovná," pošeptala jsem si pro sebe. Jejich kuchyně byla taky obrovská, jako všechny místnosti v domě, ale zorientovala jsem se rychle. Připravila jsem mu kávu, pořádně silnou, aby vydržel co nejdéle, těžko říct v čím zájmu jsem tak činila.

Od chvíle, co jsem jej opustila, se nepohnul. Stál u křesla a civěl do prázdna.

"Už pro tebe, vlastně vás nesu to kafe." Ani si mého zakolísání nevšimnul.

Posadil se na pohovku, toho se dalo skvěle využít. Naklonila jsem se s tácem těsně před ním, na sobě jsem stále měla tu lehkou košilku ze včerejška, výstřih byl tak akorát, aby posloužil mým záměrům.

Něco nesrozumitelně zabručel, hned jak odtrhl pohled od mého poprsí. Vytrhl mi kafe z ruky a pouhým pohledem mi naznačil, ať vypadnu.

Vyšla jsem z místnosti s obrovským úsměvem na tváři, pomalu jsem nad ním získávala moc.

Zbytek dne mě už nevyhledal, myslím, že jsem s jeho sebedůvěrou pěkně zahýbala. Prozkoumala jsem celý dům, prohlédla každou místnost a musela uznat, že si Malfoyovi žili opravdu na úrovni. Nebylo divu, že byl jejich synek tak rozmazlený.

Nakonec jsem se znovu uchýlila do místnosti s klavírem, rozhodla jsem se něco na něj zahrát. Jako dítě jsem brala hodiny asi pět let, něco málo jsem si pamatovala. Prsty se mi rozběhly po klávesách úplně samy, hudba byla tak hlasitá, že ji muselo být slyšet po celém domě. Přesto nepřišel hned.

Dohrála jsem třetí skladbu, když se objevil ve dveřích.

"Nesu ti další oblečení," poznamenal a hodil na zem celou hromadu.

"Děkuji, Draco," zkusila jsem to.

Chystal se odejít, chvilku mu trvalo, než jsi to uvědomil. "Myslel jsem, že moje křestní jméno snad ani neznáš, za ty roky ho od tebe slyším poprvé." Jeho přesvědčení, být na mě hrubý, zřejmě dostalo dnes pořádně zabrat. Bez dalšího slova odešel.

Čekala jsem, že uslyším chrastění klíče v zámku, ale nic se neozvalo. Nezamknul mě.

Noc byla dnes horší. Nemohla jsem usnout, a tak jsem, posazená na parapetě okna, koukala z okna ven. Přála jsem si být znovu na pastvině, cítit vítr na tváři i ve vlasech a nemuset poslouchat člověka, jímž na světě nejvíce pohrdám.

Nakonec mě ale spánek také přemohl, hlava mi spadla na studenou okenici a já se ráno probudila s hlasitým výkřikem. Spadla jsem leknutím na podlahu, když jsem ho spatřila sedět s úšklebkem na blízké židli. Mířil na mě hůlkou, bylo jasné, že se mi musel dostat do hlavy.

"Věděl jsem, že tu sebejistotu jen hraješ."

"Stejně jako ty," odsekla jsem. Tohle jsem si prostě odmítala nechat líbit. Přistoupil blíž, s úmyslem mě znovu udeřit, ale rozmyslel si to.

"Obleč se do něčeho jiného a přijď dolů," zafuněl a rychlými kroky mě opustil.

Vstala jsem z podlahy. Hromada oblečení ležela přesně tam, kde ji zanechal. Vyhrabala jsem z ní volné šaty se zavazováním vpředu, které, jak jsem pochopila, musela nosit Narcissa Malfoyová. V pase mi jen tak tak byly.

Sešla jsem do přízemí. Vůbec se mi nechtělo znovu čelit jeho útokům, přála bych si v tu chvíli ze všeho nejvíc zemřít. Ten den měl zase špatnou náladu, neklidně přecházel po pokoji a nepřestal, ani když jsem přišla. Mlčky jsem postávala ve dveřích a sledovala jeho počínání.

"Dnes jsem obdržel dopis od soudce," vysvětlil mi po krátké chvíli. "Přijde se prý podívat, jak jsem s tebou naložil."

"Aha." Na jinou odpověď jsem se nezmohla.

"Slíbil jsem, že tě zlikviduju…"

"Tak proč to neuděláš?" vykřikla jsem, v očích slzy. Nechtěla jsem se před ním k něčemu takovému, jako je pláč, snížit, ale jestli by pak svolil a konečně mě zabil, stálo by to za to.

"Protože bych tě tím ušetřil toho, co sám musím prožívat a to ani náhodou neudělám. Nezpůsobím ti tu radost." Nemilosrdně se ušklíbl, přešel ke mně a chytil mě pod krkem.

"Není v tom něco jiného?" snažila jsem se ho vyprovokovat. Přirazil mě ke zdi, narazila jsem si záda tak tvrdě, že jsem skoro mohla cítit, jak v nich křuplo.

"Ne, to teda ani náhodou není!" V jeho hlase bylo až moc slyšet falešné přesvědčení. Potom udělal něco nesmyslného, vytrhnul mi pár vlasů a bez dalšího slova mě doprovodil do pokoje a zabarikádoval mě tam.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Katyra SB | Web | 7. srpna 2011 v 16:47 | Reagovat

aký sudca...čo? prečo je vlastne...dopekla nechápem ale tá poviedka sa mi aj tak hrozne páči :D

2 Susan | Web | 25. ledna 2012 v 11:19 | Reagovat

Je to dost dobře napsané. Dracovo rozpolcení a Hermionina touha nad ním zvítězit ženskými zbraněmi ;-) to se mi líbí. Jen, když je to minulá doba, neměla by mít Hermiona něco jiného na sobě než jsou kalhoty a triko? To jen taková moje malinká poznámečka, neber ji nijak špatně, páč píšeš dobře 8-)

3 Inahe | Web | 4. června 2012 v 22:10 | Reagovat

Vím že bych asi neměla, ale u každého oslovení "pane, můj pane" se otřásám smíchy a plácám do čela. Bože, jdu na další, nebo rupnu napětím ♥
a jinak souhlasím se Susan, použití ženských zbraní bylo úžasné a zapadalo to celé kapitoly :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama