Ty nevíš, kdo vlastně jsem! - 4. kapitola

9. února 2011 v 15:13 | Rosalie D. ~ |  Ty nevíš, kdo vlastně jsem!
http://malfoy-manor.blog.cz
"No tak, Malfoyi, nechtěj mě rozbrečet." řekla potichu a odstrčila ho.

Naskytl se jí velice zvláštní a nečekaný pohled. Na zemi před ní bylo něco jako pekáč, neboli v tomto případě pelíšek. A neleželo na něm nic jiného než drak. Bylo to ještě mládě, jeho černo-hnědá kůže byla slabě posetá šupinami, a jeho tmavě zelené oči se přivřely v nenávistném pohledu. Byl to... "Švédský ostrostřelec! Kde si ho sakra vzal?" vykřikla překvapeně.

Mládě z ničeho nic vstalo - hned vypadalo větší - a trochu se nahrbilo.

"Nemá ráda křik! Jdi od ní radši dál."

Pozdě, na hřbetě dračice vyskočila hromada trnů, které nasměrovala na Hermionu. Draco jí na poslední chvíli strhnul stranou.

"Vyděsila si jí!" nadával potichu, když se oba natáhli na zem.

"Já jí vyděsila, jo?! Abys věděl, jdu rovnou za Brumbálem!" Sebrala se z jehličí a vyklepala si ho z vlasů. "To se mi snad zdá, tohle!" prskala v duchu.

"Hej, Grangerová!" zavolal na ní, v tu chvíli došla k prvním stromům za mýtinkou.

"Ano, Malfoyi? Ještě nějaké překvapení?"

"Jo, otoč se." Udělala co říkal. Stál mnohem blíž než čekala a hůlkou jí mířil přímo na srdce.


"Co to děláš?" vyhrkla zmateně.

"Jako co to vypadá, že dělám? Neměl jsem tě zachraňovat před těma trnama, bylo by to snažší..."

"Draco, ty nejsi vrah." prohlásila pevným hlasem.

"Co ty o mně víš!"

"Vím, že nejsi takový jakým se děláš..."

Ruka ve které držel hůlku se malinko zachvěla, ale nepovolila.

"Kdyby mě teď viděl otec, ten by byl pyšný." usmál se ledově. Využila jeho nepozornost k tomu, aby sama vytáhla svou hůlku.

"Expeliarmus!" vykřikla a tím ho odzbrojila. "Zklamal si mě!" procedila mezi zuby.

Dala se na útěk, bylo to zbabělé, ale to v tu chvíli nevnímala. Někde hluboko v sobě cítila, že by jí nedokázal ublížit, ale tím se řídit nemohla.

Vyběhla z lesa a jen tak tak se stihla schovat za nejbližší strom, málem jí zahlédl někdo ze spolužáků. Měli u srubu péči o kouzelné tvory.

Hermiona neodolala a nenápadně se přimíchala do davu.

"Kde se ta tady vzala?" uslyšela Ronův vyjevený hlas.

"Byla jsem tu celou dobu, tady vzadu... Že jo, Hagride?" využila duchem nepřítomného profesora.

"Jó, jasně. Ty si tu přece vždycky!"

Zbytek hodiny zamyšleně poslouchala výklad, ale šel jí jedním uchem tam a druhým ven. Nemohla s pořád zbavit toho děsného pocitu, že jí někdo sleduje.

Po hodině byl oficiálně konec vyučování. Hermiona se šourala k hradu, v hlavě měla pořádný zmatek. Jedna její polovina milovala pravidla, měla sto chutí jít Malfoye napráskat, ale ta druhá vzpomínala na to vystrašené mládě a na skutečnost, že jí zmijozelský mizera před chvílí zachránil život.

Na co ještě čekáš? Jdi do ředitelny! namlouvalo jí první.

Určitě by ho vyhodili! A bůh ví co by udělali s dráčetem!hádalo se druhé.

"Já se z toho zblázním!" chytla se za hlavu. Spěšně doběhla do hradu a zmizela za portrétem tak rychle, než si to stihla rozmyslet.

Když se později učila, pořád měla výčitky svědomí, že to nikomu neřekla. A co teprve Malfoy? Mohl jí nechat stát na místě, Bodlina by se činila a měl by klid, ale on jí zachránil. Přece jen mu záleželo na životě "mudlovské šmejdky".

Vrtalo jí to v hlavě, nemohla se vůbec soustředit na knížky. Nazítří se musela naučit na písemku z run, místo toho nashromáždila pozitivní vlastnosti, které zatím zpozorovala na Dracovi.

"To je hloupé a nerozumné!" okřikla se v duchu a hodila téměř prázdný pergamen do ohně.

"Hned zítra půjdu za Brumbálem!" umanula si. Konečně se s čistou hlavou mohla ponořit do učení.

Příštího rána jí nebylo zrovna dobře, na snídani se skoro plazila. Dlouho do noci se šprtala všechny předměty na kapitolu dopředu.

Sedla si na svoje místo a začala se šťourat vidličkou ve smaženém vajíčku na které ani neměla chuť.

Po chvilce zvedla hlavu od jídla a jen tak z principu se podívala ke zmijozelskému stolu.

Draco seděl nad snídaní, ale ani se jí nedotkl. Z jedné strany do něj něco hučela Pandy a z druhé strany Zabini Blaise. Malý moment to dokonce vypadalo, že je poslouchá, pak se ale podíval nejdřív na Pansy, pak na Zabiniho, zívnul si a odešel od stolu s velice znuděným výrazem.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Denisa | Web | 9. února 2011 v 21:00 | Reagovat

dík :))

2 Emily | Web | 20. února 2011 v 12:48 | Reagovat

Já chci další kapitolu! Prosím napíšeš mi, až jí přidáš na můj blog? Díky moc. Nerada bych si to nechala ujít.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama