Proti své vůli - PROLOG

31. července 2011 v 19:34 | Rosalie D. ~ |  Proti své vůli

Hermiona Jean Grangerová byla mladá dívka žijící v nevelké vesnici. Její otec, velice vážený pán, vlastnil rozsáhlý statek, jeden z největších domů v Alberbury, patřící pod hrabství Wiltshire. Po jeho smrti zdědila všechno dcera, protože mužského dědice neměl a manželka umřela dříve, než stihly zplodit dalšího potomka.

Hermiona se však mezi lidmi netěšila takové oblibě. Říkávalo se o ní, že je zamlklá a lidem se vyhýbá. Tu a tam se rozléhaly i zvěsti o temných pletkách s ďáblem.

Samotná dívka nikomu nic nevyvracela a na důvěrnosti jí nepřidalo, když každý rok odjížděla pryč a vracela se pouze na dva měsíce v létě. Přestože byla stále mladinká, pouhých šestnáct let jí bylo, lidé z vísky nevěřili tomu, že studuje. Spíše se přikláněli k možnostem velice zavrženíhodným. Nebrali v potaz, jak opuštěná se musí cítit a jak sama samotinká, jen s pár lidmi od služebnictva, zvládá řídit celý statek i ve své nepřítomnosti.

Pusu měla pořádně proříznutou, když na to přišlo, svůj názor pokaždé prosadila, a když jí nebylo nikde potřeba, nevyhledávala společnost jako ostatní mladé dámy, radši si zalezla někam do kouta s knihou. To byl hned důvod k pomluvám. Tetky si ji vždy úkosem měřily, jakmile se někde opovážila ukázat. Prý jaká by byla pěkná, kdyby s chladným nezájmem neodbyla každého mladíka, který se na ni pokusil promluvit.

Kdyby jenom tito obyčejní lidé tušili, čím si procházela. Hermiona skutečně nebyla obyčejná, ale také nebyla zlomyslná a úcty zasloužila. Odjížděla jen a pouze z důvodů studií, nenavštěvovala však normální školu, už od svých jedenácti let cestovala každý rok do Bradavic, školy čar a kouzel. Ano, byla to čarodějka a ve své době se velice obávala jakéhokoliv odhalení. Lidé neznali ve svých honech na čarodějnice slitování, nezajímalo je, zda odsoudily nevinné ženy, jakmile se někoho potřebovali zbavit, jednoduše ho obvinili z čarodějnictví.

Hermiona tohle moc dobře věděla. Její kouzla spočívala v nedlouhé dřevěné hůlce, jež nosila stále u sebe. Znala spoustu zaklínadel, jedním mávnutím mohla zahubit kteréhokoliv z mudlů, co ji ponižovali. Ona ovšem nebyla pomstychtivá, netěšila se ze společnosti, ale ani ji nezavrhovala.

Toho léta, co oslavila sedmnácté narozeniny, se stalo hrozné neštěstí. Dobytek ze statku, na jehož zdraví ležela spokojenost všech obyvatel vesnice, záhadně onemocněl. Hermiona se týden předtím vrátila ze školy, zrovna tu osudnou noc trávila na pastvě a četla si.

Půlnoc byla teplá, voňavá, odevšad se ozýval cvrkot cvrčků… Když tu náhle jakoby všechno zachvátil chlad, tráva kvůli němu namrzala a zvířata začala být velmi neklidná. Dívka hned věděla, čemu za to vděčit. Z kouzelného světa se pár mozkomorů se potulovalo okolím a vysávalo z nich netušícího lidu štěstí.

Nemohla to tak nechat, spěchala do spící vesnice, s hůlkou v kapse. Tu zahlédla dvě odporná stvoření v černých pláštích, jak se blížili k domku paní Steelové, staré churavé paní, se kterou žili děti její zesnulé dcery.

Zrychlila krok, přešla k nim blíž a nemyslela na nic, než na záchranu ubohého lidu.

"Expecto patronum!" vykřikla a její hůlka okamžitě vyslala zářivého modrobílého patrona, aby odehnal ty slizké bestie.
K velkému neštěstí bylo její umění spatřeno a to hned několika páry očí. Utekla odtamtud, hned jak se ujistila, že lidem žádné nebezpečí nehrozí, vůbec nic netušila.

Krávy byly otřeseny přítomností mozkomorů natolik, že onemocněly a začaly hromadně umírat.

Jakmile tohle vyšlo najevo, pověrčivý lid se obrátil na pastora s tím, že ví, kdo za tím stojí. Ihned nechali poslat pro Hermionu a přinutili ji čelit soudnímu tribunálu. Nikdo nedbal slz na její tváři.

Při procesu vykládal jeden sedlák, že zná její umění, ďábelským kouzlem prý se v netopýra promění a nad krajinou létává pod černou oblohou, na statku krávy zabíjí, tou mocí čarovnou. Jiný zas na smrt přísahal, že její kouzla zná, že prý se v černou kočku mění ta dívka líbezná a je třeba jednou pro vždy ukončit ďábelské řádění, pak všichni křičeli jak posedlí: "Na hranici s ní!".

Důkazy byly porotou pečlivě zváženy, poté povstal starý soudce vážený: "Je přece v knize psáno, nenecháš čarodějnici žít, a před ďáblovým učením, budeš se na pozoru mít."

Hermiona stála krásná s hlavou hrdě vztyčenou a její slova zněla kletbou s tichou ozvěnou: "Pohrdám vámi, neznáte nic, než-li samou lež a klam, pro tvrdost vašich srdcí, jen pro ni umřít mám."

Tak vzali ji na kopec, kde měl být na hranici rozdělán oheň. Sešly se tam celé davy lidí z vesnice a mladá dívka nemohla uvěřit, že jim kdy pomáhala. Její dům byl kompletně prohledán, ale svá tajemství střežila dobře, hůlku stačila dobře ukrýt.

Sledovala, jak lidé staví hranici k jejímu upálení a nenechala už více na sobě nechat znát strach, či ponížení, ačkoliv její duše ho byla plná. Myslela na svého milovaného tatínka i maminku, co by asi řekli? Přidali by se k těm davům? Oni její tajemství věděli, ale chovali se k ní vždy s takovou láskou, jakou si zasloužila. Nebyla zlý člověk, opravdu ne, jen žila ve špatné době a dostatečně se nehlídala.

Na jedno však všichni zapomněli, a sice na sídlo ležící za vesnicí, sídlo tak obrovské a honosné, že se dalo považovat za zámek. V něm žila také kouzelnická rodina, teď už podstatně menší. Narcissa a Lucius, mladí manželé, kteří odešli na věčnost při jedné z magických výprav, za sebou zanechali syna, Draca Malfoye. Bohužel tito lidé nepatřili k hodným čarodějům jako většina, přidali se na stranu zla a bojovali proti společnosti. Měli čistou krev, a proto opovrhovali kouzelníky z mudlovských rodin, jako byla právě Hermiona. K její smůle se mladý pan Malfoy dozvěděl, jaká smrt ji čeká a rozhodl se, že jí připraví mnohem krutější odchod ze světa.

Vzal si koně a tryskem uháněl za tribunálem, zastihl starého soudce zrovna na odchodu. Podal mu nenápadně hrst zlaťáků a vysvětlil svou prosbu. Říkal, že čarodějnice dobře zná a pokud ji upálí, přinesou na svou vesnici hrozivou zkázu, takovému výmyslu lehko uvěřil. Co nejrychleji se tedy vydali zastavit tu "velkou chybu".

Hermiona už stála špičkami v ohni. "Uhaste jej!" přikázal soudce a lid tak přes značný nesouhlas učinil.

Sundali omdlelou dívku z hranice. Vypadala velice zuboženě a takto ji také předali pánovi do rukou. Musel si několikrát vyslechnout nesčetné omluvy od všech vysoce postavených pánů z radnice. Ujistil je, že si s tou špínou poradí a nemusí se vůbec ničeho obávat.
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Sčítání lidu:

Byl/a jsem tu :)

Komentáře

1 Katyra SB | Web | 14. srpna 2011 v 13:19 | Reagovat

prolog...tu je :) už mi to do seba zapadlo :) zaujímavo napísané :D Ako vystrihnuté z nejakej starodávnej knihy... :)

2 Isabell | 23. září 2011 v 21:10 | Reagovat

Moc se mi líbil :) Hlavně ten text z písničky Čarodějnice z Amesbury od Asonance :D:D Sedlo to tam :)

3 Martinka | 3. října 2011 v 20:30 | Reagovat

pekny, berus, :* ;-)

4 Charlotte Evans | E-mail | Web | 5. října 2011 v 21:39 | Reagovat

I like the song "Čarodějnice s Amesbury"!!!! Myslím, že se možná budu trochu opičit a napíšu na to sonfic... Doufám, že ti to nebude vadit.. Pokud ne, díky za inspiraci!!! :-)

5 Susan | Web | 25. ledna 2012 v 10:57 | Reagovat

Mohu říci jen jedno jediné - parádní začátek. Vtáhne to děje ;-)

6 Nini | Web | 30. dubna 2013 v 14:53 | Reagovat

No, asi jsem jediná komu příjde ten použitý text z čarodějnice z Amesbury trapný? Je to sice hezký a v celku i originální nápad na povídku, ráda si přečtu zbytek a máš v celku dobrý styl psaní, ale ta pasáž z té písničky to pokazila a neseděla tam...

7 Nikita | E-mail | 8. března 2016 v 21:26 | Reagovat

Jo, absolutně souhlasím. :D
Skvělý začátek a ještě lepší nápad! :-)[2]:

8 sisi | 7. prosince 2016 v 22:33 | Reagovat

Pro čtenáře Kladiva na čarodějnice tonení ádné překvapení, jen jsem zvědavá, jakým způsobem to bude popsáno v této ff. Jazyk zatím není příliš archaický, tudíž to není příliš věrné a nenastiňuje reály onoho času. Děkuji za prolog. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama