Láska se rodí z maličkostí, žije z nich a pro ně i umírá.

31. července 2011 v 19:06 | Rosalie D. ~ |  Jednorázovky
Krátká spíše úvaha než povídka, ale přesto celkem výstižná... Ani nevím z čeho se zrodila, ale snad se bude líbit :) Podle mě není moc dobrá, ale je to opravdu jen taková jednohubka :D :)

http://malfoy-manor.blog.cz
Varování: žádné
Omezení: žádné
Doba: Po Bradavicích
Děj: Noční můra se lehko změní ve skutečnost, člověku ale trvá, než na to přijde.
Inspirováno: těžko říct... asi životem :/


Díval se jí hluboko do očí. V jeho pohledu bylo mnoho věcí, ale nenávist ne... Nebyla tam žádná nenávist. Dělil je od sebe pouhý metr a on ho překročil, jakoby se dostal přes její ochrannou hranici. Viděl na ní, že má strach. Nechtěl, aby z něj měla strach, nikdy.
"Proč jsi tak blízko?" zašeptala s očima plnýma slz. Na hrudi pevně svírala svou hůlku, tak pevně, až jí bělely prsty. Jeho ruce nebyly ani trochu roztřesené, když jí vzal jedinou zbraň z ruky a položil ji na stolek.
"Prosím tě, neubližuj mi," vykřikla slabým hlasem, když se k ní znovu otočil. Byla neuvěřitelně křehká a zranitelná. Rukama si chránila hlavu a po tvářích jí stékaly slzy.
"Já ti nechci ublížit," ujistil ji.
"Proč... já to nechápu... co se stalo?" ptala se.
Natáhl k ní ruku. Ani se nepohnula, jen k němu vystrašeně zvedla oči.
Chytil jí za rameno a prudce přitáhl k sobě, okamžitě se mu schoulila do náručí. Rukama ji objal a přitiskl co nejblíž k sobě.
"Už jsi v bezpečí, lásko, nic se ti nestane," snažil se jí uklidnit.
"Copak... Všichni ti lidé..." vzlykala nesrozumitelně s hlavou položenou na jeho hrudi.
Pořád měl na sobě ten neforemný černý hábit. Připomínal jí všechno, co se stalo. Polekaně od něj uskočila.
"Co se děje?"
"Proč to máš na sobě?"
Jedním rychlým pohybem si strhl plášť a hodil ho do hromady prachu na zemi. Znovu ji přitáhl k sobě, ale tentokrát... Se s ní přemístil.
"Je po všem," opakovala stále dokola, později když ji posadil ke krbu ve svém bytě.
Sednul si vedle ní. Nesnažil se jí pomoct, protože věděl, že z tohohle východisko není. Miloval ji tak moc, až ohrozil její život. Zachoval se sobecky, její nejlepší přátelé byli mrtví.
Nenávist, té teď musela být plná.
Sehnul se ke krbu, aby přiložil. Hermiona si lehla na gauč a hlavu položila na opěradlo. Slzy jí zaschly na obličeji.
"Draco?"
"Ano?" Překvapeně se otočil.
"Tohle je jenom sen, že?"
"Cože? Proč si to myslíš?"
"Protože... Ty se mnou být nechceš, řekl jsi mi to když jsem tě naposled viděla. Odešel jsi k Ty-víš-komu do služeb... Chtěl jsi mě zničit."
Klekl si před ni.
"Je to sen," povzdechl si, "ale za chvíli se probudíš, nemáme moc času..."
"Čas na co?" zeptala se s lehkým úsměvěm a zvědavostí rozšířenýma očima.
Vždycky tenhle její výraz zbožňoval. Vzal ji za ruku a pomohl jí vstát.
Vykulila oči.
"Jsi hrozně malinká," poznamenal pobaveně, když si stoupla naproti němu.
"Ne, to ty jsi vysoký," zamumlala.
Naklonil se k ní a políbil ji na čelo. Přitahoval si ji stále blíž k sobě, rukama sjel po jejích ramenou a dostal se až k pasu. Potom ho zastavila.
"Počkej, jak můžu vědět, že se neprobudím? Kdyby se to stalo, já bych to nepřežila," zeptala se ho naprosto vážně. Nemohl tomu uvěřit, ona si opravdu myslela, že sní. Přitom teď v životě neměla nic, kvůli němu.
"Hermiono, miluju tě," odpověděl nesmyslně.
V tom se v úplně jiném pokoji na posteli probudil bledý blonďatý kluk. Byl zděšený, noční můra kterou právě měl způsobila, že v krku mu úplně vyschlo a oči měl zalité slzami.
Podíval se vedle sebe, kde na posteli ležela ona, důvod jeho existence a zároveň člověk, který by ho měl nenávidět nejvíc.
Ten sen byl pravdivý! uvědomil si najednou. Takhle to dopadne jestli ji nenechám jít.. Věděl to, věděl že má pravdu.
Tiše si povzdechl, když se zvedal z postele, nechtěl ji probudit.
Naklonil se k ní a chladnými rty ji políbil na čelo. Rychle naškrábal roztřesenými prsty vzkaz a položil ho na noční stolek.
"Sbohem, Hermiono. Miluju tě," zamumlal a když jeho první slza dokápla na zem, s hlasitým třesknutím se přemístil.
"Draco?!" vylekala se dívka a ihned se probudila. Nikde nikdo nebyl, pouze na stolku u rozsvícené lampy se leskl malý papír. Zvedla ho roztřesenými prsty a nahlas četla: "Nepatříme k sobě a ty to víš. Se mnou by tě čekala jen bolest. Pamatuj, že láska nejedná nečestně a nehledá svůj prospěch."
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Basee‼Kris | Web | 31. července 2011 v 21:42 | Reagovat

Brava! Páni, měla jsem na krajíčku... Nelíbí se mi, když dva lidí, kteří se milují, nemohoubýt spolu až na věky věků - sice je to nemožné, ale mě by se to líbilo - ale i přes to, míš talent a tohle jestli je jen ochutnávka?...:-)

Skvělé!

2 lena | E-mail | 3. srpna 2011 v 18:39 | Reagovat

ja chci vic kapitol :-D  :-D

3 Jenny | Web | 23. prosince 2011 v 19:46 | Reagovat

Oh, málem jsem brečela! Bylo to šíleně nádherné.. Z toho by se dala udělat kapitolovka! ;)

4 Markéta | 25. prosince 2016 v 20:35 | Reagovat

brečím :(

5 Donique | 12. července 2017 v 21:54 | Reagovat

:'(:'(:'(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama