Gaaaah

29. prosince 2017 v 17:10 | Rosalie D. ~
Omlouvám se, že jsem opět nepublikovala včas, ale měla jsem své důvody. Po tom příšerném předvánočním učení jsem si Vánoce potřebovala užít a odpočinout si a ačkoliv se to nezdá, psaní povídek je také práce. Teď už jsem zase v jednom kole, tak se pokusím hodit Vám sem do silvestru alespoň ten překlad. DÍKY za pochopení a omlouvám se, mám to zkrátka těžké. Doufám, že jste si užili svátky a kdybych to nestihla, tak šťastný Nový rok! :)

 

Příliš dobrý lhář - část druhá

16. prosince 2017 v 1:33 | Rosalie D. ~ |  Jednorázovky
Moc děkuji za odezvu, hlavně agatě, která je mojí stálou a oblíbenou zákaznicí - snad tento díl dotojí tvým očekáváním :) Další přibyde snad někdy příští týden, tedy pokud se nezblázním z učení trestního práva procesního - dnes krásných 12 hodin... Tak hezké čtení a příjemný víkend! :)



Když se dostatečně ujistil ve své nadřazenosti, popošel k němu blíž, až na dotek, a rychlým kontrolovaným pohybem mu vytrhl pár vlasů. Díky své mrštnosti se úspěšně vyhnul následným chvatům toho ničím nezajímavého muže, který samým šokem nevěděl, kde mu hlava stojí.

Tupec, pomyslel si Draco znechuceně. Kdyby s ním byla Hermiona, ta by hned věděla, co se děje.

Spolu s pramenem vlasů se spokojeně vrátil do kanceláře. Ze zásuvky stolu následně vytáhl složku a z ní pracovní smlouvu své asistentky, ze které snadno zjistil její adresu. Zatímco přes sklo sledoval poněkud nechutné shledání zamilovaného páru, škodolibě se usmíval. Namíchat mnoholičný lektvar pro něj byla naprostá hračka, dokonce mu ani nevadila jeho měsíční příprava. Alespoň mohl v mezidobí dostatečně vypozorovat chování svých loutek.

Na další poradě, když opět seděla tak blízko něj, poprvé propustil uzdu své fantazii. Díval se na její tvář, aniž by si zakazoval představit si, jak se jí dotýká. Myslel na to, jak hebké asi jsou ty vlasy plné kudrlin, které jí neustále padaly do čela. Pocítil opět ten známý pocit bezpečí. Nicméně musel si neustále připomínat, jaký lektvar se mu doma vaří, a k čemu jej hodlal použít.

Když konečně uplynul onen nekonečný měsíc a Draco do připravené dávky vhodil vlasy toho nekňuby, musel se znechuceně podívat jinam. Tak odpornou barvu ještě neviděl.

Příliš dobrý lhář - část první

14. prosince 2017 v 21:02 | Rosalie D. ~ |  Jednorázovky
Takže! :D Začala jsem spontánně z ničeho nic psát tohle menší dílko - nejspíš bude mít 3 cca takhle dlouhé části, tu další už mám skoro napsanou a jelikož zaprvé chci, abyste už začali číst a zadruhé, by se mi to do jednoho článku nevešlo (zatřetí mám zoufale málo času), tak Vám to sem házím už teď :-) MOC PROSÍM O VAŠE NÁZORY!

PS: Už delší dobu sleduju, že se občas moje povídky objevují na Wattpadu - prosím všechny své čtenáře, aby mi takové případy hlásili do komentářů, neboť k ničemu takovému jsem nedala souhlas a povídky mi dávají spoustu práce. Děkuji! :)


Říká se, že láska a nenávist jsou si tak vzdálené, až mají k sobě blízko. Jakoby jejich vzdálenost nebyla reprezentována přímkou, nýbrž jakýmsi nedokončeným kruhem, jemuž k dokončení chybí setinka. Tak daleko a přesto se téměř dotýkají - tak o těchto citech praví lidé ze všech koutů světa už celá staletí.

Mají toho hodně společného, láska a nenávist. Vášeň, prudké výbuchy hněvu a ten neustálý hlásek vzadu v hlavě, který vám nedá spát… Ano, každý se jednou stane jeho obětí.

Draco Malfoy celý svůj život strávil popíráním tohoto faktu. Nemohl si dovolit něco tak nelogického, nechtěl být otrokem svého srdce. I jeho otec mu v dětství častokrát dokola omílal, jak důležité je, zachovat si za všech okolností chladnou hlavu.

"A co ty s maminkou?" ptával se ho jako malý.

Lucius sebou vždy nepatrně trhnul a pravil: "Já a maminka jsme si byli předurčeni." Tak odpověděl vždy, bez jediné výjimky.

Dracovi několik let trvalo, než rozluštil krutou realitu skrytou za slovy svého otce. Pokaždé v nich hledal lásku, kterou by mohl otcovy teorie o chladné logice smést ze stolu, ale opak byl pravdou. Tehdy, když přišel na to, že jeho rodiče žili v dohodnutém sňatku, tehdy v něm naděje umřela. Zanevřel na city, rozhodnut nikdy tak hluboko nepoklesnout.

Přesto přese všechno, ačkoliv to sám sobě nikdy nepřiznal, byly chvíle, kdy na své přesvědčení zapomínal. Chvíle, kdy snad ani nebyl sám sebou.
 


Kapitola 9

12. prosince 2017 v 0:03 | Rosalie D. ~ |  Fate Has Its Ways
Originál Fate Has Its Ways od starkids.


Nazítří se Draco vykopal z postele v pomačkaném oblečení a s kručícím žaludkem. Povzdechl si - musel usnout hned poté, co se vrátil ze schůzky s Hermionou. Postavil se a vytočil to směrem k části hotelového pokoje s kuchyní. Tam popadl toust, namazal ho máslem a zrovna se do něj chystal zakousnout, když si něco uvědomil. Krajíc chleba mu málem vypadl z ruky.

Spal celou noc bez jakéhokoliv snu či noční můry. Jeho mysl byla prázdná celý večer. Zhluboka se nadechl, chvíli zvažoval, zda stále nesní, ale ne - byl vzhůru a byl osvobozený od strachu i hrůzy. Cítil se dokonale bezstarostně. Z hlavy mu zmizely všechny věci, které jej po dlouhá léta stahovaly dolů. Draco pociťoval vlnu extáze procházející napříč svým tělem. On se bezesně vyspal - už ani nevěděl, kdy se to stalo naposledy.

Vlastně ne, tu noc si uměl vybavit snadno. Byla to poslední noc bez starostí a problémů, poslední noc v roli normálního dítěte. Předtím, než se nejenom jeho život tak drasticky změnil.

Psal se 23. červen roku 1995, den před posledním úkolem Turnaje tří kouzelníků, tehdy spal naposledy klidně. Mohl si jako normální teenager dovolit mít starosti pouze s tím, zda nepropadne z předmětu přeměňování. A pak, tu následující noc ho osud nemilosrdně hodil do víru dospělosti.

Kapitola 8

6. prosince 2017 v 23:17 | Rosalie D. ~ |  Fate Has Its Ways
Já vím, já vím, nic neříkejte! PS: Jsem napůl mrtvá a mám moc práce se svým životem.
Jo a nečetla jsem to po sobě... Omlouvám se <3

Originál Fate Has Its Ways od starkids.



Ve čtyři hodiny stál Draco před oním "Timem Hortonem" v Youngově ulici. Ruce měl v kapsách, zatímco se houpal na patách, v očekávání Hermionina příchodu. Kudrnatá hlava zatím nebyla nikde v dohledu. Začal se samou nervozitou potit. Musela se přece ukázat, nemohla jen tak znovu zmizet. Každých pět sekund kontroloval úzkostlivě kapesní hodinky. Když to tak učinil po třístédevadesátéčtvrté, někdo mu zaklepal na rameno. Otočil se.

Stála tam Hermiona, s vlasy lehce zdivočelými a jiskrami v očích. Měla na sobě tmavé džíny s pěkným černým tílkem - jednoduché oblečení perfektně rámovalo její postavu. Kadeře měla všude, ale na rozdíl od školních let už to nevypadalo, jako by jí na hlavě pošlo zvíře. Její rozcuch jí v majestátní divokosti rámoval obličej srdcovitého tvaru a velké jasné oči zářily. Nikdy si nevšiml, jak hluboce hnědé byly, skrz její duhovky mohl spatřit její duši, čistou a dobrou. Usmívala se, čímž se svět kolem ní jakoby celý rozsvítil.

Dracovo srdce se zastavilo, párkrát zadrhlo a pak zase zrychlilo, na mnohem vyšší frekvenci než předtím. Zamotala se mu hlava, což bylo naprosto stupidní - vždyť se jednalo o Grangerovou. Zatracenou knihomolku, kterou si celá léta dobíral a která ho praštila do obličeje. Byla to ta u mudlů rozená, jíž mučili u něj doma. Malá šprtka z Nebelvíru, co ho porazila v každém předmětu ve škole. Dívka, kterou si oblíbili všichni učitelé, vyjma Snapea. Šlo o Hermionu Grangerovou. Nemělo by mu vyvádět srdce jen z pohledu na ni. Kruci, nemělo by mu vůbec takhle bušit kvůli čemukoliv, co se s ní pojilo.

Špatné. Divné. Pro tohle nebyl žádný důvod. Vždyť se mu přece nelíbila, ani nic tomu podobného. Ne nyní, ani nikdy předtím. Zachvěl se, z Kanady už šílel.

"Ahoj, Draco," řekla, čímž mu přetrhal snění. Široce se na něj usmála a on jí to bez vynaložení sebemenšího úsilí oplatil.

"Ahoj, Hermiono," nadhodil. "Můžeme?" zeptal se a otevřel dveře do podniku Tima Hortona.

"Jistě," odpověděla a s kývnutím hlavy vešla dovnitř. Následoval ji.

"Jaký si měl den?" zajímala se, když čekali ve frontě na kafe. Draco nasál do nosu vůni onoho obchodu, krom kavárny to byla též pekárna a jemu se začaly v ústech sbíhat sliny na koblihu, kterou viděl za sklem. Vypadala báječně.

Kdyby Kruma nebylo... 9/?

24. května 2017 v 18:21 | Rosalie D. ~ |  Kdyby Kruma nebylo...
No jo, je to tu! :D A zrovna ve zkouškovém, nejsem já idiot?! :D



"Kluci, kdo se mnou půjde do knihovny?" zvolala Hermiona energicky, když po ránu vrazila do chlapeckých ložnic. Nikdo však její otázku neslyšel. Všichni chlapci v místnosti byli stále zachumláni v peřinách, a kdyby se odtamtud neozývalo hlasité chrápání, jeden by i řekl, že už nejsou mezi živými.

Zahleděla se do postelí, kde spali Ron s Harrym. Předchozího večera se s ní učili dlouho do noci a bylo to na nich dost vidět. Harry si zapomněl večer sundat brýle, které mu nyní držely na obličeji jen za jednu pacičku, a Ron zase zařezával tak nahlas, že kvůli tomu málem praskalo sklo v oknech.

"Dobrá, tak já vás nechám, ale jen pro tentokrát," poznamenala trochu zbytečně. Ještě než odešla, přikryla Rona pečlivě peřinou, jelikož se mu ji podařilo v noci kopnout na zem.

Cestou do společenské místnosti opatrně nakoukla do dívčích ložnic, i Ginny ještě tvrdě spala. Nebylo se čemu divit, jen velmi málo studentů vstávalo v sobotu v sedm ráno kvůli učení. Hermiona se navzdory málo hodinám spánku cítila skvěle. Nedělalo jí problémy trávit celé dny v knížkách, dokonce měla období testů celkem v oblibě.

S brašnou nacpanou k prasknutí zamířila na snídani, kde se hodlala pořádně nacpat jablečným koláčem. Měla z nadcházejícího dne dobrý pocit, ani nevěděla vlastně proč. Čekalo ji opakování dějin čar a kouzel, předmětu, který nudil dokonce i ji, přesto se cestou dolů z nebelvírských komnat usmívala.

Okny do hradu prosvítalo jasné světlo, venku začínal krásný den. Ve Velké síni se příliš nezdržela, nabrala si vysněný kus koláče do pytlíku, strčila jej do tašky a následně propašovala kolem paní Pinceové do knihovny.

Stejně jako v mudlovských školních knihovnách, i ta v Bradavicích byla vybavená spoustou stolků, které si studenti mohli dle své libosti obložit knihami. Hermiona ani na okamžik nezaváhala, vybrala si jeden úplně vzadu mezi těmi nejvíc zaprášenými knihami a rozložila na něj obsah své kabelky.

Takhle brzo ráno ve studovně nebyla jediná živá duše, dokonce i knihovnice klimbala za svým stolem, její sotva slyšitelné chrápání bylo jediným zvukem rušícím jinak posvátné ticho. Ale nebyly tam jen ony dvě, ačkoliv si to Hermiona myslela.

Omluvy jsou k ničemu

24. února 2017 v 17:24 | Rosalie D. ~

Nebudu se Vám omlouvat, protože to nemá cenu. Prostě to nezvládám, ale předpokládám, že jste si toho všimli i bez mého upozornění. Nevím, kdy se mi povede něco udělat, protože práva začínají být vážně na palici. Zatím se s Vámi loučím, je mi to líto, ale mám svůj život, R.D.

Whatnot

16. ledna 2017 v 23:29 | Rosalie D. ~ |  Deníček Rosalie Devlin

Zasloužíte si update, pěkně vědět co a jak a kdy, proto dávám na vědomí: zbývají mi poslední dvě zkoušky a tím budu mít schluss (poslední je 24. ledna). Snažila jsem se psát, ale stálo to za starou bačkoru a něco takového vydávat nebudu. Pokusím se zítra nebo pozítří přeložit alespoň kapitolu Faith Has Its Ways, abyste měli co louskat, tak si načtěte, kde jsme skončili, ať jste ready! :))

Jedenáctá kapitola {V bezpečí stínu} - Jak vůbec ví, že ji máš rád?

31. prosince 2016 v 2:37 | Rosalie D. ~ |  V bezpečí stínu
Píšu ji už několik dní a ani tak to není ono :/ snad si počtete i tak :)


Převalovala se v posteli, zas a znovu se pokoušela najít pohodlnou polohu, ale ať už si lehla jakkoliv, pokaždé ji něco tlačilo. Samozřejmě to nebyla vina postele, že nemohla usnout, hlavu měla až po okraj plnou nejrůznějších myšlenek. Přeci jen za sebou měla perný den, během kterého konečně vytáhla na světlo své tajemství.

Byl to tak zvláštní pocit, nosila své břímě tak dlouho sama a najednou... Jakoby kámen na jejím srdci puknul v půli a ona se o něj podělila s Dracem.

Draco... Co pro ni vůbec znamenal, jakými přezdívkami ho mohla v duchu označovat? Byli snad přátelé?
"Ano," vydechla potichu do nočního klidu.

Znělo to tak zvláštně, Draco Malfoy, přítel... Tolik se změnil od doby, co škola skončila. Ten bezpáteřní povýšený kluk s nosem nahoru zmizel, nahradil ho muž, muž se srdcem na pravém místě a dostatkem ochoty pomáhat ostatním.

Náhle se její myšlenky stočily trochu jiným směrem. "Co když jsem se mu znechutila?" vyslovila otázku, aniž by čekala odpověď. Neměla nejmenší důvod si to myslet, zachoval se k ní tak hezky, až si myslela, že se jí to zdá, přesto se toho bála. Nesnesla by to, kdyby jej ztratila, nechtěla si ani zkusit představit svůj život bez něj.

Už nedokázala dál ležet v posteli, musela se zvednout. Když vylezla z peřin, okamžitě jí naskočila husí kůže.

"Fujfujfuj," spustila a vyštrachala hned v šupleti tlustou deku, kterou si přehodila přes ramena. Zima panující v pokoji k ní ani tak nebyla milosrdná, což ale nebylo nic, co by se nedalo spravit jednoduchým zahřívacím kouzlem.

Opustila ložnici, jak nejtišeji svedla. Obývák byl zahalen do tmy a vypadal celkem ponuře, to jí na náladě moc nepřidalo. Došourala se tedy ke dřezu, kde si napustila do sklenky trochu vody.

Zahleděla se na konferenční stolek, měla pocit, že se tam stále třpytí zbytky její vzpomínky, ačkoliv to nemohla být pravda. "Asi už blázním," povzdychla si.

Slyšela vítr, který venku foukal, narážel do oken, až se jemně třásla. V tu chvíli ji napadlo něco šíleného.

Draca z lehkého spánku probudil zvláštní zvuk a trvalo mu jen sekundu uvědomit si, co znamenal. "Hlavní dveře," zamumlal rozespale. "Ty dveře!" zopakoval pak o něco hlasitěji.

Jako blázen vyskočil z postele přímo na nohy. Hermiona odešla? Kam šla? S panikou zapsanou v každém pohybu rozrazil dveře mezi jejich pokoji, v posteli sice nebyla, ale její věci zůstaly nedotčeny.

Všecko bude! :D (povídky na přání?)

11. prosince 2016 v 15:32 | Rosalie D. ~

Čauves, bradavičtí nadšenci, nebojte se, myslím na Vás a i tak něco sem tam sepisuju, jenomže jako správný šílenec jsem si dala co možná nejvíc předtermínů a teď ani nevím, kde mi hlava stojí, tak prosím se mnou mějte trpělivost. Pokud se mi to povede všechno sfouknout, měla bych pak mít více času na povídky a i dříve hotové zkouškové, tak mi prosím držte palce (v zájmu svých oblíbených povídek :D)! Kdybych se do Vánoc neozvala (což se snad nestane), tak Vám chci popřád hezké svátky, mnohem klidnější a méně streslé než mám já a děkuji Vám za všechnu podporu, které se mi letos dostalo, opravdu moc si svých čtenářů vážím a vím, že to se mnou nemáte lehké, dělám co můžu, věřte mi :)

PS: Zaznamenala jsem po dlouhé době dvě nové žádosti o povídky na přání, konkrétně od uživatelek Zhu-Zhu a Lea (Ley? :), nápady se mi zdají vcelku nové, nápad Zhu-Zhu by se určitě dal zpracovat, ten od Ley má krapínek odchylku v charakterech postav, avšak určitě by se to dalo upravit, uvidím, co se s tím bude dát dělat. Dám Vám vědět, až na tom začnu pracovat :)

Kdyby Kruma nebylo... 8/?

5. prosince 2016 v 2:00 | Rosalie D. ~ |  Kdyby Kruma nebylo...
Tři slova: vůbec nic nestíhám.


"Hermiono, mně tohle prostě nepřijde správné," zopakovala Ginny nejméně posté. Seděly společně u snídaně a jako vždy, když se jim podařilo osamět, probíraly Draca.

Hermioně z toho už šla hlava kolem. "Říkám ti, že mi bez něj bude líp a konec debat!" zvolala kapku podrážděně. Za poslední dva dny spolu tuhle konverzaci vedly tolikrát, že by to ani spočítat nedokázala.

"Promiň," omluvila se Ginny ukřivděně a zahleděla se do svého šálku bílé kávy.

Její společnice hned pocítila bodnutí viny. "Nemyslela jsem to tak, vždyť to víš. Já jen... Musím na něj zapomenout, prostě musím, dokážeš to pochopit?"

"Budu se o to snažit, kvůli tobě, ale nerada bych tě viděla smutnou," řekla na to zrzka a pohladila svou kamarádku po paži. Jedině ona viděla skrytou bolest v jejích očích.

"Nemám na vybranou, ale moc ti děkuju za to, co pro mě děláš. Někdy zapomínám, že jsi mladší než my, na svůj věk jsi velmi vyspělá." Obě dívky se na sebe navzájem usmívaly.

Kdyby Kruma nebylo... 7/?

21. listopadu 2016 v 23:54 | Rosalie D. ~ |  Kdyby Kruma nebylo...
No samozřejmě jsem to nemohla tak blbě ukončit, to dá rozum! Přináším vám novou kapitolu už dnes, protože v následujících dnech budu nejspíš brutálně vytížená. Opravdu jsem se snažila, aby to bylo co nejlepší, ale jsem poslední dobou dost unavená, tak na to prosím při čtení myslete. Jo a jinak, tahle povídka je oficiálně povídkou kapitolovou! :)

PS: Děkuji Vám za vaši úžasnou podporu a čas, který jste mi poskytly, moc si toho vážím! Pokud mě škola nezabije, budu se snažit přidávat, co to půjde <3


Hermionu probudily sluneční paprsky jasného zimního rána. Obvykle ihned vyskočila z postele, aby toho za den stihla co nejvíce, tentokrát se ale převalila na druhý bok a znovu zavřela oči. Dýchala zhluboka, ve snaze nasát čerstvý ledový vzduch, který do ložnice pronikal otevřeným oknem. Po pokoji se rozléhalo spokojené pochrupování ostatních děvčat, očividně stále lapených ve svých snech, některé z nich se ze spánku i sem tam chichotaly.

Nějakou dobu trvalo, než si uvědomila, co se vlastně předchozí večer dělo a že to nebyl jen sen. Jakmile jí na mysli vytanul Draco Malfoy, už nedokázala udržet oči zavřené - zrak jí okamžitě padl na plesové šaty, nedbale pověšené přes nebesa postele.

"Páni," uniklo jí z úst potichu. Ten ples naplnil všechna očekávání, dokonce i ta, o kterých ani nevěděla, že je vůbec měla, tak proč se cítila tak mizerně?

Nemohla dostat Draca z hlavy, ačkoliv se nejméně stokrát zapřísáhla na něj víckrát nepomyslet. Jak se na ni po tom všem budou dívat její spolužáci? A jak on? Vrátí se do jeho očí ten ledový pohled?

Čím více otázek si kladla, tím méně se jí chtělo vylézt z postele. Myšlenka soboty strávené v peřinách ji sice velmi lákala, ale bohužel měla spoustu práce do školy. Jen velmi nerada se posadila a pohlédla na kouzelný budík, který jí daroval Ron k loňským Vánocům. Vzpomněla si na jeho raněný výraz a víc než dřív si uvědomovala, jak moc se na ni musel zlobit. Hodiny ukazovaly sedmou ranní, což jejímu plánu tak akorát hrálo do noty.

Oblékla se a prsty prohrábla vlasy, stále natočené do pohledných kudrlin. Ušklíbla se, když objevila pár rozčepýřených kadeří - věci se pomalu vracely do starých kolejí. S povzdechem posbírala všecky učebnice potřebné ke studiu a tiše se vypařila z ložnice.

Kdyby Kruma nebylo... 6/?

19. listopadu 2016 v 2:31 | Rosalie D. ~ |  Kdyby Kruma nebylo...

Bylo už pozdě, někteří by mohli tvrdit, že až příliš pozdě. Srpek měsíce se vznášel vysoko na obloze a svým měkkým světlem ozařoval školní pozemky. Vítr se proplétal korunami stromů, hrajíc tichou melodii v souznění se smyčcovou hudbou, která se právě rozléhala hradem.

Ples na počest Turnaje tří kouzelnických škol byl v plném proudu, studenti se bavili, tančili, a sbližovali...

Téměř všichni účastníci té velkolepé slavnosti se nacházeli ve Velké síni, pár jich bylo rozptýleno v zahradách a ještě míň po školních nádvoříčkách, byl tu však pouze jeden pár, který si to všechno prohlížel z vrchu.

Hermiona a Draco opustili sál před nedlouhou chvílí. Bloudili po hradu ve snaze najít perfektní místo, a tak se nějakým záhadným způsobem ocitli na astronomické věži.

"Je to tu tak jiné než při hodinách," vydechla Hermiona. Noční vánek si pohrával s hedvábnou látkou jejích šatů.

Desátá kapitola {V bezpečí stínu} - Teď nebo nikdy

13. listopadu 2016 v 0:02 | Rosalie D. ~ |  V bezpečí stínu

Po nepříliš rozměrném obýváku zběsile poletovalo oblečení. Hermiona stála u své skříně a bez obtíží kouzly posílala svršky do kufru, který stál rozložený uprostřed pokoje.

Draco naproti tomu seděl rozvalený na gauči, s máslovým ležákem v ruce a líně pozoroval, jak jednotlivé kusy prádla postupně opouštějí Hermioninu ložnici a přistávají v obrovském zavazadle.

Přestože spory mezi nimi za posledních několik dní zcela vymizely, zůstávala oběma zdravá dávka soukromí v podobě oddělených ložnic. Od noci, kdy si Hermiona omylem spletla postele, uplynul týden a zatím ani jeden z nich neměl náladu o tom mluvit.

"Poslyš, Grangerová," spustil blonďák náhle, přičemž si pořádně zavdal lahodného nápoje, "proč si vlastně nevezmeš něco menšího?" Upíral pohled na komínek oblečení, ladně se hromadící přímo před ním.

Hlava plná rozčepýřených kudrlin se v odpověď objevila ve dveřích. "Menšího?" procedila mezi zuby se zřetelným podrážděním v hlase.

"No však víš, nějaký kufr, který nevypadá, že by zvládnul pojmout hipogryfa…" Poukázal rukou na nemalé rozměry objemné krabice.

Nasupeně si odfoukla pramen vlasů z očí. "Spousta řečí, ale pomoc žádná! To je ti podobné!"

"Jsem zkrátka úžasný," zazubil se na ni. Její zuřivé rozpoložení už ho nevyvádělo z míry ani zdaleka tolik, co dřív.

Měla sto chutí vypláznout na něj jazyk jako malé dítě, ale dovedla se ovládnout. Nedala mu žádnou odpověď a raději se vrátila k nudné činnosti v podobě balení věcí.

Co dál

25. září 2016 v 21:35 | Rosalie D. ~
Většina z vás si asi říká, co se mnou je a kam jsem zmizela. No... Nikam, jsem pořád tady, problém ale je nedostatek chuti psát. Každý autor to zná, když není nálada, nedostanete ze sebe nic ani za zlatý prase. Teď se začátkem nového školního roku se pokusím do toho zase pustit, nic ale neslibuju. Když to přijde, tak to přijde :) Jo a blog.cz má nějaké problémy, protože mi téměř nejde se přihlásit, pořád mě to odhlašuje :/

Další články


Kam dál