Ty nevíš, kdo vlastně jsem! - 7. kapitola

10. července 2011 v 18:01 | Rosalie D. ~ |  Ty nevíš, kdo vlastně jsem!

Místo aby se vydala do nebelvírské komnaty, rozhodným krokem zamířila na ošetřovnu. Schovala se za sloup a pozorovala skupinu lidí obklopující Draca, jehož nos nevypadal moc dobře.

"Sakra lidi, přestaňte křičet a vypadněte! Bolí mě hlava!" zařval a rozrazil dveře na ošetřovnu.

Poté co mu Madame Pomfreyová vynadala, pro něj připravila lůžko a vyhnala všechny zvědavce.

Hermiona usoudila, že by nebylo rozumné teď za ním chodit. Skloníce hlavu, rychlým krokem vyrazila tam, kde už dávno měla být.

Zanedlouho po tom se dozvěděla, že Draco má otřes mozku a musí zůstat ležet.


Udělala si všechny úkoly a přemýšlela, zda za ním půjde nebo ne. Bylo zcela zřejmé, že neměl šanci si jí na tribuně všimnout. Nakonec ji zvědavost přemohla, roztřeseným krokem ji dovedla až ke dveřím za nimiž ležel. Potichu je otevřela.

Byl vzhůru a otráveně zíral do stropu. Kolem hlavy měl omotaný studený obklad, zatímco nos už měl spravený.

"Co tu chceš, Grangerová?" zeptal se ochraptěle.

"Jak víš, že jsem to já?"

"Nikdo jinej by nešel tak potichu."

Hermiona si povzdychla, neměla by tu být. "Podívej, Draco, já vůbec nevím co se to se mnou děje. Dnes jsem byla na zápase." zašeptala, když si sedala vedle jeho postele.

"Já to přece vím, viděl jsem tě."

"Vážně?"
"Jo. Příště zvol míň nápadnej převlek. Tvoje vlasy září na dálku."

Cítila jak rudne. "Kde je vůbec Pomfreyová?" Bylo tam neobvyklé ticho.

"Šla za Snapeem, došel jí hojící lektvar. Za chvíli se vrátí, měla bys jít..."

"Ale-"

"VYPADNI!"

"Co-cože?" vykoktala, tělo měla ztuhlé šokem.

"Já.. Nepřeju si abys tu byla... Nechci abys na mě mluvila, copak to nechápeš? Jdi prosím tě pryč!"

"Ale... vždyť já myslela, že... když..."

"Myslela si špatně!"

Vhrkly jí slzy do očí, ale stačila se otočit než první přetekla přes okraj.

"Nenávidím tě." zamumlala nezřetelně a utekla.

Draco chvíli ležel na místě, pak se přetočil na bok a potichu šeptl do prázdna: "Tak to vždycky mělo být."

Hermiona doběhla do společenské místnosti s očima plnýma slz. Nehodlala tam zůstat. Přesně věděla, kam musí jít.

O deset minut později už se plížila kolem Hagridovy hájenky.

Okolo se pomalu stmívalo. Slyšela tlukot vlastního srdce, i když se divila, že vůbec bije pod tím návalem úzkosti. Našlapovala opatrně, každé zakřupání větvičky jí mohlo prozradit. Les byl plný příšer. Nepamatovala se přesně kam šla, ale po pár stovkách metrů mezi stromy zahlédla jiskry. Plazila se křovím blízko u země dokud nebyla docela blízko.

Podívala se skrz větvičky, Bodlina tam skutečně byla. Menšími plameny si žhavila pelech, aby mohla v klidu a pohodlně ulehnout.

Hermiona s hlubokým nádechem pomalu vyšla ze křoví
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Katyra | Web | 10. července 2011 v 19:50 | Reagovat

už aby bola ďalšia kapitola (a dúfam že bude aj dlhšia :) )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama