Milosrdná lež - 1. kapitola

17. července 2011 v 18:16 | Rosalie D. ~ |  Milosrdná lež

Tahle kapitolovka bude hodně jiná než lehkomyslný příběh s malým dráčetem v pozadí. Tady půjde o skutečné city, touhu, přetvářku i zradu. Bohužel na další kapitoly si asi počkáte, protože tohle je vše co zatím mám :D Příjemné počtení přeju! ;)

"Je mrtvý" znělo mi v hlavě. Tahle dvě slova drtila každou část mého srdce. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byla jsem součástí magického světa, dělala věci které dalece přesahovaly rámec lidské fantazie, a přesto jsem nemohla pro tátu nic udělat. Odjela jsem za ním z Bradavic hned, jak jsem se to dozvěděla... Ale potom to bylo ještě horší. Viděla jsem ho, jak leží na nemocniční posteli. Z jeho kdysi silných opálených rukou nezbylo nic, než tyčky ze kterých místy vystupovaly kosti. V obličeji byl tak bledý, že i ten nejčistčí sníh by mu nemohl konkurovat. Plakal. Nikdy jsem ho plakat neviděla, až tehdy tam. Nejhorší bylo, že plakal kvůli mně a mamince, nemyslel na sebe.. Ani vteřinu. Na pohřbu jsem myslela, že umřu také. Držely jsme se s maminkou za ruce a těžko říct, která z nás to nesla hůř. Hlavou se mi honily vzpomínky na jeho neustálou lehkomyslnost, smysl pro humor a vrásky kolem očí, kdykoliv se usmál. Vzpomínala jsem, jak se mnou v nemoci zůstával doma a nosil mi k posteli jídlo. Jak jsme společně koukali na fotbalové zápasy, nebo v létě blbnuli ve vodě. Bylo toho tolik... A teď jsem o všechno přišla.

"Vzpomínky zůstanou" dokončil svou řeč farář. Černá rakev se snášela dolů do hluboké díry v zemi a s ní jsem pohřbila i kus sebe. Moje slzy se vpíjely do maminčiných šatů, kam jsem schovala hlavu před tím hrozným pohledem.
"Zlatíčko, musíš být silná." šeptala mi do vlasů. "My obě musíme být." vzlykla.
Po té strašné události mě nechala chvíli doma. Věděla, že bych to ve škole asi nezvládla.. Nedokázala bych se vůbec soustředit. Skoro denně mi chodily dopisy od Rona s Harrym. Moc mi chyběli, nestačila jsem se s nimi ani rozloučit, ale pomyšlení na to, že by mě takhle viděli mě odradilo od jakéhokoliv pokusu zamířit do školy.
Po dvou týdnech, kdy se mi představivost vymkla z rukou a já si představila tu obrovskou haldu úkolů, co mě čekají, jsem se přinutila ráno s lehkým úsměvem seběhnout schody, vzbudit maminku, která spávala na gauči místo v ložnici a společně připravit snídani.
"Copak se děje? Něco slavíme?" vyptávala se zvědavě.
"Ne, kdepak... Jen jsem přemýšlela, víš. Chybí mi škola, učení, měla bych začít něco dělat, nebo zešílím." Nekoukala jsem na ni, když jsem mluvila. Nikdy pro mě nebylo jednoduché lhát, zvláště vlastní mámě.
"Aha.. No, pokud myslíš, že to půjde, tak samozřejmě." odpověděla klidně. Stejně jsem slyšela množství obav skryté za takovým gestem. Vyndala jsem vafle z kredence a přidala k nim jahody se šlehačkou. Bylo to dlouho, co jsem měla k snídani takovou dobrotu, co jsem vůbec jedla.
Nyní jsem seděla ve vlaku do Bradavic. Měla jsem štěstí, protože díky menšímu zájezdu kouzelníků ze Skotska jel z nádraží King's Cross malý vagónek. Vypůjčila jsem si od souseda mp3 přehrávač a zkoušela dostat myšlenky z hlavy pomocí tvrdých rockových songů. Moc mi to nešlo. Stejně se všechna elektronika brzo vypnula.
Cesta mi přišla neuvěřitelně dlouhá. Chvílemi jsem uvažovala, že otevřu okýnko a vyskočím, ale nemohla jsem to udělat, kvůli mamince... A přátelům, kterých jsem ale koneckonců moc neměla. Nepřítomně jsem namotávala pramínek vlasů na prst a uvažovala kolik stránek v učebnici kouzelných formulí stihli probrat.
Vlak se s hlasitým vrzáním zastavil až o hodinu později. Rozmrzele jsem otevřela oči. Asi 15tiletý mladý kouzelník na mně podivně koukal, hlavu nakloněnou ke straně. Uvědomila jsem si jak žalostně asi musím vypadat a radši se rychle zvedla k odchodu.
Venku byla zima. Začátkem prosince se taky nedalo čekat nic jiného. Sněžilo jen slabě, ale i tak byly mé vlasy po krátké chvíli úplně plné toho bílého svinstva. Narazila jsem si čepiči na hlavu a utíkala ke hradu. Taška mě táhla k zemi, přesto jsem pořád zrychlovala.
Nemohla jsem se dočkat teplé vyhřáté Velké síně a upřímně doufala jsem, že mi Bradavice pomohou aspoň trochu zacelit díru zbylou po mém srdci.
Dorazila jsem k hradní bráně neuvěřitelně udýchaná, a tak jsem chvíli počkala než se uklidním. Přejela jsem pohledem školní pozemky. Vypadaly jinak než jsem je opustila. Všude, kam se člověk podíval, už byla cítit přítomnost Vánoc. Vánoce... Táta... Znovu se mi z očí spustil proud slz, tentokrát padaly na ledovou zem a tvořily malé zledovatělé jezírko.
Odvrátila jsem pohled a radši otevřela obrovské dřevěné dveře a vklouzla dovnitř. Výzdoba školy mi lehce lezla na nervy.
Bylo 11:45, skoro čas oběda. Hodila jsem si věci do nebelvírské komnaty a ani se neobtěžovala podívat do zrcadla. Cítila jsem, že moje vlasy jsou mokré a ulepené a že celkově pohled na mě stojí za starou bačkoru. Aspoň jsem si stáhla vlasy do gumičky a převlékla se do suchého.
Seběhla jsem schody do prvního patra, kde jsem se pozastavila. Bylo mi mizerně. Každou chvíli se z učeben vyhrnou studenti, a až mě takhle uvidí spolužáci, bůh ví, co si pomyslí.
Zavrtěla jsem hlavou a zahnala tak tu myšlenku. Co je mi po nich?
Ještě chvíli jsem netrpělivě stepovala před Velkou síní a pozorovala ručičku na hodinách. Nutila jsem se na nic nemyslet.
Za malý okamžik se ozvalo hlasité zvonění. Do minuty se vstupní hala začala plnit lidmi, stoupla jsem si opodál a čekala až všichni vejdou dovnitř. Netrvalo dlouho a lavice kolem stolů byly plné.
Zhluboka jsem se nadechla. Trochu to bolelo, ale aspoň se mi pročistila hlava.
Jak jsem čekala, když jsem procházela uličkou, otáčely se po mně desítky očí. Bylo těžké je nevnímat.
Několikrát jsem zakopla o něčí nohu, slyšela jsem odevšad pohoršené šeptání... Slzy se mi zase hnaly do očí. Z ničeho nic si přede mě někdo stoupl a já do něj narazila.
"Hermiono?" oslovil mě a já si uvědomila, že to je Harry.
"Ahoj." pozdravila jsem ho. Můj hlas zněl neuvěřitelně chraptivě, tak jsem si potichu odkašlala.
"Proboha." zaslechla jsem Rona. V další vteřině už mě dusil ve svém medvědím objetí.
"Nemůžu - dýchat!" zasýpala jsem.
"Jak je ti?" zeptal se Harry opatrně, když mě Ron pustil.
"Skvěle." lhala jsem. "Můžeme si už sednout? Všichni sem koukají."
"Jistě."
Ron si sednul vedle mě a dal mi ruku kolem pasu. Bylo to trochu nepříjemné, ale nic jsem neřekla. Ginny dorazila se spožděním. Na pozdrav mě objala, ale dál mi nevěnovala pozornost. To bylo dobře, protože od kluků jsem jí měla až moc.
"Co učení? Kolik jsem toho zameškala?" zeptala jsem se abych přerušila Ronovo plácání o nové karamelové polevě na pudincích.
"Nic moc.. Kromě lektvarů, kde ti Snape napařil dvakrát delší esej než nám ostatním. Do zítřka ji musíš mít hotovou."
"Cože?!" vyjekla jsem překvapeně. "A o tom ses mi v dopisech nezmínil proč?"
"Nechtěl jsem tě zbytečně stresovat."
"Tak to dík. Musím jít." ucedila jsem skrz zatnuté zuby. U oběda jsem nesnědla ani sousto.
Rozhodla jsem se, že na odpolední vyučování nepůjdu, a radši si v klidu napíšu esej. Sedla jsem si v knihovně k jednomu ze stolků a rozložila kolem sebe knihy. Nevěděla jsem jestli to zvládnu, nikdy jsem se necítila slabší. Nicméně, nikdo jiný to za mě nenapíše.
Psala jsem a psala a psala... Cokoliv mi přišlo na mysl. Bohužel se esej po chvilce podobala spíše tragickému románu, a tak jsem zmačkala pergamen a vyhodila ho. Začala jsem znovu, ale pořád mi to nešlo. "Sakra práce!" ulevila jsem si. Vztekle jsem obrátila stránku knihy, až mi ostrý papír pořezal prst. Vyhrkly mi slzy zuřivosti. Schovala jsem hlavu do dlaní a chvilku ji tam nechala. Snažila jsem se uklidnit. Ještě nikdy se mi nestalo, že bych nedokázala napsat pitomou práci do školy.
"Grangerová?" ozvalo se mi za zády, až jsem nadskočila. To snad ne!
"Prosím tě, Draco, jdi pryč." zašeptala jsem. Cítila jsem se příšerně, že ani před ním nedokážu ovládat svoje zoufalství. Zvedla jsem k němu pohled.
Stál tak tři kroky ode mě. Jeho oči byly zabodnuté do mého obličeje a popravdě, vypadal překvapeně, spíše vyděšeně. "Co ode mě chceš?" zabručela jsem a rukávem setřela slzy.
"Nechceš pomoct?" zeptal se a bylo vidět jak s těmi slovy bojuje.
"Co?" neubránila jsem se.
"No... Vypadá to, že to sama nezvládneš. A taky tu nikdo není." usmál se. 'Kdy přesně se Draco Malfoy změnil v dospělého muže?' ptala jsem se sama sebe. 'A hlavně krásného.' nemohla jsem nedodat. Jeho obličej se dost změnil, co jsem se na něj koukala naposledy. Dětské rysy nadobro zmizely, teď měl tvář ostře řezanou a tak nějak hezkou. Byl stále bledý, ale najednou to k němu sedělo víc, jako by byl z porcelánu. Uvědomila jsem si, že na něj zírám a odvrátila pohled. Posadil se vedle mě.
"Co se s tebou stalo?" divila jsem se.
"Zeptal bych se na to samé, ale nejsem si jist jestli o tom chceš mluvit."
Sklonila jsem hlavu. Měl naprostou pravdu.
"Dobře. Na čem to vlastně pracuješ?"
"Esej pro Snapea." vdychla jsem.
"Tak to bude hračka." usmál se. "Svou už mám hotovou."
Vzal si svitek pergamenu a dal se do psaní. Pracoval s knihami takovou rychlostí, o které jsem si nyní mohla nechat jen zdát. Pozorovala jsem ho a najednou se mi zdálo, jako bych zase mohla dýchat. Cítila jsem se líp! A to nikoliv v přítomnosti svých přátel, ale Draca!
"Poslyš," oslovila jsem ho opatrně. Zvedl hlavu od papíru. "Neber si to zle, ale... Myslela jsem, že mě nenávidíš."
"Jo.. Na tom něco bude." zamyslel se. "Nemám tě zrovna v lásce, ale... Choval jsem se jako kretén, tak to chci aspoň trochu napravit." Věnoval mi úsměv ze kterého se mi zadrhnul srdeční tep.
"Sakra." sykla jsem si pro sebe. Slyšel mě. "Co je?" zeptal se nezaujatě.
"Nic." odpověděla jsem a zrudla.
"Konečně máš trochu barvy." podotkl.
"Já vím, že asi vypadám hrozně, ale-"
Skočil mi do řeči. "Nevypadáš. Jsi smutná a to se na tobě odráží, ale to neznamená, že nejsi hezká."
To bylo poprvé, co mě chválil. "Nepřeháněj to, Draco." uchechtla jsem se. Co? Já se smála!
"Já o tomhle nikdy nežertuju. Nicméně, jestli se někomu zmíníš, že jsem ti pomohl, máš to u mě." Teď to byl on, kdo se smál. Ani jsem si nevšimla, že už stihl popsat svitek a půl.
Natáhla jsem ruku, abych to od něj už převzala, ale nechtěl mi to dát. "Dej mi moji esej." naléhala jsem.
"Ani mě nehne. Ještě bys to zkazila."
"Ale-"
"Žádný ale! Prostě počkej, už ji budu mít."
Nevěřila jsem tomu, pořád jsem měla pocit že se mi to zdá. Draco Malfoy, zapřísáhlý odpůrce všech kouzelníků z mudlovských rodin, seděl přede mnou a psal esej. Ne pro sebe, ale pro mě!
"Děkuju." zašeptala jsem, když mi ji později dával do ruky.
"Nemáš zač. Doufám, že tě to trochu rozveselilo."
Přísahala bych, že jsem úplně zapomněla na všechny své starosti, dokud mi to nepřipomněl. Otočila jsem se k němu zády, protože oči mi zase začaly vlhnout. Cítila jsem ve vlasech jeho dech, když se naklonil přes mé rameno. "Já nechtěl, promiň." omlouval se pohotově.
"Je to má vina, reaguju přehnaně." fňukla jsem.
Naklonil se ještě blíž, tiskl se na mě. Na rozdíl od Rona, jeho jsem neměla chuť odstrčit, bylo to znepokojující. Položil mi bradu na rameno. "Co to děláš?" nadhodila jsem po chvilce.
"Nic. Budu muset jít." Než jsem stačila odpovědět, věnoval mi lehký polibek na tvář a rychle zmizel.
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Basee‼Kris | Web | 18. července 2011 v 22:31 | Reagovat

Takže, chtěla jsi kritiku? Tak tady ji máš.

To jako snad nemyslíš vážně, že hned takhle tu první kapitolu ukončíš? Chudinka Hermiona se konečně zase začne dávat dohromady po takové události – ani se jí nedivím, že chtěla do školy, není nic lepšího, než něco dělat – a Draco na ní je milý!

A ty to usekneš! No, musím se uklidnit.
To by bylo asi vše ke kritice – promiň, ale opravdu toho nedokážu víc napsat :D.

Na začátku všechny ty události máš tak nádherně a procítěně napsané, že jsem to četla jedním dechem. Ty přirovnání se ti skvěle povedly. Popravdě jsem začala číst a údivem mi spadla dolní čelist až na zem, protože je to opravdu úžasné.

Ale nad tím, jak se objevil Draco mé srdce zaplesalo:-). Takového jsem si ho nikdy nepředstavovala. Ani se jí nedivím, že si konečně všimla, že se změnil a je krásný, i mě se teď tak zdá – ale to neznamená, že jsem ho neměla ráda i před tím xD. Asi bych na tom byla hůř jak Hermiona, když u ní takhle seděl a byli sami...

No prostě nemám slov, jak bych ti mohla popsat tuhle kapitolu... Je skvělá? Ne...
Úžasná? Ne… Nevím:D Prostě !!!!!

A jestli ti tenhle komentář ani trochu nepomůže v dalším pokračování, tak budu naštvaná… Ne:-)

Prostě koukej se snažit, protože jsem napnutá jak struna a potřebuju další kapitolu k tomu, abych vůbec přežila! :-)
:-D

Btw: Stačí?;-):-D

2 Katyra SB | Web | 21. července 2011 v 19:31 | Reagovat

Fuu...dočítala som..ešte stále to rozdýchavam a rozmýšlam čo napísať. Hlavne ma zaujíma Draco - Prečo to spravil? Čo sa stalo že k Hermy zmenil postoj? ale celé to bolo skvelé. Precítene (ako vyššie spomenula istá osoba čo sa vie rozpisovať lepšie ako ja :D )...chcela som si to nechať na dovolenku ale neodolala som a prečítala som si to teraz (za sychravého upršaného večera keď nik nieje doma okrem mňa :D ) teším sa na ďalšiu kapitolu ako samozrejme u všetkých tvojich poviedok :D

3 Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 13. srpna 2011 v 19:35 | Reagovat

Ty tvým povídky jsou FAKt ÚŽASNÍ celej den prohledávam internet a pročítá m různí povídky o Dracovi a Hermioně ale t itvoje vítězí na celý čáře.Budu ráda když uděláš pokráčko až budeš mít čas. :-)

4 Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 13. srpna 2011 v 19:36 | Reagovat

Ještě by mě zajímalo proč jsi to pojmenovala milosrdná leš?Jestl ito není tajemství tak m iprosím odpověz

5 jijííík | 18. srpna 2011 v 18:48 | Reagovat

moc hezky a hlavne dojemny

6 <LaDy MargaretH> | Web | 30. října 2011 v 20:05 | Reagovat

páni...někdy si to musím dočíst ! :-)

7 Inahe | Web | 5. června 2012 v 15:37 | Reagovat

Huuu, jak to blbě zažalo, tak to dobře končí? Už takhle brzo? No páni, něco mi říká, že to čtení bude stát za to. Jde se na další ♥
Edit:
po přečtení ostatních komentářů. No vážně, proč Milosrdná lež? že by to Draco teda jenom dělal, aby ji nějak pomohl...teda rozveselil? Nebo sázka? Nebo tomu otci nějak ublížil? No kvůli toho názvu mi to teď vrtá hlavou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama